To je otázka, která nás trápí. Na Ukrajině kyjevská nelegální moc posílá na východní a jihovýchodní část země tisíce vojáků, tanky, transportéry, děla i letadla, aby bojovali proti ruskojazyčnému obyvatelstvu, které neuznává kyjevské pány a přeje si federalizaci Ukrajiny.

Jde o politické problémy, sice velmi závažné, ale přesto řešitelné jenom politickými prostředky. Proto bychom měli odsoudit používání vojenských sil proti obyvatelstvu Ukrajiny [...]

Je třeba si sednout k jednomu stolu a přes vzájemné averze spolu jednat, to by si měli říci Kyjevané, západní i východní Ukrajinci a svět by je měl k tomu donutit, pokud ještě neztratil pud sebezáchovy. Otázky války či míru se týkají nás všech.

Nedojde-li k tomu, hrozí silové konflikty. Pokud přerostou v další ozbrojené srážky, pak Rusové zřejmě zasáhnou. Střet se rozšíří. Koho všeho zasáhne?

Proč naši „umělci a lidskoprávníci“ nekřičí, že v Evropě se neposílá armáda s těžkou technikou proti občanům? K tomu bychom my, stoupenci míru, neměli mlčet. Silně volejme i o nutnosti odstranění banderovských a dalších fašizujících sil z kyjevské vlády. Strana Svoboda, Pravý sektor nemají ve vládě co dělat, natožpak v armádě a bezpečnostních složkách. Musíme odsoudit i ty síly, které povzbuzují kyjevskou Ukrajinu k použití násilí a podporují ji nejrůznějšími způsoby!

Nenamlouvejme si, že nějaká malá válečka na Ukrajině je od nás hodně daleko, že se nás netýká. Ale týká, poněvadž víme, že z obyčejné jiskry může vzniknout plamen. Velký požár se pak těžko hasí.

Řekněme jasně, že nechceme válku, že jsme pro mírové řešení konfliktu! O válce a míru vždy v konečné instanci může rozhodnout pouze Rada bezpečnosti OSN! Nikoliv nějaké blíže neurčené „mezinárodní společenství“. Z praxe již víme, že když se tímto společenstvím začíná ohánět Amerika, blíží se silné komplikace, případně i vojenský konflikt. Pokud by nějaká skupina států, a je to již jedno, zda ze Západu nebo z Východu, válku samovolně podnítila, pak se jedná, budeme-li nazývat věci pravým jménem, o agresi. Představitelé těchto válkychtivých států nepochybně patří před mezinárodní trestní tribunál!

Před lety se mluvilo o zločinech amerických mariňáků. Zazněly úvahy, že by měli jít před soud, samozřejmě evropský. Tehdejší prezident USA, G. Busch, na to rozhořčeně reagoval. „Jen ať si to zkusí, přijdu si pro ně se svými mariňáky a pak uvidí.“ Asi v tomto smyslu.

Pár amerických vojáků se již skutečně dostalo za spáchané zločiny před soud, ale ten americký. Jejich odpovědnost byla mnohem užší, než těch, kteří je na „mise“ posílají. Za ušlechtilým slovem mise se skrývá zpravidla prachobyčejná agrese. Věřím, že přijde den, že před soudními tribunály budou stát nejen obyčejní vojáci, či nižší důstojníci, ale i představitelé států, kteří je do války svévolně poslali bez rozhodnutí RB OSN.

Válka je hrozný zločin na lidech páchaný. Nic horšího než válka, malá nebo velká, vedená konvenčními zbraněmi, či jadernými pumami, lidstvo nemůže potkat. Válka to jsou lidská jatka, organizovaná na mnoha místech souběžně a trvající dlouhodobě. V těch „menších“ konfliktech jde o statisíce obětí, v těch světových o desítky milionů. A tak mi napadá, kde jsou nyní, když hrozí konflikt na Ukrajině jako rozbuška většího a tragičtějšího střetu, naši lidskoprávníci. Proč nebijí do bubnů, že mnoho a mnoho lidí může přijít nejen o některá svá práva, ale že přemnoho lidí může přijít dokonce o svůj život, ač jejich nejvyšším právem je právě právo na život a na jeho důstojné prožití. Lidé, co zemřou, jak víme, již se těšit lidským právům nemohou.

Proč tedy lidskoprávníci proti hrozící válce nevystupují jako její odpůrci? Co dělá K. Schwarzenberg? Myslí to s lidskými právy v uvedených souvislostech skutečně vážně nebo v nich vidí pouze velký klacek, který se dá užít proti nepříteli, na kterého prst mocného z tohoto světa ukáže? Nedělá náš současný mistr zahraničí pouhého kotelníka, který nediplomaticky přikládá do kotle bez ohledu na to, že hrozí exploze?

Kde jsou státníci, kteří by za nás měli bojovat za mír? Vidím a slyším, bohužel, jen ty, až na malé výjimky, kteří jsou válkychtiví, o jejichž státnictví však silně pochybuji. Zvolili jsme je skutečně dobře? Obávám se, že asi nikoliv. Ne nemnozí jsou politikáři, pleticháři a z plen slabé prostřednosti zdaleka ještě nedorostli do státnictví a bojím se, že ani nikdy nedorostou. Rozhodování o válce a míru, jak jsem přesvědčen, není v dobrých rukou, a to nejen u nás! Přesto si myslím, že obyčejný selský rozum nakonec převáží.

Autor: J. Skalský

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz