Evropou se plíží strašidlo… Co Evropou, celým světem. Strašidlo hluboké krize sociálního systému, krize, která si vynucuje jeho kardinální změnu, jinak katastrofálně zničí vše, co neodpovídá změněným podmínkám lidské existence…

Řekněme si o předpokladech krize:

Za prvé, Evropská komise ve své aktuální prognóze zmínila celkovou „slabost globální poptávky“ , s obecně negativním vlivem na sociálně-ekonomickou situaci v Evropě. Protože mimo Evropské unie jsou největším spotřebitelem Spojené státy, nepřímý závěr ukazuje na krizi i tam [...]

Za druhé, narůstající nestabilitu ve světové ekonomice vytváří důsledky americké politiky vytváření „řízeného chaosu“ na Blízkém východě. Tam domněle „spontánní“ revoluce již přerostly do nábožensko-klanových šarvátek ničích ekonomický život regionu a tím vzniká ohnisko vojenského napětí, problémy na trhu uhlovodíků, vlny migrace a dochází k nárůstu teroristických a zločineckých aktivit v celém světě.

Zatřetí, situace u zlata…

I když funkce zlata jako světových peněz byly v důsledku finančních machinací v Bretton-Woods silně omezeny, na jeho schopnosti fungovat jako uchovatel hodnot se to neprojevilo. A to, že státy, které kontrolují celkem nevelkou část tohoto trhu, přesto začaly vyjadřovat obavy o nedotčenost svého deponovaného kapitálu, svěřeného do úschovy partnerům, vypovídá ani ne tak o záměně současného systému devizových rezerv za nějaký nový, avšak teprve se tvořící systém , jako o nedůvěře k existujícím světovým penězům a o obavách ze značných finančních ztrát v případě krachu pax americana.

Nepřímo o tom svědčí to, že Čína jako nejvážnější a ekonomickou moc rychle nabývající konkurent USA nejen vytváří kolem sebe mezinárodní tržní vztahy postavené na své měně, juanu, čímž i vytváří jakousi protiváhu hroutícího se globálního dolarového finančního systému, ale i to, že urychleně navyšuje vlastní zlaté rezervy. Jako absolutní špička v produkci zlata (více než polovina celosvětové produkce) ho Čína nejen vyváží, ale hromadně ho směruje do vlastních depozitářů, a doplňuje je ještě výrazně o dovozy.

Logika těchto aktivit je prostá. Je nejasné, jaký finanční systém vznikne ve světě po prudkém kolapsu současného, nebo jaká či jaké ekonomiky budou tvořit jeho základ. Nicméně je zjevné, že brzké krizi (kolapsu? krachu“) se nevyhne a je nutné si zajistit „konvertibilní“ rezervy na „černý den“ obecné nejistoty.

Separatismus a mizející blahobyt

Existuje ještě jeden argument ukazující na to, že před pěti lety nedořešená finanční krize prošla skrytou fází rozvoje a opět se vynořuje v ostřejší formě sociálních problémů, neřešitelných bez kardinální reorganizace společnosti. Podstata těchto problémů spočívá v nárůstu separatistických tendencí dokonce i v kdysi blahobytných státech Evropy a severní Ameriky, v důsledku nevratné koncentrace kapitálu v rukou stále menšího počtu představitelů tak zvané světové elity, a s tím souvisejícího vyčerpání zdrojů sociální podpory všech ostatních.

Dokončení procesu globalizace trhu znamenalo konečnou hranici pro jeho další rozšiřování a vytvořilo uzavřený ekonomický systém s tomu odpovídajícím tvrdým konkurenčním bojem o omezené klíčové zdroje a monopolizací celých sektorů ekonomiky.
A převládajícím faktorem rozvoje ekonomiky se stala systematická kontrakce za působení nekompenzovaného „modernizačního“ inhibitoru. A růst efektivnosti výroby se nutně přeměnil na snižování výdajů na „amortizaci“, která, i v případě, že výrobními prostředky jsou i nadále lidé (pracovníci), nejprve vyčerpala rezervy sociálních fondů, a pak vedla ke krizi, na jedné straně k nadvýrobě, a na druhé k nesolventnosti.

