Antonín Rašek připomenul v minulém týdnu na stránkách Práva závažnou otázku našeho současného přístupu k připomínání konce druhé světové války a osvobození (Úskalí ahistorického pohledu, Kdeže jsou ty slavné májové dny). Problémem je ahistorické zaměňování příčin a následků války i okupace a asymetrický přístup k tomu, kdo nás osvobodil.

Myslím si, že s tím je ve značné míře spojeno zamlčování či ignorování historických faktů, které by mohly narušit dlouhodobě vytvářené stereotypy a představy [...]

Troufám si tvrdit, že i kvůli přehlížené výuce dějepisu na našich školách si lidé mladší, ale i střední generace nejsou většinou schopni alespoň rámcově představit, kdo vlastně nesl největší tíhu druhé světové války a kdo zásadním způsobem rozhodl o tom, že jsme jako národ neskončili buď poněmčeni, nebo vysídleni (v lepším případě) někde daleko v pracovních koloniích na Sibiři.

Místo toho si ale mohou přečíst řadu v Česku vydávaných knih, kde „esa“ německé branné moci vzpomínají na svá válečná dobrodružství, nebo se v Den vítězství podívat v hlavním vysílacím čase na komerčních televizních stanicích na zábavné seriály.

V takové informační konstelaci se těžko dozví o tom, že při osvobozování Československa padlo 140 tisíc sovětských vojáků, poslední z nich ještě 9. května 1945 v Praze. Mnozí z nich přitom velmi mladí, kteří měli celý život před sebou. Byli to obyčejní lidé nejen z ruských, ale třeba i z ukrajinských, běloruských nebo gruzínských měst a vesnic, kteří chápali, že jde o bytí a nebytí jejich rodiny, sousedů, národa, celé země a posléze i Evropy.

Neméně to ovšem chápali i obyčejní lidé z Velké Británie a Spojených států, kteří spolu se Sověty bojovali jako spojenci proti nacistickému Německu. Společně tak napravovali politiku usmiřování Hitlera, která byla v Evropě provozována koncem třicátých let dvacátého století tehdejší krátkozrakou francouzskou a britskou politickou reprezentací.

Prosadit objektivnější pohled na historii i v každodenní praxi ale zřejmě vůbec nebude jednoduché. Hysterie okolo Ústavu pro studium totalitních režimů nebo nevraživá reakce některých kruhů u nás na iniciativu prezidenta Miloše Zemana, aby se zástupci veteránů druhé světové války a našeho domácího odboje stali jeho neformálním poradním sborem, to názorně ukazují. I 68 let po osvobození to však má velký smysl.

Autor: Miloš Balabán

Zdroj: sbp.fsv.cuni.cz