Boj o charakter republiky přeroste v boj o naší státnost a existenci českého národa. Prezident je nejvyšším ústavním činitelem republiky, je hlavou státu a reprezentuje jej na nejvyšší úrovni. Tolik k postavení prezidenta ústava. Z čistě lidského hlediska je přirozené, že bychom se měli ke svému prezidentovi chovat s náležitou úctou, vnímat ho jako skutečného představitele našeho státu.
Pokud se s českou státností ztotožňujeme, a to nejen verbálně, měli bychom prezidenta podporovat. Miloš Zeman je totiž prvním prezidentem, který byl zvolen přímo občany republiky, a nadto získal od nich vysoký počet hlasů [...]
Proto má silný mandát, který musí být respektován. Fakticky se projevuje i v postavení prezidenta v našem ústavním systému. To je fakt, na kterém nelze nic měnit.
Pokud však pan Karel Schwarzenberg svou porážku v prezidentských volbách, nyní i parlamentních, nemůže přenést přes srdce a pořád ještě bojuje o funkci prezidenta, je to jistě pro něj velký problém a ukazuje to na jeho totální neschopnost ctít realitu. Ostatně pan Schláfenberger nepřiznává ani jiné věci. Ač se německým novinářům svěřuje, že není Čech, dosud to neřekl, pokud vím, otevřeně českému voliči. To byl silný faul jak v prvních, tak v druhých volbách. Dosud také nám nesdělil, že někteří sudeti jej považují za sudetského Němce a nadto, že je zřejmě i členem sudetoněmeckého landsmanšaftu, minimálně jeho podporovatelem. Vždyť se jako zastánce sudetů projevil i v době prezidentské kampaně.
Jen se divím, proč naši „investigativní“ novináři nejen na uvedené, ale i další skutečnosti dosud nepřišli. Myslím, že je to ale jinak. Oni o nich ví, ale psát o tom, ač je to jejich povinnost, nebudou. Táhnou basu s Kódlem. Tak takové novináře a redaktory televize máme. Když stále a do nekonečna mluví o tom, které politiky bychom měli odstranit, které naopak povýšit, bez ohledu na jejich společenský přínos, napadá mi, proč konečně nedojde k personálním změnám alespoň ve veřejnoprávní televizi. Některých jejích redaktorů mají diváci již plné zuby. Jsou placeni z peněz, které mi platíme, a přitom kopou v jiných barvách. Kdy už konečně budeme žádat, aby ten či onen redaktor šel od veřejnoprávního žlabu?
Zdá se mi, že určité české kruhy, především pravdoláskařské, vyvíjejí neustálý tlak na prezidenta, ještě nedávno to byl V. Klaus, nyní je to M. Zeman. Z komára dělají velblouda a naopak, podle toho jak se to hodí. Podle nich prezident permanentně chybuje. Nedávno se zdráhal jmenovat pana Putnu profesorem, jindy zas nepozval toho či onoho rektora na slavnostní ceremoniál, odmítl poslat státní vyznamenání synovi případně vyznamenaného poštou nebo kurýrem a před několika dny se dokonce sešel s několika funkcionáři ČSSD. Ač vyzván samotným Zaorálkem, že je čas, aby již o lánském jednání promluvil, mlčí a mlčí. Prezident je v očích většiny médií vždy předem vinen a samozřejmě jsou vinni i ti, kteří se s ním setkali.. Aby obvinění kohokoliv spočívalo v tom, že v Lánech mluvil s prezidentem, je již jen účelová zvrácenost.
Politici často jednají spolu, aniž by veřejnosti sdělovali, že spolu jednali, aniž by sdělovali, o čem jednali. Pokud je v pořádku, že pan Sobotka jednal s Kalouskem, aniž by veřejnost či ČSSD o tom věděly, pak nemůže být pochyb o tom, že jednání politiků s prezidentem by měla být vždy považována za něco zcela obvyklého a nadto žádoucího. Jejich jednání nemohou být označována za puč nebo za přípravu puče. Tito tzv. pučisté, bohužel o schůzce s prezidentem mlžili, nemluvili pravdu, se stáhli do ústraní, málo se k dění vyjadřují a čekají na rozhodnutí příslušného stranického orgánu. Tak se jistě puč nedělá. Naopak znaky puče obsahuje to, jak jsem přesvědčen, co se v současnosti ČSSD pod patronací pana B. Sobotky a J. Diensbiera, a dodatečně za znění štěchovské kanonády, rozbíhá a sílí.
Někteří funkcionáři jsou vystavování mimostranickým i stranickým tlakům, aby se vzdali funkcí, dokonce již před zasedáním příslušných stranických orgánů. Sobotka navštěvuje kraje, získává pro sebe další a další hlasy. Politickou konkurenci takto téměř vyřadil ze zápasu. Nečeká tedy na rozhodnutí stranických orgánů. Tato rozhodnutí naopak již předem se snaží zásadně ovlivnit ve svůj prospěch. Pomáhají mu v tom i média. Sobotka se stává hvězdou televize a sociální demokracie pak středem pozornosti. Skutečností páni redaktoři a novináři opět manipulují, a hodně. V zájmu koho? Rozhodně to není sociální demokracie.
