Jan Eichler – Nynější krajně vypjatá situace kolem Sýrie silně připomíná leden roku 2003, kdy se chystal vojenský úder na Irák ovládaný Saddámovou klikou. Nyní, po deseti letech, se opakuje jak v křivém zrcadle mnohé z tehdejší série podivností, jež předehru irácké války provázely.

Především se stejně jako nyní vše točilo okolo zbraní hromadného ničení a naprosto nezvratných důkazů ze zcela spolehlivých zdrojů. Klíčový problém roku 2003 stejně jako srpna 2013 tkví v tom, že takové nezpochybnitelné důkazy nebyly předloženy [...]

Druhým společným rysem je nátlak na Radu bezpečnosti OSN. Připomeňme jen, že 30. ledna 2003 byl zveřejněn tzv. Dopis osmi, jenž byl příznačný vysokým stupněm patetičnosti. Zdůrazňoval hlavně nejvyšší hodnoty západního světa a Saddámovy (údajné) zbraně hromadného ničení označil za vážnou a naléhavou bezpečnostní hrozbu pro celou planetu.

Vyústil v kategorický apel na Radu bezpečnosti, jímž připomínal její závazek a povinnost udržovat mír a bezpečnost ve světě. RB nakonec vyzval, aby důsledně stála za svými rezolucemi, jinak ztratí věrohodnost.

Po deseti letech, 28. srpna 2013, britský ministr zahraničí William Hague promluvil o tom, že nastal čas, aby RB ve vztahu k Sýrii dostála své odpovědnosti za mezinárodní mír a bezpečnost.

Třetí nápadná podobnost situací je dána tím, že na válečnou scénu po deseti letech nastoupili i někteří stejní aktéři. Mezi státy je to Británie, která hrála velice aktivistickou úlohu v roce 2003 stejně jako letos. A ukazuje, že je jedno, zda u moci jsou labouristé, nebo konzervativci: podpora rázných vojenských akcí se jeví konstantou britské zahraniční a bezpečnostní politiky.

A pokud jde o politiky, za všechny připomeňme Anderse Foga Rassmusena. Tehdy byl dánským premiérem, nyní je v pozici generálního tajemníka NATO. A právě on dokonce vyhlašuje, že použití chemických zbraní v Sýrii je hrozbou pro mezinárodní mír a bezpečnost. Jeho deklarace ovšem mají hned dvě úskalí: předně, údajné (nezpochybnitelné) důkazy si nechávají ti, kdo chtějí rozhodovat, zatím stále pro sebe, majíli vůbec nějaké.

Dále: generální tajemník NATO si osobuje právo vydávat stanoviska, jež přísluší výhradně Radě bezpečnosti. Ta jediná má pravomoc schválit nejprve tzv. první rezoluci, v níž musí být výslovně uvedeno, že daná země, organizace či událost znamenají hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, aby se v návaznosti na ni mohlo hlasovat i o druhé rezoluci, která dává zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Tak je to vymezeno především v čl. 42 kapitoly VI Charty OSN a dále vyprofilováno v praxi po skončení studené války.

Do hry kolem zahájení útoku proti Sýrii se po neúspěšné snaze Británie prosadit v RB příslušnou rezoluci vrací schéma účelového postupu: nejednota v rámci Rady bezpečnosti jakoby otevírá nachystaným interventům prostor pro to separátně si stanovit, co je hrozbou pro mezinárodní mír a bezpečnost, a v návaznosti na to si pak udělit „zmocnění“ nasadit vojenskou sílu tím, že o ní rozhodne Rada NATO.

Pokud by se NATO vydalo touto cestou, dovede svět do situace, že jedna konkrétní mezinárodní organizace činí rozhodnutí, uděluje si zmocnění a zároveň se stává i jeho vykonavatelem. Něco takového ovšem nemá oporu v mezinárodních smlouvách. Rozhodování Rady NATO nemůže být nadřazeno Chartě OSN a jejím klíčovým článkům.

Postup kolem Sýrie se ukáže jako další prubířský kámen odpovědnosti jednotlivých zemí za vývoj mezinárodních vztahů v té nejcitlivější sféře – bezpečnostní a právní.

Zdroj: cepin.cz