Vlastní tělo považujeme za téměř synonymum soukromí, té nejintimnější zóny každého z nás. Pokrok v technologiích přinesl i sem nebezpečí pro soukromí dříve nepředstavitelného rozsahu.

Poznání dědičných informací, které kóduje esence života, kyselina deoxyribonukleová (DNA), přítomná v téměř každé buňce lidského těla, jistě přináší mnoho užitečného [...]

•    předvídání genetických poruch
•    léčbu dědičných chorob,
•    téměř 100% spolehlivé paternitní testy (testy otcovství)
•    téměř 100% spolehlivou identifikaci při porovnání vzorků- nesporně zajímavé pátrání po  předcích apod.

Málokdo si ale zatím uvědomuje množinu rizik, která hrozí a nejsou již bohužel v rovině science fiction:
•    tzv. genetická diskriminace lidí podle jejich DNA, např. v zaměstnání, při uzavírání pojistek (nejčastěji dle predispozic k dědičným chorobám, vlastnostem),
•    shromažďování DNA profilů celé populace (návrhy na odběr DNA každému novorozenci byl např. podán v Austrálii, Velké Británii – ) poskytuje obrovský materiál ke zneužití komerčnímu či politice eugeniky, rasového a jiné diskriminace apod.
•    možnost využití DNA pro genetické manipulace(modifikací) či klonování.
Mezi další problematická místa ochrany soukromí v souvislosti s lidským tělem patří:
•    problematika ochrany informací o zdravotním stavu a související (přístup do zdravotní dokumentace, lékařské tajemství)
•    problematika čipování lidských bytostí, v současnosti aktuální u pacientů, v budoucnu nepochybně aktuální všeobecně
•    problematika využití biometrických údajů (údaje vypovídající o některém z fyzických rysů – oční duhovka, otisk prstu, hlas, dynamika úhozů na klávesnici apod.).

Předmětem našeho zájmu je primárně DNA identifikace, kterou dnes především používají represivní složky, tedy policie. Národní databáze DNA jistě mohou posloužit k odhalování pachatelů závažné kriminality a identifikaci pohřešovaných osob, avšak pochyby a – šetření Úřadu na ochranu osobních údajů v roce 2007 v českém prostředí – vzbuzuje snaha policie
•    stále rozšiřovat okruh osob, kterým může DNA odebírat,
•    způsoby, kterým může DNA odebírat
•    co nejdéle prodloužit dobu uchovávání údajů v databázi.

Identifikace pomocí DNA

Identifikace osob ze vzorků DNA získaných z biologického materiálu je poměrně novou kriminalistickou metodou. Poprvé byla jako důkaz před soudem použita na konci 80.let ve Velké Británii. Široké veřejnosti vešla ve známost zejména v mediálně sledovaném procesu v USA s O.J. Simpsonem v roce 1995 (zde se ovšem obhájcům podařilo tento důkaz zpochybnit resp. nikoli metodu, nýbrž laboratorní postupy a spolehlivost pracovníků). Využití této metody není omezeno jen na roli důkazu k usvědčení, ale DNA testy prokázaly v rámci projektů univerzit ve Spojených státech nevinu desítek lidí dříve odsouzených na doživotí nebo k trestu smrti (tzv. Innocence Projects). Tato kriminalistická metoda má některá specifika, která vyvolávají nutnost přísně regulovat nakládání s informacemi získanými z DNA:

1.    Vzorek DNA lze získat i z naprosto minimálního množství výchozího materiálu (jakýkoli materiál, který obsahuje buněčné jádro – sliny, části kůže, krev, části tkání, vlasová cibulka apod.)
2.    Materiál je možné biologicky namnožit (replikovat) a zněkolikanásobit
3.    V DNA jsou kódovány veškeré informace genetické výbavy jedince (tj. vzhled, habitus, kondice, vrozené vady a nemoci, dispozice k nemocem včetně některých psychických aj.). Díky úspěšnému dokončení celosvětového projektu HUGO (Human Genome Project) v roce 2003 je nyní kompletně zmapován celý lidský genom.
4.    Informace získané ze vzorku DNA vypovídají rovněž i o dalších osobách – nejbližších příbuzných. Ochranu jejich práv je třeba mít na paměti při přijímání veškeré úpravy této problematiky i při její aplikaci v praxi.

Jak je zřejmé, vzorky DNA nemusí sloužit jen prostému srovnání shody jako je tomu u otisků prstů. Rozkódovaní DNA totiž poskytuje kompletní virtuální fyzickou i mentální podobu zkoumané osoby. Vzhledem k tomu i ke specifikům výše uvedeným řeší prakticky všechny země provozující národní databáze DNA etické, právní a společenské otázky.

Národní databáze DNA

Tlak na vybudování Národních databází DNA a jejich propojení má původ v cizině a datuje se od druhé poloviny 90.let. Agilní je od počátku zejména americká FBI, která poskytuje většině zemí software k provozu databáze (systém CODIS – Combined DNA Index System), v devadesátých letech je iniciativní i Evropská unie v rámci politik tzv. třetího pilíře. Na evropské úrovni podporuje tvorbu databází několik organizací či uskupení: European DNA Profiling Group (EDNAP); the Standardization of DNA Profiling in the European Union (STADNAP) a European Network of Forensic Science Institutes (ENFSI), často podporovaných EU.

V České republice funguje Národní databáze DNA od konce roku 2001. Samotný odběr vzorků je prováděn na všech pracovištích policie, vlastní čtení DNA a uchovávání vzorků provádí centrální pracoviště Kriminalistického ústavu a jeho regionální pracoviště. Odběry vzorků biologického materiálu se v ČR provádí převážně neinvazivní metodou bukálního stěru (stěru slin z ústní dutiny, které obsahují epitelové buňky ústní sliznice). V cizině ovšem bývá obvyklé, že forenzní pracoviště bývají v zájmu nezávislého výkonu odborné činnosti alespoň formálně oddělena od policejních struktur, často existují záruky nezávislosti na zákonné úrovni.

Na základě harmonizační rezoluce Rady EU v rámci III. pilíře (ODKAZ) se z biologického materiálu „přečte“ a do počítačové databáze uloží jen ta část DNA, která údajně nekóduje žádné vlastnosti (vyjma pohlaví osoby). Problémem je, že při porovnávání shody se lze takto dopátrat osoby přes její blízké příbuzné, což vyvolává závažné etické otázky. Podle tvrzení české policie se samotný vzorek DNA po jeho „přečtení“ zničí a uchovává se jen počítačový soubor, tedy do dat převedená zmíněná část DNA. Taková praxe však popírá jeden ze smyslů preventivního odběru vzorků, které v ČR nyní probíhá např. u vězňů (viz níže). Při budoucím nalezení shody mezi vzorkem na místě činu a záznamem v databázi se (již neexistujícího původního vzorku) otevírá velký prostor pro úspěšnou obhajobu.

Nadnárodní právní předpisy dopadající na provoz a naplňování Národní databáze DNA
Co se týče nadnárodního práva, směrnice ES o ochraně osobních údajů 95/46/ES (na jejím základě je víceméně sestaven zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů) na problematiku nedopadá, neboť výslovně ze své působnosti vylučuje nakládání s osobními údaji v resortu justice a vnitra. Postup policie a event. dalších subjektů nakládajících s profily DNA však musí dostát podmínkám Úmluvy Rady Evropy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních údajů (ETS 108), která je součástí českého právního řádu.

Tato úmluva se vztahuje jen na osobní údaje zpracovávané automatizovaně, což však bývá v případě informací z profilů DNA pravidlem. Zákonná úprava i praxe musí být v souladu s touto Úmluvou. Dále by se měla policie řídit podmínkami obsaženými v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R (87) 15 o nakládání s osobními údaji v policejním sektoru, což je dokument, který nemá právní závaznost (tzv. soft-law). V případě trestního řízení je rovněž třeba dodržovat pravidla obsažená v Doporučení č. R (95) 13 o problematice trestního řízení ve spojitosti s informačními technologiemi. Z obsahu těchto dokumentů Rady Evropy je nejvýznamnější zákaz policii využívat údaje získané původně k medicínským účelům a zákaz používat osobní údaje a profily DNA k výzkumu a statistikám, nejsou-li perfektně anonymizovány.

České zákony upravující provoz a naplňování Národní databáze DNA

Možnost odběru vzorků DNA je upravena v trestním řádu ( § 114 odst. 2 tr.ř. ) a v zákoně o policii (§ 42e odst. 1 písm. e) PolZ ), plnění databáze je pak upraveno pouze pokynem policejního prezidenta, tedy interním předpisem policie, s kterým se nemá veřejnost možnost standardně seznámit a to ani odborná (především obhájci). Existence Národní databáze DNA pak zákonný podklad výslovně nemá, její existence a provoz s ohledem na ustanovení výše uvedených zákonů o odběru vzorků bezpochyby legální je. Ačkoli postup testování shody DNA vzorků není rovněž upraven v obecně závazném předpisu, nečiní použití důkazu shodou DNA v praxi problém, v souladu s obecným ustanovení trestního řádu o hodnocení důkazů. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (ZOOÚ) se použije na Národní databázi DNA jen částečně. V § 3 odst. 6 vylučuje svoji působnost na plnění povinností podle zvláštních zákonů v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku

•    co se týče základních povinností správce údajů (zejména stanovit účel, nepřekračovat jej, zpracovávat informace pravdivé, sbírat údaje otevřeně a nesdružovat osobní údaje získané původně k jiným účelům) (§ 5 odst. 1 ZOOÚ)
•    povinnost správce informovat osobu, s jejímiž osobními údaji nakládá o této skutečnosti a jejích právech (§ 11 ZOOÚ)
•    právo osoby požádat o informace, jaké osobní údaje jsou o ní zpracovávány (§ 12 ZOOÚ).

Tyto povinnost správce jsou namísto toho alespoň částečně stanoveny v oněch ve zvláštních zákonech, v tomto případě v trestním řádu a zákoně o Policii ČR. ZOOÚ se však plně použije ve svých ustanoveních upravujících dozor a kontrolu. Problémem je dvoukolejnost úpravy odběru vzorků. Ten může být prováděn jak v rámci trestního řízení podle trestního řádu, tak podle zákona o Policii (tedy v „ostatních“ činnostech policie, které nejsou trestním řízením – typicky zajišťování veřejného pořádku, bezpečnosti chráněných osob a objektů, pátrání o pohřešovaných atd.). Zákon o policii však skýtá možnost odebírat vzorky téměř jakékoliv osobě, jediným kritériem je nemožnost „získat osobní údaje, umožňující budoucí identifikaci“. Na základě výkladového stanoviska ministerstva vnitra se vzorky odebírají i když osoba svou totožnost prokázala, neboť účelem je zajistit „budoucí identifikaci“. Tímto ustanovením je dán základ k plnění Národní databáze DNA biologickým materiálem prakticky kohokoli.

Dokladem elasticity ustanovení zákona o policii je, že na jeho základě se odebírají vzorky DNA obviněným, kteří by jinak nesplnili podmínky dané trestním řádem tj. důvod spočívající v důkazní situaci. Podle zákona o Policii se rovněž odebírají vzorky DNA v pátrání nalezeným osobám bez způsobilosti k právním úkonům nalezeným – zde je podmínka obtížnosti budoucí identifikace z povahy věci přítomna. V případě trestního řádu je možné biologický vzorek odebrat pouze v případě, je-li to nutné k určitému důkazu v trestním řízení. Zde je tedy účel odebrání vzorku jasně vymezen dokazováním v trestním řízením. Podle trestního řádu se obvykle postupuje, pokud je nutné porovnat vzorek DNA obviněného s vzorkem DNA nalezeného na místě činu, tedy při dokazování v trestním řízení. Problémem je, že vzorky a z nich přečtené záznamy se v databázi uchovávají bez ohledu na výsledek trestního řízení (prokázání viny) či na přezkum potřeby uchovávání vzorku a údaje v databázi (přezkum dle zákona o policii po třech letech je jen formální a policií i tak pociťován jako zatěžující). Jde přitom o pravidlo obvyklé v jiných státech obvyklé.

Novely ve prospěch policejních pravomocí

Novelou č. 60/2001 Sb., se do policejního zákona zavedla oprávnění policistů týkající se nakládání s osobními údaji v rámci policie obsahující výjimky z obecného režimu osobních údajů, mj. genetických informací tvořící dodnes základ naplňování Národní databáze DNA. Zákonem č. 321/2006 Sb., byl změněn trestní řád i zákon o policii coby důsledek dlouhodobé snahy policie umožnit hladší naplňování Národní databáze DNA. Podle ní bylo legalizováno násilné odebrání vzorků DNA od osob a to jak podle trestního řádu, tak podle zákona o policii. Dříve za odmítnutí poskytnout vzorek hrozila buďto pořádková pokuta podle trestního řádu ve výši až 50 000 Kč anebo stíhání za přestupek, odmítla-li osoba odběr vzorku odebíraného v režimu policejního zákona (§ 46 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích), kde lze uložit pokutu až 30 000 Kč. Tento násilný odběr byl inspirován úpravou zemí s úpravou nejvíce kritizovanou co se týče respektování práv osob v souvislosti s policejní databází DNA – Velká Británie, USA.

Problémem je především absence soudní kontroly k násilnému odběru (souhlas soudu např. jako u odposlechů), zavedeno je pouze povolení státního zástupce a to pouze u podezřelé osoby, nikoli u obviněného a to pouze podle trestního řádu. Novela navíc rozšiřuje možnost použití násilí i na jiné procedury zjišťování totožnosti než odběr vzorku DNA (§ 13 odst. 7 zákona o policii), opět bez nezávislé kontroly policie (u níž je nezákonné násilí dlouhodobým problémem). Novela také zavádí plošný odběr vzorků od osob ve výkonu trestu odnětí svobody za úmyslné trestné činy a od osob, kterým bylo nařízeno ochranné léčení (§ 42e odst. 1 zákona o policii). Dle zákona je tak možné odebírat vzorky DNA naprosté většině vězeňské populace bez ohledu na povahu činu (tj. např. i u pachatelů bagatelní kriminality, kteří neodpracovali trest obecně prospěšných prací) – je zřejmé, že cílem je naplnění databáze a nikoli proklamované pozdější kriminalistického využití.

Zákon tak umožňuje i odběr vzorků od osob s nařízenou pouze ambulantní ochrannou léčbou, typicky protialkoholickou, psychiatrickou apod. Od počátku května 2006 byl odběr vzorků vězňům zahájen. Kterým konkrétně, určuje pouhý podzákonný předpis vydaný policejním prezidentem, zákon nechal policii zcela volné pole. Problematické bylo rovněž přijetí novely z roku 2006 – Úřad pro ochranu osobních údajů, povinné připomínkové místo, nebyl s návrhem zákona vůbec obeslán. Zkušenosti z Velké Británie provozující v současnosti největší Národní databázi DNA na světě, však jasně hovoří tom, že nárůst záznamů v databázi nevede k nárůstu objasněnosti trestných činů. Provoz databáze je navíc drahý – jen každé „přečtení“ vzorku a uložení v podobě elektronického záznamu stojí zhruba 1000 Kč.

Pokyny policejního prezidenta

Při šíři a nejednoznačnosti právní úpravy je v praxi rozhodující pokyn policejního prezidenta č. 88/2002. Ten potvrzuje povinnost v podstatě každé osoby, která se dostane do jakéhokoli kontaktu s policejním orgánem, strpět odebrání vzorků k analýze DNA – upravuje odběr vzorků i od tzv. domácích osob tj. „osoby, které nejsou podezřelé, ale mají jakýkoli vztah k trestnému činu či podezřelému či poškozenému“. Na nakládání s údaji při naplňování Národní databáze DNA se vztahuje rovněž obecnější pokyn policejního prezidenta č. 55/2002 postup zpracování osobních údajů v souvislosti s trestním řízením.

Systémy kontroly

V zahraničí je odebrání vzorků či jeho setrvání v databázi a nakládání s ním často podřízeno kontrole soudu. Je to logické, neboť jde zásah do základního práva občanů, podobně jako při povolení soudce k odposlechům telefonu. Například v Nizozemí musí mít každá žádost policie o odebrání vzorku DNA předchozí souhlas státního zástupce či vyšetřujícího soudce. Tento dozorový článek má za úkol přezkoumat, zda provedení testu shody DNA může přispět k vyřešení vyřešeného případu. Na Novém Zélandě musí být k provedení testu DNA policií předchozí svolení soudce Vyššího soudu. Vzorky mohou být odebírány pouze od podezřelých z násilných trestných činů a odsouzených osob za trestné činy typu loupeže. Na Novém Zélandu se značně využívá dobrovolné odevzdávání vzorků DNA, které tvoří téměř 80% všech vzorků v databázi . Testování provádí Institut pro environmentální vědu a výzkum (ESR).

Potřebná opatření před rizikem zneužití

Aby Národní databáze DNA plnila účel v boji s nejtěžší kriminalitou a zároveň zaručovala ochranu soukromí a nenahrávala zneužití, je třeba:
1.    Uchovávání záznamů pouze osob odsouzených za nejzávažnější trestné činy
2.    Pokud je obviněná osoba zproštěna viny, její DNA záznam se z databáze odstraní, stejně tak pokud není podezřelý obviněn
3.    Podrobná úprava plnění a provozu databáze na zákonné úrovni, zejména s těmito rysy:
•    „čtení“ výhradně části DNA pro účely identifikace, uchovávání pouze informace nezbytné k identifikaci (tj. přečtené části DNA bez informací vypovídajících o jakýchkoli vlastnostech osoby s výjimkou pohlaví)
•    biologické vzorky samotné se po přečtení likvidují
•    přezkoumávání nutnosti držení údajů v databázi nebo stanovení rozumného časového období, po kterém se údaje z databáze vyřazují
•    zákaz genetického výzkumu vzorků shromážděných pro Národní databázi DNA bez souhlasu osob
•    posílení nezávislé kontroly dodržování těchto povinností
•    přiměřené sankce (nejen disciplinární, ale i trestněprávní) za porušení těchto pravidel

Odkazy:
Alec Jeffreys, viz článek Otisky DNA – komu, proč a nač?, 15. února 2006, Lidové noviny
Poprvé v české nemocnici: Hlídací čipy, Aktuálně.cz, 6.12.2006, http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=303491
A Not So Perfect Match, CBS, 15.7.2007, http://www.cbsnews.com/stories/2007/03/23/60minutes/main2600721.shtml

Vyšlo: Big Brother, licence Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Česko

Zdroj: inuru.com