Režie těchto truchloher, které nemají nic společného s demokracií, připomíná rozběh „květinových“ revolucí. Je zde hlasitý kompars s transparenty, který působí silně nátlakově. Jen by mě zajímalo, kolik z těchto účinkujících je skutečně členy ČSSD. Herci, stejně tak jako kompars, hrají ve filmech a na divadle za peníze úlohy, které jim autor scénáře a režisér určili. Již po určitou dobu podobné hrátky jsou provozovány i na prknech života. Domnívám se, že tomu je tak i dnes. Kdo je autorem současného scénáře a kdo pak režisérem? Pochybuji, že by to byl B. Sobotka. Loutkovodiči jsou jiní.
Takže v jaké situaci se nacházíme? O tom, že ČSSD volby vyhrála, ale dostala nebývale malý počet hlasů, i když B. Sobotka mluvil o jedné třetině, se již téměř nemluví. Samozřejmě nikoho nyní nemůže ani napadnout žádat, aby Sobotka v důsledku volebního propadu, rezignoval. Máme tady pučisty, kteří svůj puč jaksi opomíjejí rozvíjet, někam se vytratili, když předtím ještě mluvili o nutnosti jednáním dospět k jednotě strany, a na druhé straně zastánce vnitrostranické demokracie, kteří se jako pučisté chovají. Máme tady média, která vláčí špínou první a hlasitě podporují druhé. V tomto směru vyniká „naše“ televize. Ani Právo, nezávislé schwarzenrgsko-kalouskovské noviny, nezůstávají pozadu.
Jsou však věci podstatné, o nichž se nemluví, ale přesto jsou v sázce. Zkusme si přiblížit některé nedávné události. V dubnu tohoto roku B. Sobotka provedl změny ve stínové vládě. Ministrem se nově stal V. Špidla, z vlády vypadla M. Benešová a členem vlády se nestal ani Z. Škromach. Proti změnám Sobotkou udělaným protestoval M. Hašek. Připomněl, že ostravský sjezd ČSSD jako jeden z cílů stanovil nejen upevnění jednoty v ČSSD, ale také zakopání sekery s prezidentem. Změny, které provedl Sobotka ve stínové vládě, však, jak tvrdil Hašek, vycházejí vstříc schwarzenbergskému křídlu ve straně. Nepřímo ukázal na J. Diensbiera a V. Špidlu. Zdá se, že právem. Jsou však i další, o kterých bychom mohli mluvit.
Připomeňme si dále kurz, který V. Špidla nastoupil, když se stal předsedou vlády ČR. Velmi výstižně o tom píše prof. J. Keller v textu „Úpadek pravice a šance levice“. Cituji: „V čem tedy spočívá šance levice? V tom, že se nezopakuje to, k čemu došlo za Špidlovy vlády. ČSSD tehdy dala před komunisty přednost koalici se dvěma pravicovými stranami. Bylo to v rámci tzv. modernizace sociální demokracie. Nic proti modernizaci, ale neměli bychom zapomínat, co bylo tehdy za modernizaci vydáváno. Bylo to v době (v roce 2003), kdy státní dluh činil necelých 500 miliard Kč, byl tedy oproti dnešku zhruba čtvrtinový. Modernizační program se tehdy jmenoval Reforma veřejných financí a jeho cílem bylo zabránit zvyšování tohoto dluhu.
Recept vypadal následovně: Na příjmové stránce snížit daně firmám a zvýšit DPH. Na stránce výdajové snížit výdaje státu na čerpání nemocenské, ztížit podmínky pro pobírání podpory v nezaměstnanosti, snížit tempo valorizace důchodů. Základní filozofií modernizace bylo snížit daňové břemeno firmám a výpadek krýt jednak zvyšováním DPH, jednak sociálními škrty.
Tato forma modernizace středolevé vlády připravila půdu otevřeně asociálním vládám Topolánka a Nečase. Ty provedly „modernizační kroky“ s cynickou sociální bezohledností. Státní dluh mezitím vzrostl na čtyřnásobek.
Pokud by po letošních volbách následovalo něco podobného jako před deseti lety, druhou vlnu modernizace by už levice nepřežila“
Takže víme, že ve stínové vládě ČSSD B. Sobotka prosadil větší zastoupení antizemanovců, ač to bylo v rozporu s usnesením sjezdu ČSSD, že volební kampaň centrálně řídil zřejmě tak, že postupně se rozplývala vidina dosažení 30% hlasů. K tomu přispěl značnou měrou i L. Zaorálek, který v době volební kampaně překvapeným občanům sdělil, že sociální demokracie nehodlá uspořádat referendum o církevních restitucích.
