Liberalismus, arabské jaro a zaskočení neokonzervativci
S tím, jak narůstá sektářské násilí na Blízkém východě, jak se Irák stále více dostává do íránské sféry vlivu, jak je Afghánistán zřejmě směrován k tomu, aby svou zkorumpovanou demokracii vydal do rukou teroristů a vrahů z Talibanu, a jak jsou americké zájmy a životy obětovány ve prospěch spouště způsobené takzvaným arabským jarem, může být užitečné udělat si přehled v tom, co tyto stále se prohlubující debakly znamenají pro neokonzervativce a pro naše angažmá v šíření demokracie [...]

Začít bychom měli Irákem, v němž započal náš nejnovější výpad do sféry demokratického budování státu.

Od samého počátku tažení za osvobození Iráku od Saddáma Husajna jsem byl stoupencem našich tamních snah a zároveň i jejich přímým aktérem. Poprvé jsem odcestoval do Iráku v létě 2003 jako civilní pracovník Pentagonu a v Iráku jsem strávil skoro celé poslední desetiletí, když jsem z něj konečně odjel až na sklonku roku 2010. Od prvního dne iráckého tažení jsem si byl jist, že tato válka je správná věc a že skutečnost, že se v této části světa snažíme zasadit semínka demokracie, je věc velice správná. Protože jsem měl sklon věřit, že všichni lidé touží po svobodě a že si zasluhují sami si vládnout, myslel jsem si, že to, o co se snažíme, je dobré pro Irák a všechny Iráčany.

Navíc kvůli tomu, že jsem se těšil, že budu svědkem, jak z trosek baasistické tyranie povstává demokratický národ, jsem se domníval, že si dozajista vychováváme budoucího přítele, ba možná dokonce i amerického spojence. A protože jsem věděl, že liberální demokracie jen vzácně válčí s jinými liberálními státy, choval jsem naději, že přátelský, demokracii milující stát bude důležitý pro mír v regionu, který do té doby příliš mnoho míru nezakusil.

Brzy se ale jasně ukázalo, že propast mezi naším očekáváním a politickou realitou se každodenně rozšiřuje. Ano, je nepochybné, že jsme se v Iráku postupně blížili jakési demokracii. Vznikly strany, konaly se volby, psala se ústava. Ale po míru, toleranci, osobních svobodách a utlumení násilných vášní, které – jak jsme doufali – měly následovat vzápětí po příchodu demokracie, nebylo téměř nikde ani slechu. Bylo zřejmé, že někde něco nefunguje.

O tom jsem se důkladně přesvědčil nedlouho poté, co jsem poprvé přijel do Iráku, když jsem se setkal s několika členy iráckého parlamentu, kteří byli pověřeni sestavením nové irácké ústavy. Strávili jsme tři dny intenzivními debatami o principu reprezentace, zdanění, federalismu, právech a náboženské svobodě, tedy o celém spektru problémů, o nichž jsme všichni věděli, že se na ně nový Irák bude muset zaměřit. V jedné chvíli jsem řekl cosi, co jsem považoval za samozřejmé – totiž že důvodem, proč je při psaní nové ústavy nutno vyvíjet takové úsilí, je potřeba zajistit, aby Irák měl dobrou demokracii, nikoli špatnou.

Jeden z iráckých účastníků na mne pohlédl, jako kdybych právě pronesl něco, co je nejen pomýlené, ale přímo šokující. Zvedl ruku a řekl, že nemůže – že nedokáže – uvěřit tomu, co právě slyšel. Copak může existovat něco takového jako špatná demokracie? Copak Amerika neustále všem neříká, jak dobrá je demokracie? Copak to není ten důvod, proč jsou Iráčané zde – aby se zbavili svých starých způsobů a otevřeli dveře demokracii?

Vezmeme-li v úvahu, v jakém duchu promlouvali téměř všichni Američané disponující politickou autoritou, které jsem znal, byl vyveden z rovnováhy oprávněně. Tehdejší všeobecné vzrušení, jež Amerika pociťovala nad možnostmi skýtanými demokratickým Irákem – které pak způsobilo ještě větší nadšení ohledně arabského jara – by nepochybně vedlo každého k domnění, že zvyšování počtu demokratických států všude ve světě je jedním z pilířů americké zahraniční politiky a že je nanejvýš žádoucí samo o sobě.

To, co do značné míry odstartovali neokonzervativní teoretici a co prosazovala Bushova administrativa, se později, za další administrativy, stalo úhelným kamenem americké zahraniční politiky. Oběma administrativám, konzervativní i liberální, celosvětová podpora demokracie připadala jako skutečně velmi dobrá věc.

