PhDr. Jiří Jaroš Nickelli – V současných diskusích o potřebnosti či zbytečnosti národního sebeuvědomění je jednoznačné, na které straně je dějinná pravda. Pravdu měl již TGM, když řekl, že česká otázka je otázkou evropskou, otázkou světovou. Pravdu má v současnosti i paní dr. M. L. Neudorflová, Ph.D., když ve svých fundovaných studiích zastává totéž. Naopak nelze se ztotožnit s panem prof. Bělohradským v této věci.
Národ nelze rozpustit, jak o tom uvažoval již dávno pan Schauer. Toto právě byl cíl starorakušanů a později nacistů, rozpustit nejen Čechy, ale všechny slovanské národy v germánském moři a v jejich politické polévce. Tzv. „Umvolkung“ – „přenárodnění“ bylo jedním z cílů nacistické politiky. Podepisovaní přihlášek k III. říši u všech kolaborantů bylo názornou demonstrací této sebezáhubné cesty [...]

Cíle současné politiky našich zahraničních odpůrců – a jejich domácí páté kolony novodobých Vidkunů Qislingů – jsou totožné s cíli starorakouské i protektorátní politiky. Cíl je stále týž. Učinit z českého (slovinského, chorvatského, polského, ukrajinského atd.) státu poslušné nástroje velmocenské politiky buďto nepřímo tzv. „evropského hegemona“, nebo přímo německého hegemona. Pouze metody této politiky se odlišují podle dobové situace.

Za protektorátu dennodenně vtloukal do tvrdých českých hlav renegát Moravec, že jediný dobrý Čech je jen ten, kdo bezpodmínečně uznává definitivní podrobení se Čechů německému géniu a „věčné integraci“ do jediné „panevropské Velkoněmecké říše“. I on předpokládal splynutí českého árijského národa v jeden celek říše.

Zatímco staré Rakousko-Uhersko se ubíralo ve východní polovině říše cestou surového neuznávání slovanských národností (Slovák a Rusín neexistují – podle hesla „Tóth nem Embér!“ „Slovák není člověk !“ nebo „Není slovenského národa – ministerský předseda Tisza, hrabě Andrássy a jiní) a cestou monstrprocesů (Marmarošský proces), tak v západní polovině říše používalo cestu lsti a klamu až do I. světové války. Císař dokonce dvakrát věrolomně přislíbil Čechům korunovaci na českého krále, již nikdy nedodržel, a stal se tak předmětem opovržení nejen českého národa, ale i zahraničí. Věrolomnost mocnářství pak vystřídala genocidní agrese za I. světové války, reprezentovaná řáděním arcivévody Fridricha Těšínského.

Rovněž nacisté nabízeli českým renegátům „přenárodnění“ a výhody říšského občanství jako privilegia proti podřadnému občanství protektorátních podlidí.

Untermenschen“ – „Češi mají mongolské lebky a asijskou lstivost, jsou cizorodým elementem ve středovýchodní Evropě, jenž tu koneckonců nemá co pohledávat

Plány na likvidaci českého národa, vyhlášené memorandy generála Fridericiho, státního tajemníka K.H.Franka, protektora von Neuratha a protektora R.T.Heydricha – jen rozvedly a zdokonalily první starorakouský plán na vysídlení Čechů k Severnímu ledovému oceánu již z přelomu století. Na toto vše by neměli zapomínat právě ti, jež neustále lkají nad osudem tzv. „Sudetoněmců“ – osudem, jenž vyvolali a zavinili tito Němci sami!

Rozhodnutí velmocí bývalé české Němce nevysídlilo k Ledovému oceánu, jak to oni chtěli udělat nám – navrátilo je zpět do jejich „Urheimat“!

Dnešní „panevropská politika“ nových hegemonů operuje s pseudohumanitními hesly „jednotné, křesťanské, euroatlantické Evropy bránící hodnoty této civilizace“ – což není nic jiného, než to, co hlásal Goebbels, když varoval před „vpádem asijských hord do Evropy,jež zničí tuto civilizaci“.

Dobře víme, jak vypadala „Nová jednotná Evropa“ starého hegemona – zničení Rakouska, ČSR, Polska, Dánska, Holandska, Belgie, Lucemburska, Norska, Jugoslávie, Řecka a porobu Rumunska, Maďarska a Bulharska, satelitizací baltských států a Finska, atd. Jestliže se toto má znovu opakovat pod rouškou ekonomické, sociální a kulturní unifikace, – pod rouškou tzv. globalizace – pak mohou od této koncepce myslící lidé zejména malých států a národů učinit jen jedno – dát o ní ruce pryč.

Toto je politika, která rozřezává Evropu znovu novou „železnou oponou“. Toto je politika,která proti sobě staví Rusko a jižní Balkán na jedné straně a zbytek Evropy na straně druhé. To je politika protektorátů a umělých státečků jako je Bosna či Kosovo. Toto je politika, která nevede k míru, ale k novému válečnému napětí, k nové nestabilitě, k nové krizi. A té mají národy Evropy – nejen Češi – tak právě dost. Jestliže se my, Slováci, Slovinci, Poláci, Srbové a další udržíme jako samostatné národy, je to zárukou nejen našeho národního života, ale i svéprávné Evropy spolupracujících států na principu rovného s rovným.

Hegemonie by měla jít konečně ke všem čertům. Evropa si jí užila již dvakráte vrchovatě.

Dále tu máme nanejvýš varovný příklad – co se to tu již desetiletí odehrává s Lužickými Srby? Proč ti samí humanisté, bránicí vehementně třeba Tibet, nekřičí totéž o Lužických nebo kosovských Srbech? Máme tu selektivní humanisty? Chceme Čechům připravovat totéž ?

Bez národního vědomí, bez národní identity, bez vlastních dějin, tradic a kultury se tu nemůžeme udržet. A udržet se jako národ je náš nejvlastnější úkol už po dvě tisíciletí. Proto se musíme bránit všemu, co nám bere naši národní identitu, naše národní uvědomění, I kdyby to byla sametová cesta do pekel, vroubená hesly různých „humanistů“.

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz