Evropská unie se dostala projektem eura do slepé uličky. Nynější uklidnění situace neznamená, že problémy, které jsou s jednotnou evropskou měnou spojeny, se kamsi vypařily. Není to možné, neboť tyto problémy jsou svázány s kulturními tradicemi, které se rodily stovky, ba tisíce let.

Podle teorie „optimální měnové unie“ zavedení jednotné měny pro země, které dosud užívaly národní měny, stabilizuje jejich hospodářství a sníží hloubku recesí. Tedy pokud se hospodářství těchto zemí rozvíjí podobným tempem, srovnatelnou mírou inflace a vyznačuje se mobilitou pracovní síly [...]

To však není případ zemí, které euro zavedly. Euro prosazovali politici vysněné sociálně spravedlivé jednotné evropské společnosti. Jejím kýženým vrcholem v budoucnu měla být evropská identita a snad i jednotný evropský federální stát.

Ve skutečnosti za projektem eura stála nadnárodní evropská koalice politických vůdců, intelektuálů, administrativních elit a vlastníků velkých majetků řízených jimi najatými vrcholovými manažery. Tomu měly sloužit nadnárodní ústřední orgány evropské moci. Politici předpokládali, že celá společnost se rozdělí o zisky plynoucí ze zavedení eurozóny.

I občané byli nadšeni. Cestování po Evropě bez výměn národních měn, bankovní a obchodní transakce v jedné měně, ceny v jedné měně. Euro nadto – na rozdíl od národních měn – může být více poptáváno světovými finančními investory nejen pro finanční transakce, nýbrž i coby rezervní měna, a to poté, co dolar začínal ustupovat jako nejpevnější nadnárodní rezervní měna.

Pravděpodobnost splacení dluhů v eurech se jevila být vysoká, proto se vypůjčovatelé spokojí s nižším úrokem, než by tomu bylo u národních měn. Spolehliví věřitelé, hlavně Německo, to garantují. Euro jako silná měna bezvadně slouží velkým korporacím. Mohou levně kupovat podniky, pobočky, suroviny, polotovary i pracovní sílu po celém světě. Totiž za levně půjčené peníze.

Nevyhnutelná realita

Tolik nadějeplné představy. Euro ovšem také znamenalo ztrátu samostatné finanční politiky zemí, které je zavedou. Jejími nástroji jsou určování úrokových měr a směnného kurzu národní měny vůči ostatnímměnám. Tyto nástroje vyrovnávají různou úroveň hospodaření jednotlivých zemí, která je způsobena historickými kulturními (pracovními) zvyky, tempem vyrovnávání se s globálními vlivy, geopolitickými a geografickými podmínkami. Pokud je země hospodářsky méně úspěšná, je automaticky přinucena znehodnotit svoji měnu, a naopak. To není samoúčelný proces, ale dopadá více méně stejně na všechny obyvatele země a je zároveň ochranou zaměstnanosti.

Jednotná měnová politika eurozóny udržuje cenovou stabilitu v jejích zemích, ovšem na úkor vyrovnanosti hospodaření a především zaměstnanosti v dané zemi. Ztráta národní měnové politiky vedla k vytvoření obrovských schodků státních rozpočtů, při růstu mezd neodpovídajících růstu produktivity práce v méně úspěšných zemích. Schodky byly a jsou kryty vydáváním státních dluhopisů, za něž se musí platit stále vyšší úroky. Dluhopisy byly ochotně kupovány mezinárodními investory, kteří věřili, že je to bezpečná investice, kterou garantuje eurozóna jako celek. Na rozdíl od rizikového úvěrování podnikatelské sféry.

S nastupující světovou finanční krizí před pěti lety investoři začali zpochybňovat schopnost zemí jihu eurozóny (Řecko, Kypr, Itálie, Španělsko, Portugalsko), ale také Irska splatit dluhy. Dluhopisy musely být proto nabízeny s vyššími úroky – jinak by je nikdo nekupoval a dlužnické země by zkrachovaly. A tímbylo jasné, že bez vnější pomoci Evropské centrální banky jsou tyto dluhopisy nesplatitelné.

Projekt eura vyhovoval především Německu – než uhodila krize. Německo totiž mohlo vyvážet pro zdánlivě nekonečnou spotřebu zemí jihu. Pokud by tyto země musely při neexistenci eura své měny devalvovat, vývoz z Německa by v důsledku nižší poptávky poklesl. Marka by se tak zhodnocovala a vývoz do všech zemí by byl obtížnější.

Různé představy o práci a o životě

Poté, co se země jihu ocitly před bankrotem, začaly Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond ordinovat léčbu: snížit deficity státních rozpočtů radikálním snížením sociálních výdajů včetně důchodů, seškrtáním mezd ve státní správě i investic ve veřejném rozpočtu. Domácí poptávky začaly výrazně klesat, vývoz stagnoval, neboť euro se nemohlo znehodnocovat. Soukromý sektor začal snižovat mzdy a propouštět. Nezaměstnanost v jižních zemích se pohybuje kolem čtvrtiny pracovní síly, u mladých lidí kolem padesáti procent. Snížení nezaměstnanosti brzdí nepružné pracovní smlouvy, které si za časů relativní prosperity vymohly odbory.

Zaměstnavatelé z obavy, že budou muset platit vysoké odstupné zaměstnancům, kteří se stanou nepotřebnými, raději nové pracovníky nepřijímají. Nezaměstnanost ničí lidskou důstojnost a naděje mladých lidí. Projekt eura nerespektoval kulturní odlišnosti národů Evropy, které si je přitom chtěly zachovat. Není divu: kultura národů má své dlouholeté, zakořeněné tradice. Sjednotit hodnotové preference a kulturní tradice Němců, Rakušanů, Holanďanů a Skandinávců s tradicemi zemí jihu se logicky nedaří, i když právě to euro ze své podstaty vyžaduje. Řekové začali vnímat dluh spíše jako dar, který se nebude muset splácet a rozdělí se mezi potřebné, protože taková byla i tradice. Bohatý pomáhá chudým. Pojetí zákonů a závazků nemá v Řecku týž význam jako v Německu, Rakousku a protestantských státech Evropy.

Národy evropského jihu mají i z hlediska přírodních odlišností jiný přístup k práci a odpočinku. Euro to nemohlo změnit. Varováním byla i dříve jednotná měna Itálie, lira, pro vyspělý sever a zaostalejší jih Apeninského poloostrova: ani po 141 letech společné měny nebylo v zemi dosaženo hospodářské a kulturní jednoty.

Jak dál? Evropa ztrácí svou křesťanskou tradici smyslu života, poněvadž sami její někteří představitelé v rozhodných chvílích jejího vývoje zklamali. Obyvatelé ztrácejí přirozenou existenční a morální odpovědnost za své životy. Evropa ztrácí schopnost být inspirací pro svět. Nejlépe to vyjádřil názvem své knihy čechošvýcarský evangelický teolog a vysokoškolský učitel Otakar Funda – Znavená Evropa umírá.

Kdo (ne)zaplatí dluhy a jak se k tomu postaví věřitelé, aby Evropa jako celek nezkrachovala? Nabízející se řešení nebudou bezbolestná. V zásadě existují dvě strategie. První je cesta k jednotné Evropě – se zachováním eura a s přenesením rozhodování o měnové politice (s čímž se začalo) a daňové politice (výše daní a jejich rozdělování) do jednoho evropského centra. Je to rozhodnutí zásadní a navýsost politické, neboť snižuje úlohu národních parlamentů a národních vlád. Výrazně posiluje úlohu evropského parlamentu a evropské vlády (Komise). Druhá strategie znamená opuštění eura a návrat k národnímměnám respektive zachování eura pro země technicky vyspělé a morálně odpovědné.

Pilíři tržního hospodářství jsou banky. Vzpomeňme na jejich úlohu v české společnosti. Stály u zrodu průmyslového, stavebního a zemědělského podnikání v 19. století. Jejich pomocí české země uskutečnily průmyslovou revoluci. Přispěly k rozvoji zemědělství. Úspory obyvatel se mohly přeměnit v český kapitál, který umožnil i kulturní vzlet české společnosti. Tuto strukturu komunisté po roce 1948 zničili.

Po roce 1989 se tuzemské banky potýkaly s novou skutečností. Chyběla jim zkušenost, kapitál, manažeři. Proto se nestaly tahounem hospodářského a kulturního rozvoje. Spíše naopak: brzdily zdravý podnikatelský růst, zatěžovaly je stereotypy z doby komunismu. Koncem 90. let se jejich ztráty odhadovaly na 500 miliard korun a byly levně prodány zahraničnímu kapitálu, aby mohly plnit své funkce. Architektonické skvosty bankovních domů, po desetiletí vybudované prací českých mozků a rukou, se staly majetkem zahraničních bankovních společností.

Zmiňuji se o tom proto, že něco podobného se odehrává při sjednocování Evropy. Banky nakupovaly dluhopisy zemí eurozóny namísto toho, aby preferovaly rizikovější úvěrování podnikatelské sféry. Pro nenasytnost svých akcionářů a vrcholových manažerů ve velkém, a tudíž kdekomu poskytovaly hypotéky na byty s naivním předpokladem trvale velkého růstu evropské ekonomiky. A protože podle představ evropských politiků velké banky nemohou zkrachovat, přistupují výkonné orgány Evropské unie k postupnému vytváření evropské bankovní unie. Jejím hlavním cílem je zvýšení finančních prostředků bank odkupem těžko splatitelných dluhopisů prostřednictvím Evropské centrální banky. Bankovní unie mámít dohled nad jednotlivými bankami, aby ty měly dostatek vlastního kapitálu; vypracovává pravidla, jimiž se musí řídit managementy bank.

Nejvíce sporné je pojištění (vzájemné garance) bank zemí eurozóny a postupně i bank všech zemí EU. Bankovní unii zastřešuje Evropská centrální banka. Garantuje splatnost dluhopisů problémových zemí eurozóny čili může za ně vydávat hotovost. Podnikatelé se však obtížně dostávají k úvěrům, neboť banky jsou opatrné. Ale ani začínajících mladých podnikatelů není mnoho. Pohodlnější je zaměstnání ve sférách hrazených ze státního rozpočtu.

Podle některých politiků je pro zachování eura nutný též dohled nad národními státními rozpočty anebo přenesení těchto státních rozpočtů, na evropské orgány moci a výkonu. Tím se údajně otevírá cesta k evropské rozpočtové kázni. Takže „handrkování“ mezi politickými stranami v národních parlamentech by se mohlo přesunout do evropského parlamentu. Je zřejmé, že menší státy Evropy ztratí svoji samostatnost více než ty velké. Na druhou stranu velké státy ponesou větší díl odpovědnosti za „evropský státní rozpočet“.

Nepovedou rozpory při jednáních o evropském rozpočtu ještě k větší nevraživosti mezi jednotlivými evropskými národy? Nebo naopak se naplní optimistická vize a méně zodpovědné státy, především země jihu, se začnou chovat odpovědněji? Odpovědné chování znamená snížení sociálních nákladů, růst mezd jen podle výše růstu produktivity práce, nižší růst důchodů atd.

Jen si to zkuste představit

Alternativou je přechod od eura k národním měnám nebo omezení eura jen pro státy světově konkurenceschopné a rozpočtově odpovědné. Z eura v dnešním rozsahu mají prospěch jen vysocí politici, byrokraté a velké společnosti, které mohou přenášet činnost mimo Evropu, a omezovat tak export ze zemí eurozóny.

Tento přechod by byl však rizikový po stránce politické, hospodářské a právní (současné právní předpisy takovou situaci neřeší). Uvažuje se o řadě alternativních návrhů, jak tento přechod provést. Uvažuje se o několika možnostech, jak to celé provést. Nasnadě je koncept dvourychlostní Evropy: část zemí bez eura, část s eurem. Rozpočtově odpovědné a konkurenceschopné země v čele s Německem by si ponechaly euro, ostatní by přešly na národní měny. Ale co s Francií, která stojí někde uprostřed? Byl to přitom tandem Německo–Francie, který za zrodem eura prvořadě stál. Jenže Německo dnes má větší konkurenceschopnost, disponuje vyšší pracovní morálkou a kulturně – to samozřejmě již dávno – jinou mentalitou. Francie pak logicky považuje úsporná opatření diktovaná Německem, hlavním věřitelem eurozóny, za nepřijatelná právě proto, že by jimi byla narušena francouzská mentalita života.

Dalším návrhem je zrušení eura a nahrazení národními měnami pro všechny. V realitě by to však mohlo znamenat to, že německá marka by se stala hlavní měnou Evropy – a byla by vlastně obdobou eura. Kdo pak zaplatí eurové dluhy? Ukazuje se na Německo, které mělo největší prospěch z eura, a mělo by tudíž vést největší náklady rozpadu nebo zásadní rekonstrukce eurozóny. Ale zaplatit přece musí spíše ti, kteří dluhy nadělali, a to zaplatit prodejem svých majetků. Pro země jihu by to znamenalo další a podstatné snížení životní úrovně obyvatelstva.

Na zpětné zavedení národních měn pro země existují protichůdné názory: a) postupně a otevřeně snižováním směnného kurzu eura vůči ostatním měnám a teprve pak devalvovat národní měny vůči euru; b) anebo náhle, tak říkajíc v pátek večer a nejlépe v listopadu, omezit pohyb kapitálu a bankovních transakcí. Argumentem pro tohle je, že delší vyjednávání a plánování by přineslo masivní odliv kapitálu ze zemí, které by zavedly národní měnu. Je to však prakticky nereálné – při tak masivní akci by těžko došlo k utajení.

Jisté je pouze tohle, současnou zadluženost zemí eurozóny, především jihu, nelze řešit dosavadním postupným a dlouhodobým splácením dluhů za cenu vysoké nezaměstnanosti, především mladých vzdělaných lidí. To je demoralizující a zároveň nevytváří možnost, aby tato generace mohla vychovávat děti a byla zabezpečena ve stáří. Nezaměstnanost vytváří frustraci a posiluje potenciál sociálních výbuchů s neblahými účinky, jak ostatně historie minulého století názorně předvedla.

Autor: Jan Balcar

Zdroj: cepin.cz