PhDr. Mojmír Grygar – 1. „Nebudu hledati slov, abych vylíčil události, které se staly v Kostnici,“ řekl T. G. Masaryk v úvodu proslovu, kterým 6. července 1895 uctil čtyřsté osmdesáté výročí smrti Jana Husa – „nebudu líčit hranici, na které za pravdu skonal jeden z nejlepších synů národa, žijeme v přítomnosti, žijeme ji plně, a proto uvažujme, co kostnická hranice znamená nám dnes, neboť hranice ta není ještě rozmetána.

Kostnickou hranici živí lhostejnost k posledním pravdám životním, lhostejnost k posledním cílům člověka [...]

Tíží nás indiferentismus. Náš obrodní program zeslabuje liberalismus; buditelné úsilí o osvětu a vzdělání přestává namnoze na více méně eklektickém napodobování rozmanitých evropských vzorů.“

Proti autoritě církevní i světské moci Hus postavil svobodu svědomí, právo člověka měřit myšlení a jednání podle pravdy zakotvené v Kristově evangeliu. Původní křesťanskou víru, vyjadřující životní pocity chudých, ponížených, opovrhovaných, představitelé středověké katolické církve, dědicové bohatství, nádhery a moci Římské říše, již nepotřebovali. Hus neváhal použít ostrá slova, aby odsoudil nemravně jednající kněze, ať již seděli na jakékoli příčce církevního žebříku: ,,0, běda kanovníkům, farářům, biskupům a jiným kněžím a prelátům, jenž jedí, žerů, lokají, tučně se pasou, a v duchovenstvu nic neprospívají. – A hřeší rozličně v té moci světští i duchovní: klášterníci, sebravše všeliké almužny, aby vydávali chudým peníze, sukno, stravu, i nedávají; faráři, aby chudé krmili v suché dni neb jindy, i nekrmí; měšťané též. A tak táhnú spolu vůz ďáblův jako tři koni, které pomrskávají lakomstvím a táhnou do své stodoly. “

2. V Husově době povážlivá mravní krize v církvi zachvátila i její vrchol. Již od roku 1378 měla dva papeže a v roce zahájení Kostnického koncilu dokonce tři. Jedním z úkolů Kostnického koncilu bylo vyřešit tuto trapnou otázku – vykupitel přece nemůže mít na zemi více zástupců. Hus ji řešil způsobem, který tehdejší teologové, církevní i světští panovníci považovali za nebezpečný blud. Církev je podle něho duchovním společenstvím; kdo žije v hříchu, ať farář nebo papež, vylučuje se z církve; její hlavou není papež, ale Bůh. Štěpán z Pálče, univerzitní mistr, původně Husův přítel, později horlivý odpůrce, na koncilu prohlásil: „Někdo jest pravým papežem, prelátem, biskupem, třebas není pravým křesťanem.“

Kostnický koncil Masaryk nazval „podivným“: „Papež, jenž prý kdysi byl námořním loupežníkem a jenž neměl obrany proti veřejnému obvinění z četných zlých skutků, měl předsedat soudu nad Husem, jehož bezúhonný život uznávali tehdy i někteří jeho odpůrci. “ Za největší hřích, kterého se podle Husa dopouštějí kněží na všech úrovních, považoval svatokupectví. Všechno se tehdy dalo zpeněžit – prodávaly se křty, svatby, pohřby, mše, kněží si kupovali, najímali a vyměňovali fary, výnosy z kostelů a oltářů, prodávali se vikariáty, hodnosti kanovníků, biskupů i kardinálů. Majitelé některých církevních úřadů byli cizinci, kteří ani nepotřebovali žít v Čechách. Jako třeba Mikuláš Puchník, přítel Johánka z Pomuka, byl proslulý svou lakotou a nenasytným hromaděním církevních úřadů; říkalo se o něm, že je kanovníkem všude a nikde (nullatellus et omnitenus).

Církev ve středověké společnosti hrála klíčovou, nezastupitelnou úlohu, kněz byl zprostředkovatelem kontaktu věřících s Bohem, vystupoval jako jeho zástupce, lidé se mu zpovídali ze svých hříchů, on jim dával jménem božím rozhřešení. Duchovní tím nabývali dnes už těžko pochopitelné moci nad svými farníky – cožpak není ten, kdo se zpovídá z hříchů v podřízeném a zahanbujícím postavení, a ten, kdo zpovídá, v několikanásobně privilegované pozici? Kněží mohli věřícím zatarasit cestu k spasení, k účasti na životě věčném. Proto byli lidé ochotni za tuto službu dobře zaplatit. Bohatí byli na tom líp, tučnými odpustky se mohli zbavit i nejtěžších hříchů. Uvádí-li dnes olomoucký arcibiskup pokání, modlitby, půsty, dobré činy jako příklad odpustků, pak záměrně odvádí pozornost od odpustků jako projevu svatokupectví.

Sbor kardinálů na Kostnickém kongresu nemohl Husovi prominout, že jeho tažení proti odpustkům ohrožovalo hospodářské i duchovní zájmy církve. Husův spisek o svatokupectví čteme dnes jako podrobný popis a výčet způsobů, jimiž se tehdy ve společnosti prováděla korupce – vyvlastňovaly majetky, okrádali nevědomí a bezbranní lidé, tunelovaly statky, úřady, služby. Hříšní kněží dovedli měnit biblické slovo v zlatý dukát. Instituci odpustků církev nezrušila, i když dnešní formy svatokupectví se již neprovozují tak okatě a primitivně jako v minulých stoletích. V době elektronických šeků, bankovních tajemství, neprůhledných privatizací, daňových rájů dostává uplácení a hromadění majetku mnohem složitější a rafinovanější formy. Jen tu a tam problesknou zprávy o divných praktikách vatikánských bank. Vše je zahaleno mlčením téměř na úrovni zpovědního tajemství.

Hovoří se o tom, že ani vatikánská Banka svatého Ducha není imunní před nezákonnými praktikami. Nedávná aféra způsobená zveřejněním papežových důvěrných listin vyvolala v nejvyšších vatikánských kruzích zemětřesenÍ. Karikaturista deníku La Reppublica nakreslil kardinála v černém, který říká: Což tak do tří let Vatikán zrušit? Zatím byl zatčen papežův komorník, jediná laická osoba zapletená do tohoto případu.
Bude italská policie s to objasnit, jakým způsobem se na indiskreci podíleli kardinálové, nejbližší spolupracovníci a důvěrníci Benedikta XVI.? Sotva. Právě tak se zřejmě nikdy nedozvíme, kolik miliard dolarů musí Vatikán zaplatit obětem nezákonného zneužívání dětí katolickými knězi v Americe, Belgii, Nizozemsku, Německu, Rakousku a jinde. A kdo a jak potrestá kněze po dlouhá léta se dopouštějících hříchu, o němž Kristus řekl: „Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, proto toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny?“ (Matouš 18,6) Jak naloží církev s biskupem Rogerem Vangheluwem, biskupem z Brug, jedním z početných pachatelů tohoto hříchu?

Proč se Benedikt XVI. odmítl v Mexiku setkat s oběťmi pedofila Marciala Maciela, drogově závislého zakladatele řádu legionářů Kristových? Kdo potrestá chilského kněze Fernanda Karadimu, nazývaného farníky „živým světcem“, za dlouholeté zneužívání seminaristů? A kdo kdy vnese světlo do dřívějších dosud neobjasněných případů sebevražd a únosů, které se týkaly lidí ve Vatikánu? Mlčení v těchto věcech připomíná diskrétnost dnešního tržního hospodářství, bankovního provozu a soukromého finančnictví. Kardinál Gianfranco Ravasi reagoval na nejnovější skandál slovy: „Církev není skutečnost, která vzlétá ze země k mytickému a mystickému nebi. Je to skutečnost zakotvená v pozemské půdě. A někdy je půda blátivá a potřísní naše šaty.“

3. Ani bezmála šestisté výročí Husovy smrti není natolik vzdálené, abychom si nepoložili otázku, jaké poselství nám on svými spisy a činy sděluje. Dnes se sice jen obtížně vžíváme do doby, kdy morové nákazy, šibenice, pranýře, drábové, mniši, žakéři, potulní zpěváci a lapkové patřili k neodmyslitelným jevům každodennosti, přesto nás Husova slova a činy oslovují, jsou stále platná. Jde tu především o příklad statečného člověka, který se za svou pravdu dal upálit, který nedovedl přenést přes srdce, aby popřel, co mu velí svědomí a rozum.
V listu z kostnického žaláře Hus píše o tom, co mu radil jeden ze soudců: „´Kdyby koncil prohlásil, že máš toliko jedno oko, třebas máš dvě, bylo by tvou povinností vyznati s koncilem, že tomu tak jest.‘ – I kdyby mi to tvrdil celý svět, já, maje rozum, jaký nyní mám, nemohl bych to připustiti bez odporu svědomí.“ V jiném dopise odmítl tvrzení, že obžalovaný se má podrobit církvi, i když je přesvědčen, že má pravdu on, a ne ti, kteří vyjadřují názor církve. Nebyl s to přijmout zásadu, kterou dnes horliví loajálníci vyjadřují slovy. „Raději se budu mýlit se stranou (Bushem), než abych měl pravdu s jejími odpůrci (Putiny).“

