Jaroslav Kučera – Již v sametových dnech, kdy maloměšťácká vidina konzumního ráje zaplavovala pražské ulice, to měl kapitalismus velice nahnuté. Od konce 60. let si půjčoval čas na svou obnovu a přežití. Zadlužováním vlád, podniků i domácností, vysáváním rozvojového světa a dalšími postupy. To vše ale stále častěji selhávalo, obracelo se proti němu a prohlubovalo jeho rozpory.

Jejich vyhrocení koncem 80. let ohrozilo reprodukci celého systému. Před velkou krizí ho zachránila porážka evropského socialismu ve studené válce, kterou proti němu téměř před půl stoletím rozpoutal. V roce 2000 krize propukla tím ničivěji a trvá dodnes [...]

Není to jen běžná krize kapitalistické ekonomiky. Ani pouhý produkt žravosti finančních trhů a upířích bank, i když se na ní výrazně podílejí. A nevyřeší ji nalejvání bilionových sum do černé díry jejich hamižnosti z veřejných prostředků Evropy i Ameriky. Představuje těžkou havárii neoliberální globalizace, ale přesto nemá vyloženě globální charakter. Zostřovaná astronomickou výší nesplatitelných dluhů EU, USA a Japonska, přísluší především Západu.

Je to krize nosné konstrukce soudobého kapitalismu, typ zlomového procesu, který obvykle provází pád každého sociálně politického systému. Představuje výsledek i zdroj globálním kapitalismem nezvládnutelných destruktivních tendencí: ekonomických, sociálních, politických, morálních, ekologických i technologických. Jako počátek poslední etapy všeobecné krize kapitalismu znemožňuje i dočasné řešení antagonismů tohoto systému, pro který z ní není návratu. Proto otevírá cestu k socialismu.

Již pro svou závažnost si však uvedená tvrzení zasluhují alespoň minimální doložení. V překonávání krize brání kapitalismu především proměny jeho základního rozporu mezi prací a kapitálem, které plodí další rozpory. Díky neoliberalismu získala výjimečné postavení v kapitalistické společnosti téměř ničím neregulovaná finanční sféra. V ekonomice jako parazit, který nevytváří žádné materiální ani duchovní hodnoty, vévodí výrobě i spotřebě, dopravě i obchodu, celé její reálné části. Svými gamblerskými spekulacemi a „jedovatými“ aktivy ji toto těžiště „kasinového kapitalismu“ přivádí do disproporcionalit a chaosu. A proto se dostává s reálnou ekonomikou do ničivého rozporu. Ten znetvořuje její fungování, ochromuje samoregulační a reprodukční schopnosti celého systému, anuluje tradiční nástroje nápravy jeho chodu a obrací se proti němu. Soudobí kapitalismus bez těžkých otřesů už nevstřebává řadu nových technologií.

Ani dluhy či úspory v něm nepůsobí prorůstově. To je jako východisko z krize, ale opačně. Nutí západní vlády škrtat v jejich rozpočtech, čímž snižuje spotřebu a tudíž i výrobu a zvyšuje nezaměstnanost. Její příjmy z nepřímých spotřebních daní klesají. Snižuje se i výběr přímých daní, kterému se kapitalisté vyhýbají zejména přesouváním zisků do daňových rájů. Už v nich mají ulito 32 bilionů téměř nezdaněných dolarů. To jsou asi dvě třetiny HDP celé planety. Veřejné pokladny proto zejí prázdnotou.

Státy si pak v zájmu své záchrany musí znovu půjčovat za vysoké úroky. Čím více šetří, tím více se zadlužují, a čím více si půjčují, tím více musí šetřit. V obou případech jde o tzv. kladné zpětné vazby, které ničí každý systém. Přírodní i společenský. V neoliberálním kapitalismu jich působí víc.

