V médiích jsme se v polovině září dočetli, že více než půl milionu lidí je u nás bez práce. A jak je to třeba s podporou v nezaměstnanosti, či jak se dávek zneužívá i díky šlendriánu, jaký je na úřadech a v předpisech samotných.

Nebo naopak, jak lidé bez zaměstnání jsou z různých důvodů dávek zbavováni. Byť jsem na penzi přes dvacet let, nedá mi to pokoj. Nezaměstnanost jsem poznal jako kluk, už ale v našem městečku doznívala. Lidé práci hledali, ale nebyla. Znal jsem jejich stesky [...]

Vím, že pořádali „lovy“ na psíky. Bylo to v té bídě pro ně pochoutka. Viděl jsem také, jak nákladní vlak při stoupání zvolnil jízdu, jak se lidé vrhli na vagon s uhlím a shazovali jej dolů po trati. Strojvedoucí je nechal. Když zahoukal, bylo to pro ně znamením, že mají seskočit. Cestou zpět pak naházené uhlí sbírali.

Po druhé světové válce bylo vše jinak. Byl nedostatek pracovních sil. Do plzeňské Škodovky se dostal tehdy leckdo i nedobrovolně. V rámci převodu do výroby tam pracovali holiči, řezníci i další. Také já z pošty jsem poznal Škodovku. Ano, pracovní úřady měly napilno, ale opačně než nyní. Zažili jsme zpevňování norem, SPH systém a další. Jedno však bylo trvalé – stálý hlad po pracovních silách. V rámci zvláštních skupinek jsem dvakrát sjezdil o nedělích Domažlicko, kde jsme vytypované osoby navštěvovali a získávali je do práce.

Tehdy docházelo k různým událostem. Jednou mladý dělník přišel do práce opilý. Mistr jej zavedl k bráně a domlouval mu: „Hele, „vyspi se a ráno přijď, nemáš absenci, píšu ti dovolenou“… Mnohé se tehdy řešilo jen tak po domácku. O pomocné síly byla přímo nouze.

Tím vůbec nevolám po návratu oněch časů a poměrů. Neodbytnou ovšem zůstává otázka, proč takový zlom a kde je příčina, kdo odpovídá za současný neutěšený stav?

Bylo velmi snadné stříhat dráty na hranicích a přilákat k tomu dav lidí. S uhlídáním trhů, odbytu a tím i výroby, to bylo již horší. Hlavním zájmem byla změna, aby se nemohlo vrátit to, co jsme odstranili, jak se vyjadřoval tehdejší ministr Dlouhý. Přímo vykřičníkem zůstane doslova „zabití“ podniků na Slovensku, zabývajících se vojenskými zakázkami. To byl opravdu „majstrštyk“ Václava Havla.

Jen zde kolem Plzně zkrachovalo několik keramických závodů s velkou tradiční výrobou. Nejen to, třeba od Kaznějova se vozil kaolin, prý do zásobníků na potřebu budoucna… Ptát se kam, by byla naivní otázka. Provoz zásobování doudlevecké škodovky nakupoval měděné pásy různých šířek na Slovensku. Po sametu jsme jej převíjeli na určitou váhu a tyto svitky putovaly zase do Německa… Jaká to asi byla obchodní strategie?

Za těch více než 20 let se to vše sečetlo a jsme tam, kde jsme. Nikdo nebyl a nebude za to vše postižen. Ke zhoršování celkové situace viditelněji docházelo nejen za nedávné topovsko-odeesácké asociální vlády, ale základy k masovému rozšiřování nezaměstnanosti, chudoby kladl již kabinet M. Topolánka.

Poučení? Uvědomit si, že mnohým staronovým politikům nejde nic o jiného, než o jejich opětné zvolení. Kromě vysedávání v poslaneckých lavicích či ministerských křeslech a bohapustého „domnívání se“, čili častého žvanění, nic pozitivního pro obyčejné lidi neudělali. Ale ta korýtka se snaží udržet. A bohužel někteří jsou si již jisti, jsou na prvních místech stranické kandidátky, že budou zvoleni. Takových Bendů Marků, nebo přátel „drobného lidu“ jako je Karel Schwarzenberg a dalších je až až. Je třeba přemýšlet, koho budu volit. Hlavně však k volbám jít.

Volby z roku 2010 pro nás musí být varováním. Pokud v důsledku nezájmu o volby si pravice, vytvořením většinové koalice, udrží vládu, nebo alespoň značný vliv na její politiku, pak je otázkou, zda léta panování takových Schwarzenbergů, Kalousků, a „neotřelých tváří“ Bělobrádků, Reuthů, Babišů a Kubů bychom ještě dokázali přetrpět, nejen jako jednotlivci, ale i jako národ.

Autor: Josef Sedlák, Plzeň

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz