Po pádu bipolárního uspořádání světa a rozpadu Sovětského svazu se zdálo, že začíná nová éra mezinárodních vztahů ve znamení mírové spolupráce Ruska a USA. Možná tomu zpočátku věřil i Václav Havel, když navrhoval paralelní rozpuštění Varšavské smlouvy a NATO.

Američané byli s Ruskem za dobře, dokud v Kremlu seděl neschopný opilec Jelcin, kterému se povedlo svou zemi přivést do chaosu a největšího úpadku v dějinách [...]

Ze supervelmoci se stal stát bez respektu, který v roce 1999 bezmocně přihlížel destrukci svého spojence – Svazové republiky Jugoslávie – bombami NATO.

Změna v Kremlu nastala po nástupu Vladimira Putina, kterému se podařilo znovu získat Ruské federaci respekt, sebevědomí, a novou identitu, ztracenou po rozpadu Sovětského svazu.

USA po pádu sovětského impéria potřebovaly najít nového nepřítele, vůči kterému by se vymezily. Nejprve to byl Saddám Husajn a následně islámský terorismus. To je však těžko uchopitelná hrozba a mnohým neocons – nejen v Americe ale i u nás – se stýská po starých dobrých časech studené války, kdy proti sobě stály dvě supervelmoci. Rusko ve skutečnosti nikdy nepřestalo být nepřítelem číslo jedna. Obkličování jeho území sítí amerických základen šlo ruku v ruce s rozšiřováním NATO na východ, likvidací ruských pozicí v jeho zájmové sféře prostřednictvím tzv. barevných revolucí a letos i pokusem o vnitřní destabilizaci v podobě zpochybnění voleb a protivládních demonstrací placených miliardářem Sorosem a americkými NGO. Na této strategii nic nezměnilo ani uzavírání různých odzbrojovacích smluv. Bushův plánovaný radar v Česku a raketovou základnu v Polsku má vystřídat do roku 2020 Obamova protiraketová obrana, proklamativně s cílem ochrany Evropy před íránskými ajatolláhy a severokorejskými komunisty, ve skutečnosti však před ambicemi Kremlu.

Nepřítelem pro USA totiž nebyl sovětský komunismus, ale Rusko jako takové bez ohledu na jeho politický systém. Ústředním tématem amerických geostratégů bylo vždy zničení Ruska jako předpoklad k nastolení americké globální nadvlády. Zbigniew Brzezinski přišel s tezí, že nový světový řád by měl být vybudován na troskách Ruska. Proto je Rusko (ale i Čína) ze všech stran obkličováno sítí vojenských základen. Vyostření rusko-amerických vztahů, které nikdy nebylo možné považovat za přátelské, ale spíše chladně korektní, je obzvláště patrné v letošním roce. Obamova strategie „reset policy“ ve vztahu k Moskvě – pokud byla míněna seriózně – zcela selhala. Napětí mezi USA a EU na straně jedné a Ruskem na straně druhé (zahraniční politika Bruselu je již zcela ve vleku Washingtonu) se projevuje na několika frontách. Kromě protiraketové obrany jde o dění na Blízkém východě, na Balkáně a na Kavkazu.

Moskva, která ohledně dění v Libyi zcela selhala, již pochopila, že tzv. arabské jaro je zinscenovaný proces, útočící mimo jiné i na pozice Ruska a Číny na Blízkém východě. Po pádu Kaddáfího si v Kremlu uvědomili, že je Rusko systematicky vytlačováno ze svých strategických pozic, a proto v případě Sýrie již nezůstali nečinní a jasně podpořili prezidenta Asada vysláním válečných lodí do Středozemního moře. Premiér Putin po zpochybnění ruských parlamentních voleb přešel do ofenzivy a obvinil USA z podílu na smrti libyjského vůdce: „Celý svět viděl, jak ho celého zkrvaveného zabili. Letadla (NATO) zaútočila na jeho kolonu a potom tam přivolali tzv. opoziční bojovníky a zabili ho bez soudu či vyšetřování. To je demokracie?“ Moskva i Peking daly nejen v Radě bezpečnosti OSN jasně najevo, že nedopustí destabilizaci Sýrie případnou „humanitární intervencí“ NATO a libyjský scénář se již nebude a nesmí opakovat. Vítězství sunnitských fundamentalistů v Sýrii s pomocí Západu by totiž pouze jen připravilo půdu pro snazší útok na Írán, s nímž má nynější vláda v Damašku spojeneckou smlouvu.

Další třecí plocha se nachází v Kosovu, kde policejní mise Evropské unie (EULEX) blokovala ruskou humanitární pomoc kosovským Srbům, čelícím genocidě s požehnáním Západu. Ruský zástupce při NATO Dmitrij Rogozin prohlásil, že „ jde o humanitární zločin a pokus Západu spolu s Albánci uzavřít před Srby ze severního Kosova poslední dveře do světa a nechat je, aby pomalu vymřeli.“ Příliš nerozumím této destruktivní politice Západu vůči Srbům, která musí být motivována snad jedině historickými reminiscencemi. Jak si jinak vysvětlit německou blokaci srbského přistoupení k EU, když Tadićova vláda je nejvíce prozápadní a proevropská v historii? Proč je důvodem neuznání narko-teroristického islámského banditistánu Kosovo Bělehradem, když ani pět členských zemí EU jeho nezávislost neuznalo?

Poslední výbušnou oblast představuje Kavkaz, kde se gruzínskému diktátorovi Saakašvilimu v srpnu 2008 podařilo vyvolat ozbrojený konflikt s Moskvou. Ukázkou dvojího metru ze strany Západu je uznání Kosova na straně jedné a neuznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie na straně druhé, ačkoliv se jedná o analogické případy. Saakašvili usiluje o vstup do NATO, což by znamenalo klíčovou změnu v poměru sil na Kavkazu. Americký kongres koncem minulého týdne schválil další dodávky zbraní do Gruzie a totéž očekává od dalších členských zemí NATO, čímž cíleně podporuje eskalaci napětí za ruskými humny. Moskva si 20. prosince pojistila středoasijský prostor, když na zasedání členů Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) získala právo veta ve věci výstavby a poskytování vojenských základen v Bělorusku, Arménii, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Příště bude možné zřizovat základny nečlenských států ODKB pouze se souhlasem všech členských zemí.

Domnívám se, že konfrontační politika Západu vůči Rusku povede pouze k prohloubení obnovené studené války, která už je realitou. A studená válka se kdykoliv může změnit ve válku horkou. Doufejme, že tragická proroctví na rok 2012 se nenaplní.

Zdroj: kolinskenoviny.cz