Dnes o nejasných vyhlídkách na mírové rozhovory nebo rovnou na ukončení krveprolití v Sýrii, o spojencích USA, kteří jdou v Sýrii jaksi proti sobě, o pokračujícím chaosu v Egyptě nebo o tvrzení Francie, že nenese zodpovědnost za zabíjení civilistů v Mali…
Američané změnili názor a dospěli k přesvědčení, že vývoj událostí v Sýrii může odstartovat konflikt bez konce, v němž nebude vítězů. V takovém případě by Spojené státy vzhledem ke svým početným zájmům v regionu, ropou počínaje a vojenskými základnami konče, mohly zaznamenat nepředstavitelné ztráty [...]

Tak cituje libanonský Al Achbár nejmenovaného vysokého ruského činitele, podle něhož ale průlom nepřinese ani březnový rusko-americký summit, protože „strany konfliktu už nejsou pod kontrolou ani Moskvy, ani Washingtonu“. Moskva v této souvislosti vyzdvihuje snahu šéfa exilové Syrské národní koalice (SNC) Muáze Chatíba o dialog s Damaškem, kterou považuje za „záblesk světla v temnotě syrské krize“.

V této souvislosti se Chatíbova nabídka k jednání mimochodem zdá být poměrně úporná, protože už prodloužil i lhůtu, kterou původně stanovil, a není zřejmé, jestli ještě pořád trvá na propuštění všech vězeňkyň coby na podmínce k jednání. Asadův režim také vyjádřil – snad vůbec poprvé po 22 měsících války – ochotu jednat, ale podmínil rozhovory tím, že nesmějí být doprovázeny „žádnými předběžnými podmínkami“. Než si obě strany vyjasní, jak to s těmi podmínkami vlastně je, je nutné připomenout, že syrský konflikt není dvoustranný, válčí v něm příliš mnoho různých skupin a není ani zřejmé, jaký skutečný vliv má exilová SNC v samotné Sýrii.

Nicméně, pokud by přece jen mírové rozhovory opravdu začaly, možná by se osmělily i další (nejspíš sekulární) frakce včetně některých brigád Svobodné syrské armády a k procesu by se přidaly. Konflikt jako takový by tím sice neutichl, ale alespoň by se projasnila situace.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov mezitím ke strategii Kremlu vůči Sýrii prohlásil vcelku jasně, že Moskva své zájmy v regionu nebude bránit vojensky. „Nikdy o své pozice nebudeme bojovat… a vytvářet si tak sami pro sebe další Afghánistán. Nikdy, za žádných okolností!“ Výše zmíněný článek v Al Achbáru přitom nicméně upozorňuje, že syrský arzenál chemických zbraní je mimo ruskou kontrolu a že existuje reálné riziko, že by se některým opozičním skupinám mohlo podařit ovládnout alespoň jeho část. Scénář praví, že by pak zbraně mohly být použity – a s tvrzením, že je použily vládní jednotky, by se tak vyprovokovala zahraniční intervence. „Rusko v tomto směru nemůže zaručit vůbec nic,“ citoval deník ruského činitele.

Nový americký ministr zahraničí John Kerry připustil, že USA zvažují způsoby, jak ukončit krveprolití v Sýrii, přičemž obhajoval rozhodnutí nezahajovat vojenskou intervenci a nevyzbrojovat (některé) frakce rebelů. Důvodem k tomuto rozhodnutí, jak připustil mluvčí Bílého domu Jay Carney, byla snaha předejít tomu, aby zbraně neskončily „ve špatných rukou“ a nevytvořily tak větší hrozby pro „USA, syrský národ a Izrael“.

Co z amerických „úvah o ukončení krveprolití“ vzejde, není zatím jasné, faktem ale je, že v Sýrii se střetávají zájmy nejen vnitropolitické, ale i regionální. Někdejší šéf Mossadu Efraim Halevy už loni v únoru v úvodníku v New York Times konstatoval, že válka v Sýrii je skvělou příležitostí, jak se „zbavit“ Íránu. „Pokud zajistíme, že bude Teherán vyhnán z jeho regionální bašty v Damašku, přeruší se tím jeho přístup k regionálním spojencům (Hizballáhu v Libanonu a Hamasu v Gaze), což viditelně nahlodá jeho domácí i mezinárodní prestiž a možná donutí ochabující režim k tomu, aby zrušil svou jadernou politiku. Bylo by to bezpečnější a hodnotnější, než varianta vojenská.“