Je tedy možné, že o společné vládě levice, ať již v jakékoliv podobě, Sobotka sice mluvil, ale o jiné vládě zřejmě uvažoval a také ji připravoval. Aby ji však mohl uskutečnit bez velkého odporu v ČSSD, bylo sehráno velké divadlo pro důvěřivce. Dokonce se rozmáchl, aby dostal dvě mouchy jednou ranou. Puč, který nepřipravoval Hašek a spol., ale spíše Sobotka se svými nejbližšími, mu umožnil nepřímo tvrdě se obrátit i proti prezidentu Zemanovi a jeho stoupencům ve straně, a vytvořit vyjednávací situace o vládě, blízké té špidlovské v r. 2003. Takže bohužel dochází k tomu, před čím prof. Keller důrazně varoval. A Sobotka v tomto směru má nehynoucí zásluhy.
Nyní můžeme jen čekat, jak se v sociální demokracii vyvrbí situace, s kým sociální demokraté vládu vytvoří, budou to s největší pravděpodobností pravicové strany, a jaký bude mít program. Myslím si, že zšpidlovatělý Sobotka zdaleka nebude moci, a asi ani chtít, prosazovat plně volební program sociálně demokratický. Dopadne to asi tak, že v programu nové vlády zbude jen jeho torzo. Výmluva však bude po ruce. Víc se proti vůli koaličních partnerů nedalo prosadit.
Tento protilevicový a protizemanovský skoropuč však má i další důsledek. Sobotkou zvýznamnělý, prachem pokrytý Špidla již před delší dobou hlásal, že pokud by se ČR stala 17. zemí Bundesrepubliky nebude proti tomu nic mít, že s tímto krokem by souhlasil. V tomto směru je, jak jsem přesvědčen, velmi blízký K. Schwarzenbergovi a jeho hochům. Takže proněmecké tendence, jež vyznává již delší dobu i KDU-ČSL, u nás zřejmě značně zesílí. A jelikož předním zastáncem naší státnosti je prezident M. Zeman, pak ostří těchto snah se obrátí proti němu.
Zcela souhlasím s tezí hlásanou dr. J. Jarošem Nickellim, že v současné době probíhá boj o charakter našeho státu. Asi takový, o jaký šlo v letech 1919 a 1920, ne však tak vyhraněný a antagonistický. Socialistická alternativa není ve hře. Jde jen o srážku vysloveně antisociálních sil vypjatého neoliberalismu s reformním proudem, spojenou se snahou tento proud vnitřně zeslabit a rozložit. Podstatný rozdíl však spočívá také v tom, že tehdejší česká pravice byla vlastenecká, a proto se rozhodovalo jen o tom, do jaké míry bude Československo více či méně sociální. Dnešní pravice, od té doby, co Klausova skupina v ODS byla zdecimována, je, včetně KDU-ČSL, téměř celá germanofilní a přiznejme i prosudetoněmecká.
Takže v zápase o zásadní směřování ČR půjde postupně, a to stále více, i když nikoliv vždy viditelně, spíše právě naopak, i o naší státnost a český národ. Obranný val v tomto boji v současnosti představuje prezident republiky a všichni ti, pro které uvedené hodnoty jsou nezpochybnitelným dědictvím našich předků. Proto útoky proti prezidentovi a vlasteneckému uskupení se budou stupňovat. Budou podpořeny i tlakem „zreformované a špidlovsky zmodernizované“ ČSSD, která zapomene na to, že ji sjezd zavázal ke zlepšení vztahů s M. Zemanem. Takže nakonec může jít i o to, zda si zachováme svou státnost, zda český národ bude existovat i nadále. Nebo zda naše zrádná „elita“ nás přitáhne do smrtící blízkosti Německa a dostane se nám údělu nových Lužických Srbů, kteří ztrácejí na svém odvěkém původním sídelním území, ohněm a mečem připojeným k říši, obklopeni jim nepřejícím germánským mořem, již i svůj jazyk.
Jinde →
Budeme-li jim pomáhat, jak to činili i naši předkové po několik generací, pomůžeme i sami sobě. Nezapomeňme ani na to, že nejen celé území na východ od Labe, bylo osídleno slovanskými kmeny, které byly vyhubeny či germanizovány. Slovanskými sídly byl Berlín, Drážďany Magdeburg, Lipsko a mnohá další města. Víme i to, jak skončili jejich původní obyvatelé.
Věřme však pevně s Janem Amosem Komenským, že po přejití vichřic hněvu, vláda věcí tvých k tobě se navrátí, o lide český! A pracujme k tomu!
Autor: Dr. O. Tuleškov
Zdroj: ceskenarodnilisty.cz
Ukrajinský konflikt [Klikni]
