Doc. PhDr. Ota Lev, CSc. – Ve svém dopise občanům, potenciálním voličům, kandidát na prezidentský stolec mimo jiné píše: „Celý život jsem věnoval práci pro naši zemi, ať už v dobách komunistické diktatury nebo v časech rodící se demokracie“.

Ptám se: Jakého materiálního či duchovního bohatství se našemu lidu dostalo díky jeho práci pro naši zemi? [...]

Zatímco Československo se v druhé polovině 20. století přes všechny omyly i tragické události stalo průmyslově a kulturně vyspělou zemí, jejíž věhlas se schopností dodávat do zahraničí vysoce sofistikované výrobní celky (cukrovary, pivovary, elektrárny apod.) tamějším objednavatelům „na klíč“; v době jeho aktivního působení, „v časech rodící se demokracie“, došlo k demontáži významných průmyslových i zemědělských celků, bohatství, které vytvořily celé předcházející generace a stalo se vlastnictvím českého a slovenského lidu.

Toto bohatství se po převratu stalo levnou kořistí velkomajitelů ze západních mocností a nadnárodních společností, nebo bylo vytunelováno. Československo, které se v druhé polovině 20. století řadilo mezi přední vyspělé státy, se v současnosti umisťuje v indexu lidského rozvoje ve třetí, případně čtvrté dekádě členských států OSN. Je to stále ještě významné postavení ve světovém měřítku, ale nadšení z vývoje postavení české či slovenské republiky ve světovém měřítku to rozhodně nevyvolává.

Nebo snad lze považovat za přínos pro naši zemi výjezd někdejšího senátora pana Karla Schwarzenberga, coby švýcarského turisty, na Kubu, aby podporoval tamější disidenty proti legální kubánské vládě? Nebo lze za pomoc české zemi považovat jeho ukvapenou iniciativu uznání Republiky Kosovo na výjezdním zasedání vlády v Teplicích 21. května 2008, tři měsíce po vyhlášení jeho samostatnosti v rozporu s rezolucí č. 1244 Rady bezpečnosti OSN, která pojímá Kosovo jako součást Republiky srbské? Navíc krátce na to jeho setkání s představitelem tamější vlády Hašimem Thacim, který byl ještě koncem minulého století Američany považován za teroristu? Na okraj lze podotknout, že dosud – po téměř pěti letech od vyhlášení samostatnosti Kosova – ani většina členských států Evropské unie, natož většina členských států OSN Kosovo neuznala a jako nezávislý stát je dosud neuznala ani Rada bezpečnosti OSN.

Či můžeme za práci pro naši zemi považovat jeho iniciativu předloženou na onom výjezdním zasedání vlády v Teplicích (někdejší území Sudet!) za zády rozhořčených Pražanů, týkající se umístění amerického radaru v Brdech, která vyvrcholila 8. července 2008 podepsáním společně s Condoleezzou Riceovou, americkou ministryní zahraničí, smlouvy o umístění radarové základny USA na území Vojenského újezdu Brdy, proti jehož zřízení se aktivně po dlouhá léta stavělo přibližně sedmdesát procent obyvatel?

Jako ministr zahraničí loni prosadil, aby na vládní úrovni byla oficiálně přijata delegace vedená představitelem jedné spolkové země Německa, Bavorska, přičemž ten ve své delegaci přivedl k jednání s českou vládou vrcholné představitele Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), kteří přes půl století programově trvají na zrušení dekretů prezidenta ČSR, jakož i na právu na vlast a na majetek, jehož byli zbaveni mimo jiné v důsledku XIII. článku závěrečného dokumentu postupimské konference čtyř velmocí z 2. srpna 1945.

Vyhovění jejich požadavků by bylo mimo jiné jedním z průlomů v hodnocení závěrů druhé světové války. Takového oficiálního přijetí představitelů landsmanšaftu v ČSFR a ČR se nedopustil ani první polistopadový prezident, který krátce po převratu vypustil omluvu na adresu odsunutých sudetských Němců, při první prezidentské cestě opomenul Slovensko a pádil do Bonnu, tehdejšího hlavního města SRN; současný prezident jakékoli jednání na vládní úrovni s představiteli spolkové vlády Bavorska, která kryje Sudetoněmecký landsmanšaft, správně odmítá s odkazem na to, že plnoprávným partnerem v diplomatických jednáních české vlády je spolková vláda Německa se sídlem v Berlíně, nikoliv vlády jednotlivých spolkových zemí.