Od loňského února se ale mnohé změnilo a hlavní housle v boji proti režimu převzali džihádisté, pro něž je Izrael možná větším nepřítelem než sekulární režim v Damašku. Zatím je situace v místech, kde Izrael – hluboko na syrském území – zbudoval „bezpečnostní zeď“, poměrně klidná, ale zdroje izraelské armády mluví o klidu „klamném“ a o tom, že teroristické útoky ze syrské strany hranice jsou „jen otázkou času“. (Zajímavé přitom je, že teroristické útoky, k nimž zatím ani nedošlo, už jsou dopředu dávané za vinu syrskému Bašáru Asadovi, protože svou kritikou nedávného izraelského útoku na Sýrii rozdmýchává „antiizraelskou agresi“. Ale to jen tak na okraj.)

To je ale jen jeden pohled na situaci. Jsou tu totiž ještě státy Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií a Katarem, které sice Írán rovněž vnímají jako svého nepřítele, ale cestu k jeho „likvidaci“ vidí v tom, že budou vyzbrojovat syrské (a zahraniční) džihádisty, aby byl konflikt v Sýrii co nejdelší a Írán tak neustálým poskytováním pomoci Damašku pomalu ale jistě „vykrvácel“. A takto směřovaní džihádisté jsou právě těmi, kdo budou ve finále útočit na Izrael. Míru své ideologické zaslepenosti už předvádějí nejen teroristickými útoky, ale třeba i tím, že urazili hlavu z busty (snad) největšího arabského básníka (a filosofa) Al Ma´arrího, který býval ostrým kritikem duchovenstva a náboženství. Dali tak vzpomenout na Taliban a ničení buddhů v Bámjánu…

Ve výsledku tak tedy sice máme válku v Sýrii, která ale zároveň nabízí pohled na spojence Spojených států, kteří by teoreticky měli být v jedné stáji, ale nejsou. Katar mezitím od Íránu převzal do „opatrovnictví“ palestinský Hamas a všechno se už jen šmodrchá a šmodrchá. Netuším, zda je dnes Amerika vlivná natolik, aby „své koně“ dokázala ukočírovat k jednotnému postupu – a nakolik se snaží svým (někdejším) vazalům jen nadbíhat, protože potřebuje jejich tu peníze, tu ropu a onde investice. Pro Sýrii jako takovou to nevěstí nic dobrého, protože se stala ve skutečnosti bojištěm chladnokrevných zájmů realpolitiky.

V každém případě, v Sýrii se bojuje dál, rebelové obsadili významnou přehradu na Eufratu, prý se dál střílí v Damašku (nebo u něj – anglické zdroje popisující boje mluví o „předměstích“, která jsou ale od Damašku dál než třeba Slaný od Prahy). Vláda se ale zdá být v pohodě, protože mění ministry s cílem zlepšit ekonomickou situaci, a irácký premiér Núrí Málikí tvrdí, že se Asad v klidu udrží „ještě roky“. (Přes Irák, který až do americké „demokratizační“ agrese nebyl spojencem Íránu, ale dnes už jím je, proudí do Sýrie vše potřebné.)

A poznámečka na závěr. John Kerry možná přemýšlí o nových přístupech, o patra níž je všechno při starém. Mluvčí ministerstva zahraničí Victoria Nulandová (mimochodem, manželka spolutvůrce nechvalně proslulého Projektu pro nové americké století Roberta Kagana) totiž na tiskové konferenci nabídla unikátní vhled do myšlení Impéria:

Otázka: „Počkejte chvilku. Chápu to tak, že byste neměli problém, kdyby (syrská armáda) šla jen po povstalcích, kteří na ni útočí?“

Nulandová: „No, očividně víte, kde jsme, tedy že je třeba položit většinu viny za násilí v Sýrii a násilí v Damašku k nohám Asadova režimu. Takže…“

Otázka: „Říkala jste ale, že ty útoky byly odpovědí na ofenzívu ozbrojené opozice.“

Nulandová: „Ano a…“

Otázka: „Takže říkáte, že syrská armáda nemá právo se bránit, nebo říkáte, že nemohou…“

Nulandová: „Říkám, že by neměli…“

Autor: Tereza Spencerová

Zdroj: literarky.cz