Na Ukrajině zažíváme opakování krvavého rozpadu Jugoslávie. Etnické dělení země se prohloubilo, není úplně jasné kdo v zemi vládne, a kdo za koho a za co v ní bojuje. Máme zde armádu, národní gardu, domobranu, neofašistické a nacionalistické radikály, fotbalové ultras.

Jsou již desítky mrtvých, lidé jsou popravováni i zaživa jako při požáru v Oděse. Mohou vůbec za této situace proběhnout regulérní prezidentské a poté parlamentní volby? [...]

Na hranicích EU a za humny Česka máme dnes téměř padesátimiliónový zhroucený stát, který má našlápnuto k občanské válce. Ta by v případě její eskalace byla přímou hrozbou pro evropskou bezpečnost. Nereálná není „jen“ hrozba přerušení dodávek plynu do Evropy, ale i živelná migrace z nestabilního teritoria, což by mělo zajímat i nás s početnou ukrajinskou menšinou. Nesmíme také zapomínat, že zhroucené státy jsou eldorádem pro organizovaný zločin a ten má na Ukrajině nemalé podhoubí. Místní oligarchové by o tom mohli vyprávět. Ukrajina se též ocitá v geopolitickém vakuu. Stěží je představitelný vstup země do Eurasijské unie pod taktovkou Moskvy. Ale evropská perspektiva Ukrajiny je také hodně vzdálená.

Těžko může Evropská unie vážně uvažovat o dalším sbližování se zemí, která se rozpadá, je ve stavu občanské války a potřebuje od ní desítky miliard eur na odvrácení bankrotu. I baronka Ashtonová možná tuší, že Řecko je ve srovnání s Ukrajinou pouhá selanka. Všichni hlavní vnější aktéři ukrajinské krize, vedle EU i Rusko a Spojené státy, by si na základě svých četných negativních zkušeností ze Somálska, Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Libye nebo Čečenska měly být vědomi, kam až může dojít konflikt, který se vymkne kontrole. A snažit se, bez ohledu na vyostřené vztahy kontaminované nedůvěrou a sankcemi, najít východisko ze slepé uličky.

Počátkem května ho nabídl v článku „Co by měl Obama říci Američanům o Ukrajině“ v magazínu Politico bývalý poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski. Navrhl, aby se Ukrajina vydala cestou Finska, tj. být nezávislou zemí, která je součástí Evropy, není ale v NATO a udržuje těsné vztahy s Ruskem. Podobný model jako Brzezinski před dvěma měsíci Ukrajině doporučil i další vlivný veterán americké zahraniční politiky, bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger.

Na „finlandizaci“ Ukrajiny by se ale musely Rusko, USA a EU dohodnout a garantovat ji i za cenu kompromisu. Připomíná to trochu „koncert velmocí“? Jistě ano. Jenže existuje jiná životaschopná alternativa, která by zabránila vzájemnému zabíjení dvou slovanských národů, které bylo ještě před půl rokem stěží představitelné? Realismus a odpovědnost by tentokrát měly převážit nad ideologií a geopolitickými hrátkami.

Autor: Miloš Balabán

Zdroj: sbp.fsv.cuni.cz