Právě proto bylo první fází krize nahromadění nenávratných bankovních úvěrů a „toxických aktiv“, které se nakonec přeměnily na bankrot největších páteřních bank systému. Opatření přijatá vládami na záchranu jak celosvětové, tak regionálních ekonomik – odkup dluhů na úkor rozpočtových prostředků a „kvantitativní uvolňování“ formou zacpávání finančních děr nově natisknutými penězi – na jistou dobu zmírnila ožehavost krizových procesů, ale neodstranila jejich příčiny, jen je zametla pod povrch.

Tím, že vzal krizové rány na sebe, tak stát jako instituce řízení byl zcela schopen urovnat obzvláště palčivé dluhové problémy, a dokonce i zlikvidovat nejztrátovější podniky – od neúspěšných bank po místně nerentabilní odvětví ekonomiky. Avšak to nijak nestimulovalo rozvoj jako takový, nevedlo to k vytvoření nových pracovních míst a růstu příjmů obyvatel, nepoložilo to základy pro obnovu předkrizové životní úrovně a neodstranilo to krizová pokřivení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou, bez čehož nelze zajistit ekonomickou stabilitu společnosti.

Čímž krize, způsobená nekonkurenceschopnou efektivností práce lidí v jednotlivých odvětvích, plynule přerostla do problému rostoucího počtu lidí vyživovaných společností. A to pak nevratně a urychleně přerostlo do kompresního tlaku na uzavřenou globální ekonomiku. Přitom ty regiony, které do ní byly dle specifických situací začleněny ve velké míře, pomalu ožebračovaly ostatní a cítily se jistěji, a mylně přisuzovaly vznikající výhody nějakým svým zvláštním místním kvalitám. V USA vznikly outsiderské státy, v Evropě také. A začaly procesy desintegrace, k nimž patří i rozpad samotných států, s rozdělením na ekonomicky více či méně úspěšné oblasti.

Flandry spěchají s odtržením od méně bohatého Valonska; Katalánsko, Valencie a země Basků chtějí opustit tonoucí Španělsko; Lombardie a Jižní Tyrolsko si nepřejí zůstat v útvaru Itálie; a Severní Irsko, Skotsko a Wells v Británii. Podobné problémy postupně vznikají i v útrobách evropských „lokomotiv“ – Německa a Francie. Nutno říct, že separatismus vzkvétá i v útrobách „světového hegemona“ – USA, kde o vystoupení z unie podali petici občané všech padesáti států (19).

Přitom to, k čemu dochází dnes, je zcela podobné tomu, co se dělo před pětadvaceti lety při rozpadu zemí socialistického společenství a SSSR (sovětské republiky Pobaltí, Kavkazu a Uzbekistán), a o něco později při rozdělení Jugoslávie (Bosna a Hercegovina).

Ve všech případech se státy s ekonomickými problémy pokusily opustit jako první ty regiony, které se vnímaly jako úspěšnější oproti ostatním, nechtěly „živit nemakačenky“ a spojovaly a zdůvodňovaly svoji zdánlivou významnost v podstatě s etnickou a náboženskou nadřazeností.

Nicméně na tom i jejich úspěšnost končila. Po získání samostatnosti dostaly možnost se projevit jako „rovnoprávný“ subjekt globálních tržních vztahů a začít rozprodávat své surovinové, teritoriální a pracovní zdroje. A odvrácenou stranou jejich „úspěchu“ se stala ztráta té ekonomické stability, kterou jim zajišťovala účast v ekonomice státu, který je dříve podpíral a který opustily.

Evropa podle Peterse a Kissingera

Ve skutečnosti výraz „krvavé hranice“ vymyslel plukovník Ralph Peters, když popisoval „racionální“ reorganizaci hranic států „Velkého Středního východu“. Racionální ve smyslu nejvýhodnější pro svět rozdělený mezi globální finanční skupiny a jimi řízený. Princip jeho budování je jednoduchý: dopravními koridory spojená omezená, jasně ohraničená centra produkce materiálních statků, svého druhu oázy v prostoru rozděleném etnickými a náboženskými spory polodivokých kmenů – nanotechnologické a automatizované komplexy uprostřed lidí degradovaných téměř na divochy. Souvisí to vše nějak se zatím ještě „vzkvétající“ Evropou a Evropany?