Jak odlišný je tento optimismus od stavu, který panoval jen před několika desetiletími, kdy převládaly střízlivější názory a kdy téměř všichni chápali, že existují demokracie dobré i ty špatné. Kdysi každé školou povinné dítko vědělo, že naše demokratická revoluce, která vyústila v naši nezávislost a v demokratickou ústavu, je věc dobrá – a že vysoce demokratická Francouzská revoluce, která vyústila v krutovládu a v užívání gilotiny, byla věcí špatnou. Dnes ale existují tací, kteří jásají nad každým posunem k demokracii, k němuž v zahraničí dojde, aniž by se zamysleli nad tím, zda je právě vznikající demokracie liberální či represivní, umírněná či fanatická, dobrá či špatná.²

Co mne tedy vedlo k přehodnocení názoru, že nastolení demokracie v Iráku a následně i na celém Blízkém východě i mimo něj by bylo velice dobré? Prvním důvodem byla jasnozřivost mnoha Iráčanů, s nimiž jsem pracoval v Bagdádu – zejména těch, kteří se rekrutovali z řad sekulárních muslimů nebo patřili k náboženským či etnickým menšinám. Na rozdíl od nás Američanů totiž věděli, že demokracie je prostě jen další formou uspořádání moci. Chápali to, co je očividné: že demokracie je prostředkem, někdy dobrým a někdy zase špatným, k dosažení skutečných cílů politického života – míru, blahobytu, spravedlnosti, svobody a bezpečí.

My Američané jsme ale trvali na tom, že všechny tyto věci bez rozdílu budou následovat coby produkt demokracie. Pozitivní výsledky politického života se stanou skutečností právě skrze demokracii. Zdálo se, že jsme přesvědčeni o dvojím: za prvé, že demokracie je formou vlády, ve které mají žít všichni lidé, a že demokracie – na rozdíl od autokracie libovolného typu – je spravedlivá sama o sobě. A jelikož je spravedlivá, ideje svobody, rovnosti, ochrany práv a tolerance jsou její bytostnou součástí. Demokracie je přirozená, demokracie je cestou, jíž lidé dospívají ke spravedlivému politickému životu, a demokracie bez jakýchkoli pochyb znamená svobodu.

Za druhé jsme neustále působili dojmem, že jelikož je demokratická vláda přirozená, je také snadná.

Svrhněte tyrana, odstraňte vládnoucí třídu, sepište ústavu, pořádejte volby – a voil, je tu Demokracie

To vše jen prozrazovalo, že způsob, jímž chápeme demokracii, je cizí demokratickým počátkům naší vlastní země a že se zároveň odcizil jakémukoli výkladu dějin, jedno zda starověkému či modernímu. Aby se člověk nechal svést vzmáhající se vlnou demokracie, která zaplavuje celý svět, postačí, když přehlédneme demokratické volby v Gaze, kde zvítězila teroristická organizace rozhodnutá zničit svého svrchovaného souseda. Postačí, když zapomeneme, že v Pákistánu byla svržena kvazivojenská vláda a že jeho nová, demokratičtější vláda nyní hraje roli dvojího agenta ve válce s terorismem, přičemž usiluje o další destabilizaci již beztak nestabilního Afghánistánu.

Postačí, když zapomeneme, že v demokratičtějším Afghánistánu nezůstala ani jediná křesťanská instituce – jedno zda církev, dobročinná organizace či škola – a že „odpadlictví“ lze opravdu potrestat smrtí. Možná bychom měli chtít pohlédnout na demokratické davy v Libyi, které popravují všechny černochy, muže i ženy, kterých se zmocní, nebo na davy v Egyptě, které vypalují koptské chrámy nebo které téměř každodenně demonstrují za zničení Izraele. A k tomu všemu docházelo ještě před nejnovějšími útoky na americké konzuláty a ambasády, které mají na svědomí životy Američanů.

Tak co se tedy nepovedlo? Jak mohlo tolik přemýšlivých a politicky protřelých Američanů – včetně mnoha mých neokonzervativních druhů – zastávat postoj, jehož dopady zrovna nevypadají, že by napomáhaly svobodě, bezpečí či míru? Jak se mohlo tolik jinak pečlivých znalců dějin, studentů Lincolna a Tocquevilla, a oddaných stoupenců myšlenek amerických otců zakladatelů, kteří byli nesmírně úzkostliví ve věci nápravy vážných nedostatků demokratické vlády, tak blazeo­vaně stavět k šíření demokracie kdekoli na světě?³

Dovolte mi, abych začal poněkud povrchně: V první řadě si myslím, že chybné bylo naše chápání vlády. Možná díky úspěchu, s nímž se budování demokracie potkalo v Americe, si nyní představujeme, že demokratickou vládu nemusíme budovat, nýbrž že k jejímu vzniku stačí pouhá vůle.

Na Blízkém východě se však tvrdě učíme, že v politice je jen málo věcí, které jsou těžší než vytvoření spravedlivé a stabilní demokracie. Nic nevyžaduje vyvinout více umění, více lidského úsilí a více inteligence než dobrá demokracie. Autokracie je snadná, a snadná je i vláda tyranů či stařešinů nebo davů. Liberální a spravedlivou demokracii je ale těžké nastolit a ještě těžší udržet.

Co jiného ohledně vlády jsme ještě nedokázali pochopit? Nu, tou nejočividnější chybou bylo, že jsme tak bezstarostně propojili a ztotožnili demokracii se svobodou. Výše jsem napsal, že rozkvět liberálních demokracií po celém světě je prospěšný jak pro naši vlastní bezpečnost, tak i pro bezpečí svobodných zemí všude jinde. Tím rozhodujícím konceptem však je „liberální demokracie“, nikoli prostě jen „demokracie“.

V dnešní politice je jen máloco jasnější než skutečnost, že to, co jsme na Blízkém východě povzbuzovali a podporovali, a za co jsme dokonce bojovali a umírali, nejsou liberální demokracie. Ženy, stoupenci sekularismu a křesťané jsou stále více obtěžováni a souženi, a dokonce i v rámci samotné převládající regionální kultury jsme svědky toho, jak jsou každodenně pronásledovány malé islámské, kmenové a etnické menšiny. Naše představa, že svržení autokracie a příchod demokracie znamenají také příchod svobody, byla prostě chybná.

Ano, my neokonzervativci bychom mohli poukazovat na osvobození východní Evropy od sovětské nadvlády nebo na budování liberální demokracie v Německu a Japonsku po druhé světové válce, nebo dokonce na skvělý úspěch hnutí za občanská práva zde v Americe, a dokazovat tak, že všechny národy si přejí žít ve svobodě. Nezdá se však, že by nám tyto příklady mohly objasnit skutečnosti, jichž jsme dnes svědky.

Ale proč? Copak všichni lidé netouží po svobodě? Tážeme se…

A předpokládáme, že odpověď je ano. Jenže odpověď zní ne. Někteří lidé, možná většina z nich, upřednostňují jiné statky. Však také někteří lidé by byli raději svatí než svobodní, nebo by se raději těšili bezpečí než svobodě, nebo by před svobodou dali přednost pokynům, jak žít svůj život. Mnozí raději upřednostňují útěšnost pádných odpovědí, jichž se jim dostalo, před otevřeností a riziky svobody. Existují tací, kteří by nikdy ani nesnili o tom, že vůli imáma nahradí svou vlastní, nebo že by své tužby postavili nad zvyklosti a tradice svých rodin. Někteří lidé prostě milují své okovy.

Coby dobří Američané bychom mohli chtít říci, že všichni lidé zasluhují svobodu. Avšak říci, že po ní všichni lidé touží, je absolutně chybné.

Nicméně pokud se ptáme: „Copak všichni lidé nechtějí být svobodní?“ ptáme se úplně špatně. Správná otázka zní: „Chcete, aby vaši sousedé byli svobodní?“ Jestliže odpověď zní: „Můj soused uctívá falešného boha,“ nebo: „Kmen mého souseda je plný zlodějů a úkladných vrahů a musí být vyhlazen,“ nebo: „Názory mého souseda dovedou tento národ k věčnému zatracení,“ pak si můžete být jisti, že podstata, na níž lze vystavět skutečně svobodnou a liberální demokracii, prostě chybí.

Musíme chápat, že demokracie je vláda lidu. A demokracie více než jakákoli jiná vláda přebírá povahu svého lidu. Pokud jsou ale lidé netolerantní či fanaticky sektářští, jestliže jsou zvyklí, že se jim říká, jak mají žít, místo aby svou budoucnost utvářeli sami, jestliže všechny výměny názorů mezi lidmi chápou jako hru s nulovým součtem, přičemž každý sousedův úspěch je jejich ztrátou – nebo pokud jim chybí jakékoli vlastenectví, skutečná láska k bližnímu a ochota ke kompromisu – pak je téměř nemožné, aby mezi takovými lidmi liberální demokracie zapustila kořeny.

