Po celou poslední říjnovou dekádu roku 1998 Američané Bělehrad otevřeně vydírali. Madeleine Albrightová poskytla interview televiznímu kanálu CBS: „Srbové budou muset ještě hodně udělat, aby splnili podmínky dohody o Kosovu uzavřené s NATO. Musí být staženy zvláštní policejní útvary a dodatečné vojenské jednotky“.

Nejsme spokojeni s tím, jak se zatím tato dohoda plní, prohlásil zase poradce prezidenta pro národní bezpečnost Samuel Berger v interview pro televizní společnost ABC [...]

Miloševič zatím nestáhl vnitřní vojska zpět do kasáren, jak to slíbil. Podle jeho slov byl vrchní velitel NATO v Evropě, generál Wesley Clark obdařen pravomocemi k zasazení vojenského úderu a je připraven tak učinit.

Tím, že NATO přijalo rozhodnutí o použití vojenské síly v Jugoslávii, se vlastně dostalo do slepé uličky: Rada bezpečnosti OSN neposkytla ani přes nátlak Francouzů a Angličanů mandát na silové akce, pouze na provedení v Kosovu operace Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě . Koncem října roku 1998 aliance zjevně překročila rámec svých povinností vysvětlených v její chartě. Byla vytvořena, aby chránila své členy, a svou činnost rozšířila na země, které jejími členy nebyly.

Do funkce vyslance USA při OSN byl zatím jmenován Richard Holbrooke. V Bílém domě si tehdy všechno hezky spočítali: „Miloševiče zatím necháme na pokoji. Potom uskutečníme ještě jednu etapu jednání v Rambouillet, ta zkrachují, o to se postaráme, a potom začneme bombardovat Jugoslávii. Holbrookovy zkušenosti a elán potřebovaly USA na jaře roku 1999, kdy byl Milosrdný anděl připraven na všech sto procent.

Osvobozenecká armáda Kosova pomáhala svým západním ochráncům ze všech sil. Ředitel departamentu informací a tisku jugoslávského ministerstva zahraničních věcí Rade Droban mi situaci vysvětlil: „Teroristické skupiny albánských separatistů se stáhly do ilegality a neustále organizují provokace i přes to, že Bělehrad připravil všechny dokumenty a vytvořil vládní komisi za účelem jednání s vedoucími činiteli Osvobozenecké armády Kosova. V zemi je mnoho těch, kdo by rádi vzali do rukou zbraň, dokonce i teď, kdy Bělehrad své vojáky stáhl. Leckdo si zjevně přeje znovu rozdmýchat „kosovský oheň“ a potom se ho pokusit uhasit za pomoci NATO. Bělehrad nemá co skrývat. Hájíme otevřený dialog, řešení problému autonomie kraje. Vystoupení Kosova z Jugoslávie ale nechceme“.

A ještě jedna dost důležitá věc. Ke konci října roku 1998 další rezoluce Rady bezpečnosti OSN o Kosovu opět neschválila použití vojenské síly. Diplomaté z NATO ujišťovali celý svět, že z právnického hlediska je pro ně dostačující, když k souhlasu dospějí všichni členové aliance. Další odmítnutí OSN dát bombardování své požehnání vytvořilo pro NATO právnický diskomfort.

Kromě toho se tehdy v Bruselu přece jen obávali toho, že by mohli sehrát úlohu jakéhosi vojenského letectva Osvobozenecké armády Kosova. Přes veškeré úsilí západních médií a horlivé „proplachování mozků“ obyvatel Evropy a USA ještě nebylo veřejné mínění připraveno na to, aby bombardování Jugoslávie podpořilo. A tak se v Bruselu rozhodli pro odklad – do 23. března roku 1999.

Zdroj: czech.ruvr.ru