Propuštěním církevních „restitucí“ v platnost prezident Klaus nejen dovolil škodu a zradil důvěru spousty občanů, ale neblahým způsobem završil svou hradní kariéru. Ve svém osobním „koncilu“ neobstál a odvolal. Není to poprvé.
Poprvé mě zklamal, když se nechal uštvat k podpisu Lisabonské smlouvy. Ti, kteří mě měli za nekritického obdivovatele Klause, nechť si připomenou můj článek „Kterak Klaus promarnil příležitost“. I později jsem mu vytýkal zase „Klausovy nepodpisy“ [...]

Už dávno vím, že Václav Klaus není žádný Mistr Jan Hus, do jehož role se rád stylizoval, ale bohužel jen prezidentem Benešova typu (ten také získal jeho nepodpis). K roli čítankového státníka mu chybí právě ta statečnost a neoblomnost, a to v situaci zdaleka nikoliv tak složité, v níž byl Beneš.

Už po podpisu Lisabonské smlouvy, po němž ztratil mnoho ze své důvěryhodnosti, jsem si uvědomoval, že ani u něj se nelze – jako u většiny politiků – spoléhat na to, že zásadová slova budou následována stejně nekompromisními činy. Mi blízcí vědí, že jsem ani tentokrát nežil v iluzi a čekal jsem, že Klaus zvolí nedůstojný postup „chytré horákyně“ a že zákon sice nepodepíše, ale propustí bez vetování. Přesto jsem chtěl rozdmýchat jiskřičku naděje a apeloval na něj „Prosím prezidenta Klause, aby zarazil církevní „restituce““.

Uvědomoval jsem si, o jak zásadní věc tady jde. Nejenže tím náš stát, řítící se do dluhové pasti, připraví nepodloženě o přemrštěné miliardy a zavážeme potomky k nespravedlivým platbám, ale nadto se ještě budeme skládat na posílení moci církve a snahu o rekatolizaci, o níž jsem psal v článku „Církev – zejména katolická – je mocenská instituce. Nedemokratická!“.

Považuji to za katastrofu! Budeme mezi mlýnskými kameny – Bruselem a Vatikánem. Na jednom je Klausův kapitulantský podpis, na druhém jeho licoměrný „nepodpis“. Po všech těch řečičkách… Nač všechny ty pindy o „zahrádkářích“, o tom, že smlouvou s Vatikánem (s níž mimochodem podle vyjádření Duky prý už nemá problém) stát nic nezíská, nebo o obavách z prolomení restituční hranice a Benešových dekretů? Kdybych chtěl použít falešná slovíčka, napadá mě, že pes, který štěká, nekouše…

Klaus pokrytecky sepsal zdůvodnění neodůvodnitelného. Odmítám se tímto okecáváním zabývat, neměl jsem ani žaludek to číst. Nemůže tam být nic, co by jej mohlo ospravedlnit. Mám vztek! A jsem znechucen. Padla poslední naděje. A Ústavnímu soudu nevěřím, pokud nejde o platy soudců, i když je třeba vyčerpat i tuto možnost.

Zklamat důvěru jednou, je snad lidské. Po podpisu Lisabonské smlouvy jsem ještě úplně nezanevřel. Teď však »sbohem, pane prezidente«. Klause jsem považoval za nejrozumnějšího politika. Nyní ale kolaboroval podruhé, byť pokaždé zdráhavě. Ale právě v takových situacích – a to nečelíme vojenské hrozbě – se etablují osobnosti, které přetrvávají věky v učebnicích dějepisu. Ostatní jsou jen položkou v amorfním seznamu někde mezi Husákem a Fischerem.

Klaus ztratil více, než my ostatní, kteří jsme se právě stali rukojmími církevní nenažranosti.

Zdroj: streit.blog.idnes.cz