Do této chvíle byl můj esej přemítáním o dvou problémech, jimž čelíme při snaze šířit liberální demokracii v zahraničí.

První problém je politický: Už od dob otců zakladatelů jsme chápali, že ochrana a růst svobody vyžadují určité instituce a určité politické mechanismy. Lpíme na vládě regulované mechanismem brzd a rovnováh, nezávislém soudnictví, psané ústavě včetně vynutitelné Listiny práv, pravidelných volbách, federalismu, místní správě, pulsujících občanských institucích a především na odluce církve od státu nikoli proto, že představují naše principy, nýbrž proto, že díky jejich účinnosti jsme dali slušné a svobodné vládě možnost vzkvétat. Jsou ty stejné instituce nezbytné i jinde? Samozřejmě nikoli. Má-li však demokracie mít jakoukoli naději být zdrženlivá, tolerantní a spravedlivá, je určitá forma politické umírněnosti a kontroly nadměrné moci většiny zásadní.

Kromě institucí je nejdůležitější politickou součástí demokratické svobody – jak to důkladně vyargumentoval James Madison – pluralismus. Je-li národ spíše rozdělen, místo aby byl pluralistický, pak liberální demokracie selže – a nezáleží na tom, zda se taková bariéra nachází mezi bohatými a chudými, nebo mezi katolíky a protestanty, mezi farmáři a rančery či mezi věřícími a nevěřícími. Tam, kde se vytvoří většinová skupina zaníceně hájící určité zájmy a zároveň i skupina menšinová, menšina pokaždé prohraje.4 Je smutnou skutečností, že v různých národech procházejících „arabským jarem“ jsou bariéry rozesety všude a pluralismus je až příliš vzácný.

Je-li však polovina celého problému povahy politické, pak ta druhá – a mnohem více matoucí – polovina má povahu kulturní. My politologové máme jakýsi profesní blud: myslíme si, že to, pod jakým typem vlády lidé žijí, formuje jejich kulturu. Vlastně věříme, že politický život utváří lidskou povahu. Proto si také myslíme, že aristokracie vytvářejí lidi s aristokratickými tužbami, že tyranie utvářejí kulturu strachu a závislosti, v níž jsou lidé špatní a bezcharakterní, a že demokracie formují lidi mírumilovné a že napomáhají porozumění odlišnostem. Ale možná to prostě funguje obráceně. Vždy na mne působila hlubokým dojmem poznámka Alexise de Tocquevilla, že Američané byli na cestě stát se demokratickým národem dávno předtím, než ustavili demokratickou vládu.

Zasedali jsme v porotách ještě v době, kdy jsme byli kolonií, a předtím, než jsme vynesli soud nad našimi spoluobčany, jsme v nich naslouchali oběma stranám. Disponovali jsme profesními, občanskými a společenskými institucemi, jež nás učily spolupracovat. Bojovali jsme ve válce za revoluci s britskou korunou – ve válce, v níž snad třetina našich občanů byla na britské straně, a přesto se po válce nekonaly žádné veřejné tribunály, nedošlo k žádnému vzájemnému obviňování, nevznikly masové hroby. Postupovat opačně – tedy začít demokratickou vládou a doufat, že jejím působením vyrostou lidé s demokratickými postoji a návyky – je zpravidla čirým bláznovstvím.

Levice, která tak často mluví o důležitosti různosti, multikulturalismu a kultury, by tuto skutečnost měla chápat lépe než pravice. Avšak i když liberálové tvrdí, že chápou formativní povahu kultury, jen vzácně proniknou dále pod povrch. Občas převládnou pozůstatky zahálčivého marxismu, jež levici skýtají příhodnou, leč falešnou výmluvu, že nepokoje a válka jsou zapříčiněny chudobou, nezaměstnaností a kapitalistickým vykořisťováním. Zdá se, že levice by byla raději, kdybychom jiné kultury oslavovali, místo abychom se jim snažili porozumět – vždyť pokud jim porozumíme, mohlo by se stát, že o nich budeme vynášet své soudy, nebo se dokonce postavíme proti nim. Především ale levice, navzdory své oddanosti kladům multikulturalismu, jen výjimečně připustí, že kultura – a to zejména kultura náboženská – utváří národ a formuje také povahu lidu.

