Bez ohledu na to, zda Spojené státy provedou avizovaný útok na Sýrii, či nikoliv, jasné je jedno: Sýrie představuje kritický bod západního intervencionismu uplatňovaného po 11. září 2001. Po dvanácti letech konfliktů v Afghánistánu, Iráku a Libyi je patrná určitá politická, ekonomická a samozřejmě i vojenská vyčerpanost Západu, USA i Aliance, která se projevuje i rozdílnými postoji k zásahu proti Sýrii.

Z toho vyplývá, že neexistuje konsenzus v NATO a skutečně společná zahraniční a bezpečnostní politika EU je stále velmi vzdáleným cílem [...]

K zásahu se staví převážně odmítavě i veřejné mínění. A tento postoj musejí začít brát vážně i politici, jak ukázalo i neschválení vstupu Británie do syrského konfliktu Dolní sněmovnou. Veřejnost má na skepsi právo. V Afghánistánu, Iráku a Libyi může totiž vidět viditelné rozpory mezi deklarovanými cíli zásahu a jeho výsledky. Všechny tři země zůstávají po západní intervenci bezpečnostní hrozbou pro regiony. Strategie Západu vůči nim se nakonec musí řídit výběrem ze špatných nebo méně špatných řešení.

Z Afghánistánu se chtějí Spojené státy a NATO stáhnout. Jaká ale bude stabilita tamější vlády, která bude odkázána více na sebe než na zahraniční vojska? O vnitropolitické situaci v Iráku se raději moc nemluví, vypovídají o ní ov šem velmi časté atentáty s desítkami obětí. Na rozdíl od teroristického útoku na bostonském maratónu ale tyto tragédie v přímém mediálním přenosu nesledujeme. A chaos v Libyi po svržení Muammara Kaddáfího je zdrojem bezpečnostní nestability v Mali.

Možný o mezený americký úder proti Sýrii, opírající se o nejednoznačné důkazy o použití chemických zbraní Asadovým režimem, přitom může prohloubit i bezpečnostní nestabilitu na Blízkém východě, který stojí před reálným scénářem překreslování zdejších hranic, jak u pozornil bývalý zástupce ředitele izraelské vojenské zpravodajské služby generál Danny Rothschild. A překreslování hranic s účastí radikálních islamistů, kteří jsou dnes v Sýrii viditelně přítomni, je hodně neradostná bezpečnostní perspektiva pro Izrael i pro Evropu.

Viditelné taktizování prezidenta Obamy ohledně útoku na Sýrii nemusí přitom být spojeno jen s pesimismem řady vedoucích amerických vojenských činitelů, kteří si na rozdíl od některých amerických politických jestřábů uvědomují rizika s ním spojená. Důvodem mohou být i aktuální rozpočtové problémy, které mj. způsobila i „dekáda amerických válek“.

Linda Bilmesová, uznávaná ekonomka Harvardské univerzity, v obsáhlé analýze došla k závěru, že obě války v Iráku a Afghánistánu přijdou Spojené státy v d louhodobé perspektivě na čtyři až šest biliónů dolarů, což se rovná zhruba třetině předpokládané výše zadlužení USA v roce 2015. Dosud byly v obou válkách zaplaceny dva bilióny dolarů, další výdaje si v dlouhodobé perspektivě vyžádá péče o veterány válek.

Novou „díru do rozpočtu“ dalším konfliktem tak musí prezident Obama velmi zvažovat, aby nakonec ještě dále nepodlomil americké vojenské schopnosti. Je dobře, že česká vláda se v případě Sýrie chová obezřetně a preferuje diplomatické řešení konfliktu.

Nová vláda, která vzejde z voleb koncem října, bude ale mít i ve světle neúspěchů Západu v jeho zahraničních intervencích v posledních deseti letech a v souvislosti s možnou eskalací konfliktu v Sýrii složitý úkol: přesvědčit veřejnost o další smysluplnosti naší účasti v misích NATO a EU. Projednávání mandátu na roky 2015 – 2016 je přitom již přede dveřmi parlamentu.

Zdroj: sbp.fsv.cuni.cz