Husův apel na rozum a svědomí byl namířen proti slepé víře, kterou tehdy církevní autority využívaly ke svému prospěchu. Kult zázraků, fantastických, často hrůzu nahánějících smyšlenek, legend, pověr a mýtů charakterizoval náboženské vědomí již od pradávna, ale neuvěřitelných rozměrů dosáhl v pobělohorské době, kdy církev všemi prostředky usilovala o totální rekatolizaci národa. V tomto boji se násilí meče pojilo s násilím ducha, kazatelé chřestící řetězy vyvolávali v davu pocity strachu, hrůz, pocit nicotnosti a zmaru. Je pozoruhodné sledovat, jak církev v poslední době své blahořečené a svatořečené velebí způsoby, které spíš odpovídají mentalitě doby barokní než dnešku. Příkladem jde sám kardinál Duka: v rozhlasové vzpomínce na Jana Nepomuckého hovoří o legendě a bez váhání opakuje dávno vyvrácenou smyšlenku o tom, že byl zavražděn kvůli tomu, že králi nechtěl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie. (Jejím zpovědníkem byl ve skutečnosti Jan Hus.)

Cituje-li pan kardinál Havlíčkův epigram: „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, dej nám, co Bůh dal tobě, by náš jazyk neshnil v hrobě,“ a dodává-li, „že to není jen vtipná připomínka slavného atributu našeho světce, ale reflexe spojitosti svatého Jana a národního obrození“, pak jen oživuje jeden z charakteristických rétorických postupů, který jako zázračným pláštěm zahaluje církvi nevhodnou historickou pravdu. Fialový jazyk v Johánkově hrobě není žádným „slavným atributem našeho světce“, ale reliktem barokní pověrčivosti, a Havlíčkovo připomenutí Johánka z Pomuku má jednoznačně ironický význam.

4. Situace, v které před sto sedmnácti lety vystoupil T. G. M., se od té naší podstatně liší. Národ se dočkal, z velké míry i zásluhou Masarykovou, státní samostatnosti, osvobodil se od zbytků feudalismu, které se staly vlastní příčinou rozpadu Rakouska, překonal období smrtelného nebezpečí za německé okupace a dočkal se také pádu režimu inspirovaného sociálními a mocenskými idejemi sovětského bolševismu. Za nadšeného zvonění klíčů jsme před dvaceti lety otevírali dveře k demokracii a tržnímu hospodářství, jež nám mělo zajistit blahobyt a svobodu. Dnešní sociální inženýři, na rozdíl od těch starých, utopicky a násilně budujících beztřídní společnost, usilují všemi prostředky o znovuvzkříšení třídní společnosti jako řemen.

Tvrdí se nám, že máme ještě málo vyvinuté třídní rozdíly, že se lidé příliš spoléhají na stát, že nelze češství sloučit s evropanstvím, že národní vědomí v sjednocené Evropě nahradí univerzální křesťanská víra. Mají to symbolizovat kříže ve školách. (Dominik Duka v rozhlase 6. 3. a 27. 3. 2011.) Zejména je však zapotřebí přepsat dějiny. Dnešní postmodemí historikové nevidí valný rozdíl mezi zjednodušujícím výkladem dějin komunistických ideologů a pojetím Palackého, Jiráska, Masaryka. Dnes se již 6. července nezapalují na březích řek hranice, jak se ještě za první republiky Husova památka uctívala, zato se pořádají barokní slavnosti na Vltavě na počest Jana Nepomuckého s iluminacÍ, ohňostrojem, loďkami, benátskými gondolami. Rakousko není již žalářem národů, František Josef I. nenese odpovědnost za výbuch první světové války, Československá republika byla umělým státem (falsche Konstruktion), a neměla naději na přežití. Hácha nebyl kolaborant, ale státník, podporovaný představiteli církve a šlechty, kterého po válce neprávem kaceřovali.