Je to totiž právě povaha kultury, jež utváří tužby občanů a povahu jejich demokracie. Kultura, která nedává příliš prostoru náboženské či intelektuální svobodě a v níž zachovávání příkazů imámů či náboženských učenců je věcí nedotknutelnou, kultura, která věří, že její povinností vůči Bohu je trestat nesouhlas, zabíjet odpadlíky a likvidovat každého, kdo je považován za nepřítele Boha, kultura, ve které chybí niterná akceptace odlišnosti – takové kultury vychovají neliberální osoby, jež lze jen stěží považovat za silné kandidáty na vytvoření skutečně liberální a svobodné demokracie.

V této věci ale není bez chyby ani pravice. Zejména neokonzervativci vzhledem k důrazu, který kladou na univerzální podobu lidské povahy a lidských tužeb a na druhotný charakter kultury, nevnímají skutečně ústřední roli, kterou kultura má při utváření lidských životů. Až příliš často spíláme multikulturalismu a vyhlašujeme, že je důležité vědět, že všichni lidé sdílejí tutéž lidskou přirozenost. Jsme ti první, kdo prohlašují, že právě tak, jako oheň hoří stejně v Řecku i v Persii, tak i u lidí platí, že ve svém nitru jsou stejní po celém světě.

Avšak kultura a zvyky jsou, jak ve svých Myšlenkách napsal Pascal, „druhou přirozeností“. Kultura není jen cosi, co má vliv na to, jak se oblékáme, co jíme a jak se díváme na svět. Je to fenomén, který má sílu samotné lidské přirozenosti. Kultura – dnes zejména náboženská kultura – předurčuje názory a tužby člověka, to, co považuje za spravedlivé a co za nečestné.

Třebaže konzervativci mohou mít pravdu v tom, že spravedlnost a práva jsou univerzální a že dobro a zlo nezávisí na dějinných okolnostech či na kulturně podmíněném světonázoru jakékoli konkrétní osoby, skutečností zůstává, že názor na to, co je pro daného jednotlivce spravedlivé a nespravedlivé a co ho ponouká k činu, je vždy formován spíše jeho kulturou než objektivně chápanou pravdou. To znamená, že ačkoli láska ke spravedlnosti může být přirozená pro všechny lidi, obsah a význam termínu spravedlnost jsou mnohem častěji určovány zvyklostmi a kulturou než prostřednictvím argumentů a filozofie.

To, co lidé vědí a na základě čeho jednají, plyne z toho, co je dle jejich kultury – a znovu je třeba říci, že hlavně kultury náboženské – dobré nebo zlé, ušlechtilé nebo hanebné. Čím to je, že my Američané, jak se zdá, vždy zaměňujeme to, co jsme se naučili z našich náboženství, dějin i mravoučných příběhů, s univerzálními lidskými přikázáními?

Je prostou skutečností, že svoboda a demokracie mají své politické, společenské a kulturní předpoklady a že existují některé národy – vlastně mnoho národů, kde takové předpoklady spravedlivé a svobodné demokratické vlády chybějí.

Jak optimističtí bychom měli být ohledně vyhlídek liberální demokracie v dnešním světě?
Pokud se lze vůbec nějak poučit z historie, pak se v konečném důsledku stane, že se bouřlivé vlny arabského jara nejspíše neztiší a že nepovedou k trvalému rozmachu demokratického života, nýbrž že učiní život chaotičtějším. Stoupenci starého režimu, armáda, zastánci sekularismu a liberalismu, jakož i některé náboženské a etnické menšiny se i nadále budou střetávat s islamisty různých odstínů a s jakoukoli dominantní etnickou či kmenovou skupinou, jež bude zrovna u vesla. To, co dle našich představ mělo do tohoto regionu vnést řád a stabilitu, přivodí přesný opak: směsici nestability a represí.

Politika si však nestabilitu oškliví. Anarchie a chaos nikdy nepřinášejí trvalý řád. Brzy z nich povstane řád nový, který ale nebude demokratický. Navzdory ohromení a úžasu, které pociťujeme při pohledu na události arabského jara, budeme brzy svědky toho, jak se tyto národy (a je smutné, že včetně Iráku a hlavně Afghánistánu) navracejí tam, odkud vyšly: k utlačovatelské vládě jedné strany, autoritativního vládce či náboženského despoty. Rozdíl bude jen v tom, že Amerika ztratí veškeré spojence, které snad měla v dobách předchozích tyranských režimů, uškodí některým svým krátkodobým národním zájmům a možná i způsobí trvalé škody těm nemnohým opravdovým spojencům, které v tomto regionu má.

Ne vše je ale nenapravitelně ztraceno. Národy i lidé se mění. Náboženská tolerance nebyla vždy charakteristickým rysem Západu – vzešla z neskutečných hrůz náboženských válek šestnáctého a sedmnáctého století, spojených s rozmachem obchodu a s rozvojem liberální, tolerantní filozofie. V minulém století jsme dokonce viděli, jak autoritativní vládci, nominálně vyznávající islám, prosazují vzdělávání a osvobození žen, ochraňují náboženské menšiny a pracují na sekularizaci každodenního života. Kultura sice je nesmírně mocná, ale může se změnit.

Je však smutné, že snaha o prosazování demokracie v národě, který je silně sektářský, netolerantní k odlišnosti a skeptický k rovnosti, jež každému bez rozdílu skýtá důstojnost a svobodu, může demokracii spíše překážet než aby jí napomáhala.

Měla by Amerika pokračovat ve svém úsilí šířit demokracii v zahraničí? Ano, ale pouze za velmi specifických okolností a jen tehdy, přestaneme-li si automaticky myslet, že každý dav, který se postaví autokratickému vládci, se skládá z „hrdinů a vlastenců“. Cení si ti lidé, kterým bychom pomáhali, svobody a byli by ochotni za ni bojovat? Nebo, což je ještě důležitější, jsou ochotni bojovat za svobodu svých spoluobčanů a jsou schopni s nimi žít a pracovat bok po boku? Jsou ochotni akceptovat takovou vládu, která vládne v duchu zákonů, jež demokratické většině dávají moc, ale zároveň ji omezují? A přejí si nadto žít v míru se svými sousedy za hranicemi vlastního státu? Jestliže odpověď na všechny tyto otázky zní ano, pak a jedině tehdy může mít smysl pomáhat za cenu naší krve a peněz.

Reakce Abeho Greenwalda⁵

John Agresto je svém pojednání o podpoře demokracie ze strany Spojených států výrazně provokativní a v některých bodech má nepochybně pravdu. Nejdůležitější ale je, že – jak Agresto správně tvrdí – na muslimském Blízkém východě je liberalismus cílem, který je více žádoucí než demokracie.

Úplně totéž napsal na našich stránkách v roce 2004 James Q. Wilson: „Svoboda – tedy liberalismus – je důležitější než demokracie, protože svoboda lidem dává příležitosti.“ Avšak ze všech politických uspořádání jedině demokracie takovou svobodu chrání, a zasluhuje proto sama o sobě postavení význačnější než to, jaké jí dopřává John Agresto. I této skutečnosti si všímá Wilson: „V dlouhodobém výhledu … je demokracie pro svobodu klíčová, protože žádný politický režim nebude dlouho zachovávat svobody, které nám dal, pokud svírá moc neotřesitelně.“

O nestálém vztahu liberalismu a demokracie lze smysluplně přemýšlet právě jen s ohledem na onen „dlouhodobý výhled“. Třebaže toto konstatování platí především o muslimském a arabském světě, je jen o trochu méně pravdivé, pokud jde o vlastní americký experiment se svobodou. Nehledě na Tocquevillovu charakteristiku liberálního amerického lidu existovala celá řada soudobých předpovědí zdůrazňujících, že vzhledem k odbojné a nepřátelské povaze prvních Američanů nevyhnutelně nastane celonárodní vřava.

Ještě trefněji lze říci, že pokud byste Američanům z osmnáctého století položili onu – jak říká John Agresto – „správnou otázku“ („Chcete, aby vaši sousedé byli svobodní?“), většina z nich by určitě nedokázala dát správnou odpověď, tedy alespoň pokud se týká jejich sousedů z řad černochů, Indiánů a žen. Třebaže Prohlášení nezávislosti považovalo za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, reálný život, jak v Americe opravdu probíhal, byl stejně tak očividně zcela jiný.

Za skutečnost, že liberální demokracie v Americe nakonec uspěla, tedy částečně vděčíme několika faktorům, které s povahou amerického národa nemají nic společného. Prvním z těchto faktorů byl konsensus, který na počátku ze samotné otázky liberalismu udělal akademickou záležitost. Roku 1787 bylo rozhodnuto, že pokud jde o námitky proti otroctví, nebude se k nim dalších dvacet let vůbec přihlížet. Vždyť pokud by člověk v době zakládání amerického státu měl být věrný liberálním hodnotám, býval by musel dozírat na odstranění otroctví.

