Nové zvolení Angely Merkelové do funkce kancléřky a koaliční vláda znamená návrat Franka-Waltera Steinmeiera do funkce ministra zahraničí. Mezi jeho povinnosti budou patřit také vztahy mezi Německem (v širším smyslu Evropou) a Ruskem.

Je málo pravděpodobné, že se obnoví dřívější dobré vztahy s Kremlem, které charakterizovaly jeho dřívější působení na tomto ministerstvu. Je před ním těžký úkol spolupracovat s Ruskem, ale bez kontaktů s Putinem [...]

V současnosti jsou vztahy obou zemí velmi chladné, zvláště poté, co bývalý ministr zahraničí Westerwelle navštívil Majdan a opozičníky a prezident Gauck odmítl účast na OH v Soči. Následovali jej vůdci dalších zemí, aby demonstrovali protest proti Putinově politice k odpůrcům jeho režimu.

Steinmeier je znám svým názorem na roli Ruska v rozvoji Evropy. Je přesvědčen, že bez spolupráce s Ruskem není možno zajistit mír a stabilitu v Evropě. Rusko však musí vědět, že centrum rozhodování je v Berlíně (…jj, třetí říše je třetí říše /pozn. Český rozhled), v němž se v posledních letech tvoří pod dohledem Merkelové zahraniční politika a ta má s Putinem velmi delikátní vztahy.

Ostatní země Evropy i USA čekají od Německa k Rusku společný tón, obzvláště v této době, kdy je EU s Kremlem v otevřeném konfliktu kvůli Ukrajině. Steinmeierovi, který se považuje za rusofila, dělá shoda zájmů všech zemí značné bolesti hlavy.

Dnes už není Rusko tou zemí, jako za doby dřívějšího působení Steinmeiera ve funkci ministra zahraničí v letech 2005 až 2009. V roce 2008 byla modernizace hlavním tématem partnerství s Ruskem, jenže to nemělo v té době zájem. Nyní německé ministerstvo zahraničí chápe, že Putin nikdy nebyl „bezvadný demokrat“, jak to o něm kdysi prohlásil bývalý kancléř Schröder.

Rusko již nemá takovou podporu Západu jako dříve. Rovněž nemá možnost využívat své energetické zdroje k nátlaku. Byly nalezeny nové zdroje energie a světové ceny spadly. Německý obchod pomalu ztrácí v záležitostech hospodářských reforem s Ruskem trpělivost. Kreml sice vytýká Evropské unii úpadek morálky a odsuzuje její ekonomiku, ale chápe, že pro svůj kvalitativní posun potřebuje německé investice, dovoz a technologie.

Němci hledí při kontaktech s Ruskem obcházet Putina a jeho společníky a soustřeďují se na opozici, občanské aktivisty, disidenty, kulturní pracovníky a liberály v byznysu.

Kvůli demokratizaci musí Německo urovnat vztahy i se sousedy Ruska. Mnozí z nich se cítí nepříjemně, neboť je pronásleduje přízrak ruské hegemonie. Hlavní nástroj Německa je dohoda o asociaci s EU. Jinými prostředky, jako třeba posílením dvoustranných hospodářských a politických svazků, opovrhuje!

Snahy získat uvedené země se někdy nesetkávají s úspěchem. Mnohé z nich jsou typickými autokraciemi. Příkladem jsou Kazachstán, Ázerbajdžán a Uzbekistán, kde o nějakých lidských právech nelze hovořit. Steinmeierova snaha o strategickou spolupráci EU se zeměmi Střední Asie vykázala slabé výsledky.

Nynější dilema Německa je následkem politiky jeho samotného, když mlčky trpělo diktátory v zemích Kaspiku. Demokratizace po předsednictví Kazachstánu v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) byla u těchto postsovětských zemí naprostým propadákem. Nad autoritativním režimem v Uzbekistánu se přivíraly oči v naději, že v Afghánistánu bude mír a zákonnost. Nakonec vztahy mezi Uzbekistánem a Německem povadly a s Ázerbájdžánem se Německo rozkmotřilo docela.

Tyto země vyžadují především stálou pozornost a zavedení přístupů, které umožňují odstoupit od centristických modelů řízení státem, zajištění bezpečnosti a modernizaci. Proto by Německo mělo být iniciativní a obnovit nebo rozvíjet strategickou spolupráci se zeměmi Střední Asie a Zakavkazí.

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz | Foto: czech.ruvr.ru