Podle říjnového zasedání Strany evropské levice v loni v Paříži se neoliberální předáci chovají jako náboženští fanatici. Odmítají připustit zcela zjevnou skutečnost, že jejich škrtací politika „záchrany“ vede k rozkladu EU. Utužují autoritářství a represe, aby prosadili nebývalé úspory. Ty mění Evropu v zemi „mrtvého muže“ s miliony nezaměstnaných a bezdomovců, zatímco koncentrací kapitálu, probíhající v každé krizi, finanční oligarchové nesmírně bohatnou. Dluhy států i drtivé většiny jejich obyvatel pak nadále rostou. Pro stabilizaci kapitalistického systému tak důležité střední vrstvy v tomto polarizačním procesu, devastujícím sociální stát i demokracii, mizí jako pára nad hrncem. To pro kapitalismus nemůže skončit dobře.

Rozbití Evropy by nepřineslo žádné pozitivum. Na jejích troskách by mohli povstat velmocenští běsové i vypuknout války. Již proto evropskou integraci potřebujeme, ale jinou – sociální, demokratickou, mírovou i ekologickou, s výjimkou parazitních elit sloužící všem. Nesmí to být Evropa konkurence, ale spolupráce. K ní vede cesta přes obnovu sociálního státu, zespolečenštění bank i klíčových podniků, jako předstupňů socialismu.

Ale vraťme se ještě k roli dluhů, které mohou mít také imperiální funkci. Ovládnout řadu zemí dnes nevyžaduje nasazení válečného loďstva ani pozemních sil. Často stačí uměle je zadlužit. Je to levnější i výnosnější cesta k poslušnosti jejich vlád, skoupení přírodního bohatství i ekonomiky za babku. Není náhoda, že v okolních vodách zadluženého Řecka se nacházejí ložiska zemního plynu a patrně i ropy.
Obecně lze říci, že čím méně pravidel svazuje beztak živelnou kapitalistickou ekonomiku, tím destruktivnější jsou tržní síly, vystupující proti chudákovi i bohatci jako odcizená nelidská moc. Proto tím více zmatků, anomálií, krizí, sociálních, politických i lidských katastrof. Jinak řečeno, tím blíže má kapitalismus k smrti.

Přesto superburžoazie léčí krizi právě těmito silami a zaslepená okamžitými nadzisky z finanční sféry, se nechce neoliberalismu znát. Nehodlá skoncovat s politikou zhoršování životních i pracovních podmínek námezdně pracujících, ani se svalováním tíže dluhů a krize na jejich bedra. Dál pokračuje v drancování planety.

Nynější západní vlády na tom nic nezmění. Jsou jen zajatkyněmi finančních trhů a jednotliví politikové loutkami oligarchů, které nikdo nevolil. Na rozdíl od nich ničemu podstatnému nevládnou. V jejich zájmu však nahrazují demokracii totalitou, zatím jenom finanční. Proto se lze ptát, nakolik jsou ony vlády vlastně legitimní.

Je sice možné, že epicentrum krize se z Ameriky přesouvá do Evropy, ale nejspíš bude mít nynější zlomová krize epicentra dvě. Aby toho ke škodě kapitalismu nebylo málo, čeká Západ další rána. Poměrně blízký geopolitický zlom. Částečně je podmíněný touto krizí a zároveň ji ještě značně prohloubí. Tím podstatně zkrátí dny západního kapitalismu.

Již řadu let se snižuje schopnost USA prosazovat své globální zájmy. Dokonce na jejich „zadním dvorku“, v Latinské Americe. Monopolární svět i „americké století“, hlásané po rozpadu SSSR neoliberálními ideology, se stávají minulostí. Rovněž končí dominantní role Západu jako celku na naší planetě. Do popředí globálního vývoje se dostávají jeho někdejší provincie, zejména Čína, Indie, Brazílie a také Rusko, jako nová centra světové politiky a ekonomiky.

Tyto státy spolu s Jihoafrickou republikou vytvořily relativně otevřené společenství BRICS. Již dnes s řadou rozvojových zemí (Vietnam, Írán, Venezuela, Argentina aj.) představují politickou, ekonomickou a zejména v případě Ruska a Číny i vojenskou protiváhu Západu, stabilizující situaci ve světě. V nových podmínkách tedy dochází k obnově bipolarity.