V této souvislosti lze považovat za významné, avšak dosud málo známé publikace Křesťanskosociálního hnutí, zejména periodické vydávání jeho Listů a publikace s podrobnými informacemi o průběhu každoročního srazu odsunutých sudetských Němců, které varují před nebezpečím, které z této strany plyne. Pravda, toto nebezpečí zdaleka neodpovídá síle henleinovského hnutí z 30. let minulého století, ale v souvislosti s nárůstem hnutí neonacistů, kteří se v poslední době dostávají do parlamentů některých spolkových zemí, by rozhodně nebylo moudré si těchto aktivit nevšímat. – Navíc, nemohu se zbavit pocitu zvrácení hodnocení druhé světové války představiteli vítězných velmocí, které by mohlo přispět k takové deformaci ve výkladu dějin, že někteří přepisovatelé dějin by druhou světovou válku mohli hodnotit jako střet dvou diktatur, při němž jedni diktátoři vyvražďovali národy země druhých diktátorů, přičemž země jednoho diktátorského režimu byla poražena v závěru druhé světové války, kdežto druhá skončila o půl století později. K takovému zmatku v pojetí dějin mají nakročeno někteří současní politici a jim sloužící publicisté.

Ještě aspoň jeden příklad z nedávné mezinárodní události. 29. listopadu 2012 – v den 65. výročí, kdy Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci č. 181, jíž se měl vyřešit židovsko-arabský konflikt na území britského mandátu Palestina a jejíž rozhodnutí Izrael dosud odmítá, což způsobuje Palestincům těžké oběti – Valné shromáždění OSN hlasovalo o přijetí Palestiny jako pozorovatelského státu do OSN. Výmluvné je toto hlasování: pro přijetí Palestiny se vyslovilo 138 členských států, což je více než dvoutřetinová většina (71,5 %), pouze 9 států hlasovalo proti, ostatní se buď zdržely hlasování nebo nehlasovaly. Mezi těmito devíti státy jsou USA, Izrael, Kanada, Česká republika (jako jediný evropský stát, jediná členská země Evropské unie), Panama a další 4 miniaturní satelitní státy USA (Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Palau, Nauru), které dohromady nemají ani čtvrt milionu obyvatel. Byl snad tento postup Schwarzenbergova ministerstva zahraničí pomocí naší vlasti, anebo ji spíše znovu zviditelnil jako věrného satelita USA dávajícího přednost agresívnímu Izraeli před zájmy pronásledovaného palestinského lidu?

A na závěr třešničku na dortu. Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010 při televizní diskusi v Otázkách Václava Moravce, když se přešlo k problematice důchodové reformy, podstrčil guru českých diplomatů Vojtěchu Filipovi rukou napsaný lísteček s tímto textem: „Vlastenecky uvědomělí důchodce umírá včas“. (I s gramatickou chybou!) Asi nás chtěl upozornit na to, že jeho strana ve vládě učiní vše pro splnění tohoto hesla co nejdříve. Iniciativy jeho samotného, pánů Kalouska, Drábka (donedávna) a dalších nás o tom denně přesvědčují.

Karel Schwarzenberg je nositelem tradic pobělohorské šlechty, stoupencem katolického klerikalismu, prosazovatelem velkorysého daru českého státu zvaného restituce církvím. Je odpůrcem husitství, prezidentů předmnichovské republiky Masaryka a Beneše a je pokračovatelem neslavné protilidové politiky Václava Havla.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři, učiňme vše mezi svými kolegy, přáteli a spoluobčany, aby člověk s takovouto koncepcí „pomoci naší zemi“ neuspěl, byla by to cesta k nadvládě privilegovaných a do závěsu nejagresivnějších kapitalistických zemí světa.

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz