Oranžová revoluce před lety přivedla do ulic desetitisíce Ukrajinců demonstrujících za lepší budoucnost a orientaci na Evropu. Po dvou letech byl jeden z jejích symbolů, Viktor Juščenko, v prezidentských volbách potupně poražen Viktorem Janukovyčem, který prosazoval orientaci na Rusko a jehož volebnímu štábu radili ruští poradci.

Odrážejí současné nepokoje na Ukrajině jen další chimérické představy, které časem způsobí Ukrajincům podobnou deziluzi jako oranžová revoluce, nebo jsme svědky toho, že se skutečně pohnuly ledy? [...]

Západní část Ukrajiny se zmítá ve varu, z jihovýchodních oblastí se ozývá ohlušující ticho. Za jeden ze symbolů ukrajinské touhy připojit se k Evropě jsou považovány zničené Leninovy sochy, ačkoli mnozí vrcholní představitelé EU v minulosti chválili Sovětský svaz a protestovali pod rudými prapory. Stejně tak velká část ukrajinských demonstrantů jistě nesdílí hodnoty, dnes považované za evropský standard, jak je možné přesvědčit se z programu nacionalistické strany Svoboda, která má na otázku práv homosexuálů paradoxně podobný názor jako odmítaný Kreml.

Pokud by všechno probíhalo hladce, Ukrajina by do EU nevstoupila dříve než za několik let. A kdo Ukrajincům zaručí, že nebudou ze strachu o místa zpočátku znevýhodněni na pracovním trhu jako Rumuni nebo Bulhaři? Nikdo. Všechno tak ukazuje na to, že Ukrajinci dnes uvažují horkou hlavou – Evropská unie je symbol naděje na lepší budoucnost a na chladnou analýzu kladů a záporů bude čas později.

Zlomové linie

Ukrajina představuje unikátní příklad rozpolceného státu, kde se střetávají dvě kultury. Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací mluví o zlomových liniích, kudy se táhne civilizační hranice oddělující Západ a území, kde vládne pravoslaví. Proč dosud nedošlo k rozpadu země, je nasnadě.

Rusko si přeje Ukrajinu uchovat v přátelské, nebo alespoň neutrální orientaci, a na způsob určitého sanitárního kordonu udržovat své geopolitické konkurenty co nejdál od Ukrajiny protože ví, že bez Ukrajiny není propagandisticky proklamovaná jednota pravoslavného světa možná politicky ani ekonomicky. Euroatlantické společenství by zase rádo pomocí Ukrajiny drželo Rusko pod tlakem. Již před lety napsal bývalý americký národně-bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski, že „bez Ukrajiny Rusko přestává být říší“ a George Friedman v knize Příštích sto let připomněl, že v případě zatažení Ukrajiny do západní sféry vlivu je to z Ukrajiny jen pár stovek mil do Kazachstánu.

Opora Janukovyčovy moci

To také vysvětluje, proč Rusko vždy podrážděně vnímalo myšlenku ukrajinského vstupu do Severoatlantické aliance, ale k námluvám s Evropskou unií, které pokračovaly i po nástupu Janukovyče k moci, mlčelo. Vstupem Ukrajiny do EU by Rusko samozřejmě ztratilo určité páky, jak ovlivňovat tamější politiku, ale na druhou stranu by ukrajinské členství v Unii neznamenalo pro Rusko takové ohrožení jako přidružení k NATO. Nakonec i Spolková republika Německo, která v duchu Východního partnerství podporuje sbližování Ukrajiny a EU a v uplynulých dnech začala silně podporovat populárního opozičního předáka Vitalije Klička, si je dobře vědoma nutnosti udržovat strategickou rovnováhu ve vztazích s ruským protějškem (a v minulosti například členství Ukrajiny v Severoatlantické alianci nepodpořila).

Moskva spíše donedávna spoléhala na taktiku vytěžovat z lavírování mezi EU a nabízeným členstvím v Ruskem ovládané celní unii. Jenže oporou Janukovyčovy moci nikdy nebyla Moskva – tam je považován za nepříliš spolehlivého partnera, byť užitečného k rozehrávání geopolitických her, nýbrž oligarchové z jihovýchodu země. Ti se bojí ztráty vlastních pozic po vstupu Ukrajiny do EU a zároveň silnějších ruských oligarchů, kteří by je převálcovali po vstupu do celní unie. Proto opatrné odmítnutí asociační dohody a snaha nechat si otevřená zadní vrátka ve smyslu, že Ukrajina zatím není na vstup připravena.

Princip

Ukrajinský prezident by pravděpodobně svou pozicí tolik neotřásl, pokud by nedošlo na začátku protestů ke zmlácení demonstrantů. Tím dodal protestům příběh a z pragmatického rozhodnutí prozatím se nepřipojit k evropskému paktu udělal principiální rozhodnutí beroucí Ukrajincům jejich budoucnost.

Zadělal na velké starosti i v Moskvě, protože té nezbývá, než se ze šlamastyky, ve které se trochu nechtěně ocitla na straně tahající za kratší kus provazu, snažit dostat ven agresivní rétorikou. Vladimír Putin, který uplynulý rok sbíral jeden diplomatický úspěch za druhým a školil Západ z reálpolitiky, si nemůže dovolit přiznat, že umí krizi v Sýrii, ale na Ukrajině nemá nic než hrubý nátlak a vydírání, kterého se čím dál tím méně lidí bojí.

Autor: Ondřej Šlechta

Zdroj: revuepolitika.cz