O tempech rozvoje států BRICS i řady dalších zemí rozvojového světa se krizí zmítanému Západu může jen zdát. Jestliže v roce 2007, tj. před krizí, podíl rozvojových ekonomik na celosvětovém HDP (v přepočtu na kupní sílu) činil podle MMF 43,7 %, do roku 2015 překročí jeho polovinu. Tzv. nové ekonomiky rostly čtyřikrát rychleji než nejrozvinutější ekonomiky Západu.

Jeho zaostávání se ještě zrychlí, neboť asi v roce 2014 zasáhne EU další hluboký krizový propad, který sebou stáhne USA i Japonsko. Zdá se, že Západ ze své nynější krize vůbec nevyjde. Ale nejen to. Patrně již v letech 2015-2016 předstihne Čína výší HDP Spojené státy a do konce nynější dekády také ve vědeckotechnickém rozvoji. Stane se nejmocnější ekonomikou světa. Přibližně ve stejném období dojde k obrodě Ruska a na postsovětském území nejspíš vznikne integrační uskupení republik, dosahující téměř rozlohy uměle rozbitého SSSR. Značně pokročí také integrace jihoamerického subkontinentu a jeho posun k socialismu.

Na světové scéně se objeví noví stále sílící hráči, rovnocenní USA, Japonsku a zejména degenerující EU. Zmiňovaná bipolarita přejde v multipolaritu, která v mezinárodních vztazích podstatně omezí imperialistický diktát, zejména vůči rozvojovému světu. Nejvážněji však postihne konzumní model Západu.
Hospodářská i politická síla BRICS a dalších nových ekonomik podstatně omezí parazitismus Západu na svých přírodních, finančních a intelektuálních (krádeže mozků) zdrojích. Tím ho postaví před kardinální problém, obzvlášť citlivý v USA: omezování stále ještě opulentní spotřeby. Na ní však stojí a s ní padá konzumní model soudobého kapitalismu a dnes tento systém jako takový.

Je zřejmé, že příští socialismus nemůže být konzumní společností. A to nejen vzhledem k omezenosti přírodních zdrojů planety. Zvěcňováním vztahů mezi lidmi konzumismem rozkládá společnost i osobnost jednotlivce. V zájmu jejich rozvoje půjde socialismus cestou racionální spotřeby. Jedině tento systém může zastavením honby za ziskem nejen radikálně zlepšit život lidí práce, ale přejít od multipolární konkurence a velmocenského soupeření k všeobecné spolupráci národů a skoncovat s drancováním planety. Jen tak lze přeměnit globalizaci z nástroje zotročování lidstva v prostředek jeho vzestupu.

Zmiňovaný vývoj však má a ještě bude mít značně rozporný průběh. O jeho zvrácení usilují zejména USA a jejich spojenci: diplomatickým i ekonomickým nátlakem, organizací státních převratů (Libye, Sýrie), barevnými revolucemi i válkami. Spojené státy se snaží ovládnout Střední východ i Střední Asii s jejich ropnými zdroji. Proti Rusku a Číně rozpoutaly novou studenou válku, která velmi často přerůstá v horkou. Tyto nákladné aktivity jsou však limitované slábnoucími hospodářskými možnostmi Západu. Přibližování geopolitického zlomu mění světový poměr sil v neprospěch jeho nátlaku sankcí i válek.

Schopnosti kapitalismu nestačí na dosažení zásadního pokroku v sociální i ekologické oblasti, ani k ochraně světového míru. I kdyby zmutoval v Matku Terezu, jak trefně poznamenal jeden můj přítel, neskoncuje s vykořisťováním lidí práce a stejně kořistnickým vztahem k přírodě. Nezmění postavení člověka jako bytosti vláčené dějinnými okolnostmi. Nevytvoří společnost, v níž svobodný rozvoj každého bude podmínkou svobodného rozvoje všech.

Máme-li být konkrétní, potom nezlepší ani situaci stamilionových mas ubožáků v rozvojovém světě, které svým neokoloniálním vykořisťováním uvrhl do nejstrašnější bídy. K jejímu překonání by postačilo vhodně investovat oněch 32 bilionů dolarů ulitých kapitalisty do daňových rájů. A ještě by zbylo na projekty, včetně ekologických, svým rozsahem srovnatelných se zavodněním a osídlením Sahary. To by však kapitalismus musel skončit s honbou za mamonem, bez níž však přestává být kapitalismem.
Tento systém sice mutuje, ale protože již vyčerpal svou historickou úlohu, převážně v destruktivním směru. Soustavně zhoršuje život lidí práce, deformuje vývoj lidstva a samu jeho existenci ohrožuje jadernou válkou a zhroucením ekosféry. Je nejvyšší čas, že nynější krizí vstoupil na práh svého pádu, že jeho elity dosavadním způsobem vládnout nemohou a ti dole jejich vládu stále více nechtějí.

V celém kapitalistickém systému se šíří chaos, vědecky řečeno entropie. Přesáhne-li její vzestup mez stability jakéhokoliv složitého, dynamického a nelineárního systému, kterým je soudobý kapitalismus, octne se v zóně, z níž už není návratu k předchozímu stavu. Zároveň stane před vstupní branou do jiného systému. Potom podle příslušné matematické teorie stačí sebemenší podnět, jakási „kvantová porucha“, aby se začal bortit, štěpit, větvit a radikálně měnit, dokud nedojde k jeho „fázovému přechodu“ v jinou kvalitu.

Globální kapitalismus se již nachází v oné „beznávratové zóně“, nebo těsně před její hranicí. Avšak podněty jeho borcení nemusí být události jenom nicotné. Nejspíš půjde o drtivé otřesy typu nastupující potravinové krize, rozpadu eurozóny, dalšího propadu ekonomiky EU, kolapsu světového finančního systému či války s Íránem. Tyto otřesy však mohou zapůsobit i společně.
Nejen onen einsteinovský, ale i sociální čas je relativní. S růstem hustoty událostí, vyvolaném hromaděním zejména neřešených rozporů, se zrychluje či zkracuje. Ale nikdy nejde dlouho pozpátku. V dějinách již vícekrát došlo k takovému nahuštění událostí, že to vyvolalo společenský zvrat. Vývoj není a nikdy nebude lineární.

Uvedené i další události mohou nastat téměř součastně. To znamená, že se extrémně zkoncentrují do jakési „sociální singularity“, v níž nejde odlišit příčinu od následku. Tento krajně nestabilní útvar, přeplněný sociální energií, je obvykle zdrojem efektu „pulzace času“, svým způsobem korespondující s matematickou teorií chaosu. Dojde-li k tomuto efektu, pak se nestačíme divit. Za dny a týdny může dojít k zásadnějším změnám než za předchozí roky i celá desetiletí. Teorie však není žádným kulinářským receptem na příští vývoj, který obsahuje řadu neznámých.

Neplyne z ní, že kapitalismus padne spontánně a naráz v globálním měřítku. A již vůbec ne za bezmocného přihlížení svých stoupenců a nečinnosti jeho odpůrců. Odchod kapitalismu z historické scény bude provázet boj a to v těch formách, které vládnoucí buržoazie vnutí všem deptaným tímto systémem. Podle slov klasiků potvrzených zkušeností nejen minulého století, žádná revoluce bez kontrarevoluce nemůže být. Již proto bude borcení kapitalismu krajně rozporným procesem.

Kapitalismus se již začal vytrácet z Latinské Ameriky, která nakročila k socialismu. Ani v Evropě, český neoliberální skanzen nevyjímaje, není počátek podobného procesu příliš vzdálený. Vzhledem ke zkracování sociálního času ho můžeme očekávat již v tomto desetiletí.

Každopádně stojíme na prahu nové, velmi dramatické i zajímavé doby.

Pokud lidstvo nespáchá jadernou sebevraždu, očekávají ho patrně nejradikálnější změny v jeho dosavadní historii. Nemálo zemí, včetně evropských, nakročí k socialismu.

Zdroj: obrys-kmen.cz | Foto: deesillustration.com