Restaurace starých pořádků se nemohla vyhnout poměrům v katolické církvi. Svědčí o tom její dvacetileté úsilí o získání velkého majetku. Začalo to vleklým sporem o katedrálu sv. Víta, končí (zatím) Bendovým zákonem; za halasným pokřikem o komunistické krádeži zní výzva k návratu k poměrům před josefínskými reformami. V této situaci neudivuje, že dodnes církev nenašla odvahu přiznat, že Jan Hus nebyl nepřítelem křesťanské víry, hodným upálení, ale reformátorem, který předvídavě varoval představitele církve, aby se odvrátili od svodů světské moci, bohatství a pýchy a vyhýbali se blátivé půdě, která zašpiní jejich šaty.
Jak je možné, že se dnes objevují útoky na Husa, na které si od dob Rakouska nikdo netroufl? Neúspěšný polistopadový politik, dnes politolog, prohlásí Husa za donašeče; spoluautor cimrmanovské legendy, úspěšný režisér normalizační éry, povzbuzen pamfletem na českou hymnu, píše hru o tom, že Husova kostnická kauza je silně přeceňována – kardinálové, biskupové i císař Zikmund měli na starosti závažnější věci. Jiný zasloužilý historik zase lituje, že rachot husitských vozů přehlušuje „šumění křídel andělských“, a radí, abychom klič k řešení husitské otázky nehledali v pozemské vřavě sociálních, třídních nebo národnostních zápasů, ale v oblasti teologie otevírající transcendentální otázky nezávisle na místě a čase.

Ozvěnu názoru kardinála Friedricha Schwarzenberga, který před sto třiceti lety nazval husity bandou lupičů a žhářů, zaslechneme ve výroku jednoho z naších předních teologů: Jana Žižku ocejchoval jako teroristu, „bin Ládina středověku“. Český básník, disident a diplomat, uchvácen nejapným žertováním, vyzvedává proti Janu Husovi německého biskupa a právníka Johanna Welfflina, o němž se dnes­ jako o „světově nejznámějším Čechovi Janu Nepomuc­kém“ – vysílají nákladné televizní pořady a pořádají oslavy pro lid.

Zatímco socha Jana Želivského před No­voměstskou radnicí byla v tichosti odstraněna, hlučně se připravuje obnova Mariánského sloupu, který v roce 1652 církev a císařská moc daly vztyčit na Staroměst­ském náměstí na počest vítězství nad českým náro­dem rebelů. Na místo nacisty odstraněné sochy Ernsta Denise, francouzského znalce dějin protireformace v českých zemích, se má vrátit sousoší znázorňující, jak vojáci různých národností nesou na ramenou generála Radeckého, hrdinu hájícího zájmy Habsburků proti všem vnějším i vnitřním nepřátelům. Co by tomu řekl Denis a jeho přítel Masaryk? A co řeknou kardinálové Duka, Vlk, Schönborn?

5. Můžeme tvrdit, že Masarykův výrok o nevyhaslé kostnické hranicí už neplatí? Jistě se dnes nikdo neopováží podněcovat lidový antisemitismus, za Rakouska podněcovaný z kazatelen kostelů a sněmoven, dnes už nehrozí rituální štvanice na Leopolda Hílsnera, dnes nikdo nebude považovat ‚vyvěšení obrázku sv. Anežky České na místě kriminálního činu za pouhý akt piety, a dobový popěvek „Zasloužil bys Masaryčku, jít s Hílsnerem na houpačku“ v jednadvacátém století vzbudí v každém nesouhlas, odpor, hněv. Ani hromadná soudní obžaloba, kterou proti Masarykovi v roce 1906 zahájilo 308 kněží za jeho domnělé hanobení kněžského stavu (soud Masaryka osvobodil, jinak by ho tento proces morálně i finančně zničil), by už dnes nebyla možná.

Tomáš Halík ve svých projevech veřejnost uklidňuje, že dnešní církev už není tou, jakou byla za Rakouska. Bylo by dobré, kdyby tomu tak bylo, kdyby se zcela zbavila posledních zbytků monarchistické a feudální mentality. Změní-li se však, jak hrozí, v mohutné podnikatelské a finanční centrum, v největšího pozemkového vlastníka ve státě, splyne s neoliberálním globálním a mocenským proudem a nebude moci plnit původní evangelickou funkci, která ležela na srdci Husovi i Masarykovi.

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz