Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, nehodlalo se s tím Polsko smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo.

Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo [...]

Zemský národní výbor pro Slezsko v Slezské Ostravě řešil situaci provizorně uzavřením prozatímní dohody o zatímní demarkační linii na Těšínsku s Polským národním výborem těšínského knížectví. Tato dohoda nebyla pro Československo výhodná, protože na základě podmínek v ní připadala většina Těšínska Polsku. Na části, obsazené Polskem též se nacházela i část košicko-bohumínské trati. Ta byla potřebná pro železniční spojení se Slovenskem, kde začaly problémy s Maďarskem, které se svých „horních Uher“ nehodlalo vzdát.

Jinde → Generál, který porazil Poláky

Tuto událost znovu tlumočil Dr. Edvard Beneš na mírové konferenci v Paříži. Hranice Československa byly Dohodou potvrzeny. Polsko to však nehodlalo akceptovat. Konflikt se začínal přiostřovat.

Československo však nemělo v prvních dnech své samostatnosti vlastní větší vojenskou sílu, o níž by mohlo obranu svých práv opřít. S horečným úsilím se tvořilo mladé československé domácí vojsko z bývalých rakousko-uherských jednotek, sokolských a dobrovolnických formací, které se později osvědčily v bojích o Slovensko s maďarskou armádou. Toužebně byl tedy očekáván návrat čs. legionářů ze zahraničí, kteří měli velké bojové zkušenosti a výzbroj. Do konce roku dorazily čs. legionářské pluky z Itálie v síle dvou divizí (6. a 7. divize). Okamžitě byli většinou odesláni na Slovensko k zabezpečení hranic republiky, do rozpoutaného konfliktu s Maďarskem. Bylo však nutné řešit i problém Těšínska a důrazně vystoupit proti narušení československé hranice.

Polská vláda ve snaze zvrátit situaci ve svůj prospěch vypsala na den 25.1.1919 na Těšínsku volby, které chtěla mít pod svým vlivem. Mezitím dorazily do Československa i pluky čs. legionářů z Francie. Urychleně byl Ministerstvem národní obrany vypracován postup k obsazení a zabezpečení Těšínska

Ministerstvo národní obrany vydalo 19. 1.1919 rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska. Operace měla být zahájena 23.1., jako akce k udržení pořádku na těšínském území a zabezpečení oblasti. Československo vyzvalo 21. 1. 1919 důrazně Polsko ke stažení své armády a orgánů z území Těšínska za mezinárodně uznanou československou hranici. Tuto výzvu Polsko ignorovalo. Zbývalo tedy řešení vojenskou cestou, protože časová prodleva s čekáním na zásah Spojenců mohla být osudná.

Velením této operace byl Ministerstvem národní obrany pověřen uvedeným rozkazem dne 19.1. podplukovník Josef Šnejdárek, čs. legionář z Francie.

Šnejdárkova vojenská skupina tedy překročila prozatímní demarkační čáru. Byla tvořena legionářským 21. střeleckým plukem z Francie (o síle 3 praporů), praporem domácího 54. pěšího pluku z Olomouce, praporem domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka, domácím 17. mysliveckým praporem z Fryštátu, praporem dobrovolníků z Bohumína a praporem dobrovolníků z Orlové. To byly veškeré síly, které v dané oblasti mohlo československé velení nasadit.

Na podporu československého postupu vytvářeli na Těšínsku místní obyvatelé dobrovolnické formace, zvané Národní gardy (asi 5.000 mužů). Postup hlavních sil Šnejdárkovy skupiny měl podle plánu podporovat z oblasti severozápadního Slovenska dvěma prapory též legionářský 35. střelecký pluk z Itálie, pod velením italského plukovníka Grasselliho. Později byl posílen ještě praporem legionářského 33. střeleckého pluku z Itálie.

Proti Šnejdárkově skupině zde stálo polské vojsko, jemuž velel plukovník František Xaver Latinik. Polské vojsko na Těšínsku mělo sílu 5 praporů s podporou 4 kulometných rot, jezdecké čety a 1 dělostřelecké baterie. Dále zde měl Latinik k podpoře asi 550 mužů polského četnictva a kolem 6.500 místních polských dobrovolníků.

Před započetím vojenské operace předal ještě podplukovník Šnejdárek veliteli polského vojska plukovníku Latinikovi ultimatum, aby do dvou hodin vyklidily polské jednotky Těšínsko až za řeku Bialou. Latinik tyto podmínky odmítl a připravil se k odražení československého útoku.

Dle původního plánu zahájila Šnejdárkova skupina útok dne 23. 1. 1919, krátce po poledni, ve směrech na Bohumín a Karvinou. Tyto útoky podpořily dle plánu souběžným útokem od východu čs. legionářské jednotky z Itálie. Boje s polskou armádou pokračovaly do 26. 1. Čechoslováci úspěšně bojem postupovali vpřed. Získali rychle Bohumín, Ostravu a za citelných ztrát dobyli Karvinou. Těšín byl osvobozen 27.1. Poláci překvapení razantností československého útoku během rozhořčených bojů ustoupili za řeku Vislu.

Během bojů ještě dorazila k posílení Šnejdárkovy skupiny nově utvořená domácí 2. brigáda, která měla sílu 6 praporů, s podporou 2 baterií dělostřelectva a 1 jezdecké eskadrony.

Na základě úspěšného postupu obdržel podplukovník Šnejdárek od Ministerstva národní obrany 27. 1. rozkaz k překročení řeky Visly a zajištění železnice Bohumín – Těšín – Jablunkov. Šnejdárek připravil plán k pokračování útoku. Poláci byli odhodláni k houževnaté obraně svých pozic. Mezitím i jim dorazili další posily.

Podplukovník Šnejdárek svou skupinu rozdělil na tři samostatné části – severní, střední a jižní. Se všemi třemi částmi zaútočil 30. 1. na pozice nepřítele. Čechoslováci úspěšně překonali polskou obranu na Visle a zajistili prostor západního břehu Strumieně – Malé Ochaby. Nejtvrdší boje s polskou armádou sváděla střední skupina československého vojska u Kisielówa před Skoczówem. K tvrdým bojům došlo i u Louk. Poláci byli zatlačeni bojem útočícími Čechoslováky ke Skoczówu, kde svůj ústup zastavili. Velká část Těšínka byla tedy zajištěna. Šnejdárek připravil na následující den plán soustředěného útoku čs. jednotek na Skoczów. Tento útok měl být rozhodující a měl velkou pravděpodobnost úspěchu. V takovém případě by se polská obrana, jejíž části byly demoralizovány bojovými úspěchy Čechoslováků, zhroutila.

Mezitím dorazily Čechoslovákům další posily. Byl to 1.prapor domácího 28. pěšího pluku z Prahy, 1. prapor domácího 3. pěšího pluku z Kroměříže, 2. prapor domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka a 5 praporů dobrovolníků. Tím se dostala československá strana do znatelné převahy pro plánovaný silný útok na Skoczów.

Na nátlak dohodových mocností k mírovému řešení zastavilo Československo v noci na 31. 1. na Těšínsku bojové akce. Podplukovník Šnejdárek v pověření čs. vládou uzavřel příměří s velitelem polské armády, plukovníkem Latinikem. Československé jednotky zůstaly stát na dobyté linii. Až 26.2. byly staženy na nově vymezenou demarkační čáru, kterou mezinárodní komise Dohody stanovila na základě čs. – polské smlouvy, uzavřené 3. 2. v Paříži na neutrální půdě. Toto řešení nebylo pro československou stranu ideální, neboť část důležité železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov zůstala na území, přisouzeném Polsku. Pro Československo však vyvstávalo jiné nebezpečí – agrese Maďarska na Slovensko. Proto bylo potřebné co nejvíce jednotek přesunout na ohrožené Slovensko.

Během této „sedmidenní války“ na československé straně padlo 44 mužů, zraněno bylo 121 mužů. Zhruba třetina těchto ztrát připadla na příslušníky legionářského vojska.
Tento konflikt poznamenal vztahy Československa a Polska na celé meziválečné údobí a vlekl se vlastně až do osudného roku 1938. Pomník v Orlové připomíná dodnes památku československých vojáků, kteří padli při této operaci k zabezpečení našich hranic.

Zdroj: svornost.com