Ladislav Tajovský – Až do razantního vystoupení Václava Klause česká předvolební kampaň prakticky postrádala „evropský“ rozměr. Nápad exprezidenta na vystoupení z unie vyvolal převážně negativní reakce, takže nyní máme jasno. Český postoj bude po volbách prounijní, a můžeme tak čekat, že na přímé dotazy z Bruselu zazní po letech váhavých „uvidíme“ spíše hlasité „ano“.

Směrem k těm, kteří to budou vidět jinak, určitě uslyšíme argumenty, že nemáme na výběr. Nejsme Británie, stejně jako nejsme Švýcarsko nebo Norsko, abychom si mohli dovolit jít proti hlavnímu proudu [...]

Zde je třeba důrazně říci jednu důležitou věc: český pohled musí vycházet z českých národních zájmů. Žádné jiné totiž nemáme a hrát si na cokoliv jiného je důkazem nepochopení, jakým směrem se integrační proces od samého svého začátku ubírá.

Geografická poloha České republiky, s níž tolik šermují zastánci hlavního proudu, paradoxně mluví proti nim – právě geografická poloha zajišťuje, že se tak jako tak na orientaci našeho obchodu nic nezmění. Být například členem EU bez příslušnosti k eurozóně se nijak dramaticky neliší od dnešního členství v Evropském hospodářském prostoru. V Schengenu, oblasti volného pohybu osob, můžeme být tak či tak.

Klaus stojí za úvahu. Vnímat budoucnost jako jednou provždy danou naším rozhodnutím vstoupit do EU svědčí více než cokoliv jiného o absolutní nekompetenci v otázkách zahraniční politiky a neschopnosti vnímat turbulentní realitu. Jako se mění parametry, podle nichž EU funguje, tak se logicky mění i to, zda se nám ta či ona podoba členství vyplatí. Kdo si myslí, že významnější členové uvažují jinak, měl by se dovzdělat v historii mezinárodních vztahů.

Poučení z Británie

Britský postoj k evropskému integračnímu procesu od jeho počátků stojí a padá s konzervativním postojem, který jasně říká: Každé opatření se nejsnáze hodnotí podle jeho výsledků. Možná takovému přístupu chybí romantický náboj, ale když je dost těch, kteří se do nejisté budoucnosti dobrovolně hrnou, není od věci počkat, jak to všechno dopadne. A pak se rozhodnout. Dosud nikdy s výjimkou úplných počátků nebyl v procesu evropské integrace tento model uvažování tak namístě jako právě teď.

Nejde o žádnou ustrašenost či nemístnou vypočítavost – ustrašený je spíše postoj automatu na přikyvování čemukoli. A jestliže někdo navrhuje zvažovat přínosy a rizika, tak to není ani tolik vypočítavost, jako spíš zdravý rozum. A ten bychom měli po všech, kteří o naší unijní budoucnosti rozhodují, chtít na úplně prvním místě.

Pokud tedy nadcházející české volby o EU nejsou, tak minimem toho, co musíme požadovat, je hlasování, které jednou právě o tomto bude.

Za rok, za čtyři, to je úplně jedno.

Vnímat budoucnost jako jednou provždy danou rozhodnutím vstoupit do EU svědčí o absolutní nekompetenci v otázkách zahraniční politiky.

Zdroj: cepin.cz