Souvisí

I když ne tak zjevně koloniálně, jako v případě obyvatel regionu Blízkého východu. Separatismus se stal reálnou tendencí evropské reality. Jinými slovy, eventualita administrativně-teritoriálního překreslení mapy Evropy je připravena. Přičemž separatistické regiony ani tak netrvají na své naprosté přeměně na samostatné územní jednotky, jako se chtějí zbavit méně úspěšných sousedů, za zachování si svého členství v nadnárodních tržních strukturách.

Současně Německo spěchá, aby dostalo pod kontrolu základní dopravní koridory evropského kontinentu (pod vymyšlenou záminkou „jejich hrozícího bankrotu“). A vlády evropských států – od již evidentně strádajícího Řecka, Španělska, Itálie a Portugalska, po vzdálené Rusko a zdánlivě prosperující Francii – navrhují jako hlavní lék na své finančně-ekonomické problémy výhradně PRIVATIZACI státního majetku, tedy fakticky jeho předání pod kontrolu Německa.

Taková politika v podstatě znamená naprosté zrušení sociální podpory nechráněných vrstev obyvatelstva a je skutečným nástrojem zahajování procesů „řízeného chaosu“ – stimulování zjevného nárůstu separatistických nálad, vytváření sociálních otřesů podél majetkových, etnických a náboženských hranic. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat a projevily se velmi aktuálně (listopad 2012) při masových vystoupeních pracujících téměř po celé Evropě.

Jinými slovy, pozvolna se v Evropě utváří situace podobná té, kterou globální finanční skupiny s pomocí USA, Izraele a NATO vytvořily v r. 2011 na „Velkém Středním východě“ (a předtím v SSSR, Jugoslávii, zemích socialistického společenství).

Vzhledem k velmi nepříznivé ekonomické prognóze pro nejbližší budoucnost a k evidentní neřešitelnosti problémů vytvořených bezprecedentní finančně-ekonomicko-sociální krizí poklidnou cestou se stále více projevují očekávání příchodu kardinální restrukturalizace společnosti a jí odpovídajících vážných vojenských a revolučních otřesů, po kterých se budoucí hranice mohou stát skutečně a bez přehánění „krvavými“.

A nebude to fantazií, pokud si, například, poslechneme takovou „hlásnou troubu světové vlády“ jako bilderbergeriána Henry Kissingera, který přesně před rokem v rozhovoru pro britské noviny otevřeně avizoval: „Stupňující se válka bude tak závažná, že vyhrát v ní může jen jedna super síla, a tou budeme my.

Proto měli v EU tak nakvap, aby vytvořili vlastní super sílu, protože vědí, že přituhuje, a aby přežila, musí se Evropa stát zcela jednotným stmeleným státem…

…A pokud jste obyčejný člověk, pak se můžete na tuto válku připravit, přestěhovat se na venkov a vybudovat farmu, ale musíte si vzít zbraně, protože (kolem) se budou potulovat hordy hladových. A přestože elita bude mít pro sebe bezpečné zóny a specializovaná útočiště, bude muset být velmi opatrná v době války, stejně jako obyčejní občané, protože ohrožena budou i její útočiště.“

Takže nelze pochybovat o tom, jaké východisko s jimi vytvořeného sociálního kolapsu tito lidé vidí pro sebe a vytváří pro ostatní. Pokud se jim tento plán podaří realizovat (a tvůrci katastrof se snaží o jeho naplnění ze všech sil), tj. přetvořit společnost, vyhladit velkou část lidstva a zbývající lidi přeměnit na své zdivočelé otroky, tak nejen Evropě, ale celému do „nového řádu“ spadajícímu světu velmi brzy hrozí, že se přemění na zdevastované místo, rozdělené „krvavými hranicemi“ na zóny obklopující panské opevněné „oázy“.

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz | Překlad: zvedavec.org