Dalším faktorem, kterému můžeme připsat podíl na konečném rozkvětu liberalismu, je jeho zakořeněnost v našich zakladatelských dokumentech. Mechanismy sebezdokonalování, jež jsou součástí naší ústavy, nám dovolují, abychom naši demokracii od jejích počátků až do současnosti stále dolaďovali. Není pochyb o tom, že naše ústava i Prohlášení byly výrazem liberální kultury, kterou John Agresto popisuje. Této kultuře však nejlépe porozumíme v jejích celkových souvislostech, se všemi jejími rozpory a omezeními. Úspěch našeho liberalismu bychom neměli chápat jako něco neuniknutelného, nýbrž jako věc, která je křehká a nepravděpodobná.

Třetím faktorem je občanská válka. Američané shledali, že jsou tak zatvrzele rozděleni, že otázka, jak dosáhnout svobody pro všechny, mohla být nakonec rozřešena jen za pomoci dalekosáhlého zabíjení.

Posledním faktorem, neviditelným, který se prolíná všemi ostatními, je plynutí času. Od dob otců zakladatelů trvalo skoro dvě stě let, než legislativa ustavená ve věci občanských práv americké demokracii vnutila prakticky aplikovaný liberalismus.

Jak tohle vše souvisí s Irákem a s arabským jarem? Nedokonale, leč výmluvně. Za ideálních okolností je demokracie politickým projevem liberálního národa. Avšak za okolností, kterým k ideálu něco chybí – a jiné v reálném světě neexistují – demokracie může být jediným nástrojem, jak politiku v určité zemi otevřít možnosti, že v ní zavládne liberalismus. Toto konstatování je do určité míry pravdivé i ve vztahu k našim vlastním dějinám a k dějinám mnoha jiných demokracií na Západě i na Východě. Jak poznamenává Agresto, Francouzská revoluce byla krvavým vzmachem neliberální demokracie; změnila však povahu politické debaty a časem do Francie dorazil liberalismus. Muslimskou demokracií, na kterou nejraději odkazujeme, je Turecko – to ale bylo nejdříve demokratické a teprve velmi druhotně „liberální“.

S příchodem islamismu však všechna historická srovnání ztrácejí značnou část své předpovědní síly. Politický islám do institucí toho kterého národa nezasévá liberalismus, nýbrž netoleranci a barbarství. Muslimské bratrstvo se v ničem nepodobá otcům zakladatelům. A ústava, kterou stvoří, pravděpodobně nebude obrazem té naší. Mnoha obhájcům prosazování demokracie ze strany Spojených států by prospělo, kdyby věnovali pozornost jasným postojům Johna Agresta v této věci. Je ovšem zcela zřejmé, že s islamistickými předáky musíme jednat – to ale můžeme činit, aniž bychom je prohlašovali za demokraty či liberály. Když mluvíme o umírněném Talibanu nebo o liberálním Muslimském bratrstvu, ustupujeme tak od našeho pojetí svobody a demokracie – a skutečným muslimským liberálům ukazujeme, jak jsme snížili naše měřítka.

Bojím se však, že Agrestova analýza nejvíce škodí právě těmto muslimským liberálům. Roku 2010 jasná většina Iráčanů v parlamentních volbách hlasovala pro neislamistickou koalici. Tento pozoruhodný úspěch byl znevážen zkorumpovanými iráckými představiteli (kteří si vyděračsky přivlastnili politický proces i vládu), bylo by ale tragédií, kdybychom ho měli znevážit i my. Právě v tomto hlasování se totiž nejjasněji projevila naděje v liberální Irák. Tajné hlasování jednoznačně skoncovalo s obviňováním, že arabská kultura a americké cíle jsou neslučitelné, a vyzdvihlo odvahu a ušlechtilost všech Američanů, kteří bojovali a umírali, aby pomohli ke zrodu svobodě v Mezopotámii.

Avšak americká administrativa – místo aby se snažila ochránit příslib obsažený v onom hlasování – se k němu obrátila zády a nechala irácké představitele likvidovat tužby Iráčanů. Toto selhání bychom však měli předhazovat výhradně americkým činitelům, nikoli řadovým Iráčanům.

Jestliže si demokracii můžeme představovat jako dveře, jimiž lze letmo nahlédnout do liberální budoucnosti, pak tu největší naději, jak tuto budoucnost vidět lépe a důkladněji, skýtá angažovanost Ameriky. Tam, kde Spojené státy dodržují své závazky vůči liberalismu, dochází k zázračným proměnám. Ale tam, kde tak Američané nečiní, se neděje nic. Jednají-li někde Američané nedůsledně, jsou rozporuplné i výsledky. Mezi národy prožívajícími arabské jaro (v nichž některé volby ukazují na slibnou, třebaže nedostatečnou podporu neislamistických stran) americký vliv téměř úplně chybí. A třebaže není snadné tuto situaci napravit, nedává nám ani žádný důvod, proč teokraty jednoduše prohlásit za demokraty a pokračovat, jako kdyby se nic nedělo. Takoví my nejsme.

John Agresto píše, že „zejména neokonzervativci … nevnímají skutečně ústřední roli, kterou kultura má při utváření lidských životů“, a naznačuje, že toto selhání se odrazilo v problematickém vývoji v Iráku. Nemáme ale žádnou známku toho, že takové neporozumění mezi neokonzervativci bylo nebo je dominantní. Jak ve skutečnosti napsal Wilson: „Kultura a ústava mohou svobodu vytvořit, demokracie ji chrání a rozšiřuje.“ Skutečnost, že mnozí neokonzervativci byli ohledně podstaty irácké kultury příliš optimističtí, můžeme oprávněně kritizovat; takový názor však v žádném případě nebyl jednomyslný a navíc jeho nejrůžovější verze byly často formulovány ve vášnivých debatách v diskusních pořadech a podobně.

Samozřejmě, že ti neokonzervativci, kteří tvrdili, že pokud bychom po pádu Saddáma Husajna měli v Iráku příliš málo vojáků, mělo by to katastrofální důsledky, byli zčásti motivováni obavou, že součástí irácké kultury jsou i síly, jež by s liberalismem a demokracií bojovaly na život a na smrt. I tak lze ale události, jako jsou úspěšné irácké volby, interpretovat jedině jako důkaz, že v Iráku existuje přinejmenším schopnost liberalismus vnímat – ovšem názory na to, jak tuto schopnost co nejlépe rozvinout, jsou různorodé a neustále se mění.

Abychom se dokázali potýkat s reálným světem, musíme se k povaze muslimského Blízkého východu stavět střízlivě. Zároveň ale musíme chápat Američany. Pro liberální charakter Ameriky, jak ho John Agresto popisuje, nicméně nemáme pádnější důkaz než naši neschopnost zůstat nezaujatými pozorovateli tyranie, zneužívání lidských práv a utrpení. V této chvíli jsou Spojené státy plně zaujaty svými vnitřními záležitostmi a znepokojeny již deset let trvajícím válčením. Časem se však nejspíše ukáže, že lhostejnost ke spoušti způsobené neliberálními režimy se stane jak praktickým rizikem, tak i zdrojem zahanbení. Opět budeme aktivně (a nedokonale) podporovat demokracii. Avšak je-li to, co o kultuře ve svém pozoruhodném eseji tvrdí John Agresto, správné, nemůžeme vlastně dělat nic jiného než jednat ve shodě s tím, co tvrdíme my.

---

Poznámky

1. První části této analýzy jsou obsaženy v autorově knize Mugged by Reality: The Liberation of Iraq and the Failure of Good Intentions (Encounter).

2. Abych předešel protiargumentu, že to, co je „dobré“ a „špatné“, je věcí názoru a že to vše je prostě jen otázkou střetu mezi mými hodnotami a hodnotami někoho jiného, chci zde vyložit, jaké jsou moje „hodnoty“: upřednostňuji ty národy, které jsou tolerantní vůči různým náboženským názorům, respektují práva, chovají jisté pochopení pro vládu zákona a jsou víceméně mírově naladěny ke svým sousedům.

3. Pamatujme si, že otcové zakladatelé nám mohli dát demokracii, která přežívá již více než dvě stě let, protože měli tak jasno v tom, jaké jsou do očí bijící „defekty“ demokracie, které následně vyžadují pečlivě zkoncipované „nápravné prostředky“.

4. Jedinou výjimkou, navíc stěží útěšnou, je situace, kdy je menšina podporována brutalitou a terorem. V takovém případě žádná většina, dokonce ani ta nejspravedlivější, nemůže obstát.

5. Abe Greenwald je vedoucím redaktorem časopisu Commentary.

Autor v roce po osvobození Iráku sloužil jako hlavní poradce iráckého Ministerstva vyššího školství a vědeckého výzkumu. Následně se stal zakládajícím členem správní rady, prefektem, úřadujícím kancléřem a děkanem fakulty Americké irácké univerzity v kurdské části Iráku.

Z anglického originálu „Was Promoting Democracy a Mistake? Liberalism, the Arab Spring, and the mugging of neoconservatives“, Commentary, November 2012, přeložil Pavel Pšeja.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 2/2013

Zdroj: revuepolitika.cz