„Moc Ruska může být podlomena pouze oddělením Ukrajiny… Je třeba ji nejen odtrhnout, ale i postavit proti Rusku, poštvat proti sobě dvě části jednoho národa a pozorovat, jak bratr bude zabíjet bratra.

Za tím účelem je třeba najít a vyškolit zrádce v řadách národní elity a s jejich pomocí změnit uvědomělost jedné části velkého národa do takové míry, že tento bude nenávidět všechno ruské, nenávidět svůj rod, neuvědomujíc si to. Vše ostatní je otázkou času“ [...]

Tuto myšlenku, pro některé současné politiky a politology navýsost aktuální, zformuloval německý kancléř Otto von Bismarck před 130 lety. Takový odstup nic nemění na tom, že logika a způsob uvažování řady dnešních západních politických činitelů se po desetiletích nezměnily, snad jen prostředky a metody, jimiž se tyto představy mají realizovat, odpovídají vývoji techniky a technologií.

Rozpad SSSR jako první krok?

John Foster Dulles, budoucí šéf CIA, těsně před koncem II. světové války v duchu Bismarckova receptu vypracoval koncepci rozkladu Sovětského svazu. Čas od času se aktualizovala v podobě tajných směrnic, direktiv, zákonů a doktrín a detailního rozpracování se dočkala v Harvardském projektu, k jehož realizaci významně dopomohli svou politikou Michail Gorbačov a Boris Jelcin.

Po rozpadu Sovětského svazu na tuto akci navázal Houstonský projekt z roku 1997. Za cíl si vytkl dosáhnout rozpadu Ruska: Sibiř měla připadnout Spojeným státům, severozápad Německu, jih a Povolží Turecku a Dálný východ Japonsku. Projekt počítal s tím, že z Ruska se bude každoročně vyvážet 57 % produkce ropy, 40 % plynu, 90 % mědi, 97 % niklu a 99 % hliníku. Jinými slovy, z roztrhaného Ruska vytvořit snadno ovladatelné surovinové kolonie.

Tyto projekty provázely úvahy o tom, kolik lidí bude stačit pro obsluhu těžby, zpracování a export surovin pro Západ. Ruští oligarchové to odhadli na 60 miliónů obyvatel. Bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrigthová v tomto ohledu byla podstatně skromnější. Údajně prý prohlásila, že pro tento účel jich postačí 15 milionů. V každém případě pro ni „Sibiř je příliš velká a bohatá, než aby náležela jedné zemi.“

Pokud by se podobné projekty realizovaly, zmizelo by Rusko i jako globální soupeř, pro Spojené státy naprosto nestravitelné sousto – v první řadě proto, že vlastní jaderný potenciál, jenž je dokáže vymazat z mapy světa. Henry Kissinger v rozhovoru pro Svět kolem nás uvedl, že „Ukrajina je generální zkouškou na to, co chce Západ provést v Moskvě“. To jest provést změnu režimu, na což již dříve upozorňovala řada ruských politologů jako na příklad M. Kalašnikov či T. Mironova. Vladimir Putin to zřejmě pochopil a přestal nakonec hrát podle amerických not.

Když se nehraje podle amerických not

Rusko bylo „za trest“ vyloučeno ze skupiny G-8. Pod palbou se ocitli nejbližší Putinovi spolupracovníci v naději, že tak rozloží jeho mozkový trust. Tito lidé, pokud neprojeví morální charakter a opustí velitelskou loď, mohou realizaci amerického záměru napomoci. Ve Washingtonu a v Bruselu proto terče pečlivě vybírají, sankce časově dávkují a počítají, stejně tak jako kdysi Otto von Bismarck, že vše ostatní je otázkou času.

Vědí však, že pokud to se sankcemi přepísknou, střelí si do vlastní nohy, což může odstartovat návrat k hospodářské krizi, a pak vše ostatní – zvýšení nezaměstnanosti, sociální nepokoje, politické vření atd. – bude též jen otázkou času. Zejména evropské země, každá svým způsobem, jsou v tomto ohledu opatrnější než USA, neboť jejich hospodářské vazby s Ruskem jsou podstatně silnější než u Spojených států. Právě to komplikuje vytvoření jednotné protiruské fronty jakožto základní podmínky pro jakous takous efektivitu sankcí.

Co se stane, když se zhroutí spolupráce mezi Ruskem a ukrajinským vojensko-průmyslovým komplexem, včetně průmyslu leteckého a kosmického, čítajícího na 700 podniků, jejichž produkci odebírá především či výhradně Rusko? Toto odvětví, které z Ukrajiny učinilo čtvrtého největšího exportéra zbraní na světě, zkolabuje, což bude mít těžký dopad na ukrajinskou ekonomiku a sociální sféru.

Putin sice tvrdí, že Rusko bude moci zavést tuto výrobu u sebe doma během 1,5 – 2,5 roku, avšak určitě se to nepodaří ve všem. Podle ruských akademiků by si zavedení například výroby leteckých motorů i při stalinských údernických tempech vyžádalo 10 i více let, zejména v oblasti know-how a výzkumné základny.

Rusko se dostává do nezáviděníhodné situace. Je zatahováno do hry, jejíž pravidla chce diktovat zaoceánský establishment. Kreml se pokusil udržet Ukrajinu intaktní v naději, že nadcházející volby na Ukrajině přivedou k moci realističtější vůdce než ti, které dosadil Washington. Dosavadní zahraniční politika Ruska byla vedena snahou nenechat se zatáhnout do válečného konfliktu. Zde se nachází v komplikované situaci, diktované především tím, že nechce a nemůže přistoupit k takovým krokům, které by poškodily bratrský ukrajinský lid.

Moskva z jedné strany nechce převzít finanční zodpovědnost za tato území, ale z druhé strany nemůže stát stranou a dovolit, aby byli etničtí Rusové potlačeni silou. Pokud Rusko pošle vojenské jednotky na ochranu ruských občanů na bývalých ruských územích, bude tento čin použit Washingtonem k potvrzení jeho propagandy o ruské invazi (jako v případě Gruzie) a Rusko bude nadále démonizováno.

Ukrajinské drama je nesporně velkou zkouškou pro ruskou diplomacii, která od prvopočátku usiluje o to, aby východiska byla nalezena na diplomatické a politické úrovni, i pro ruskou ekonomiku. Snižující se tempo jejího růstu po dobu pěti měsíců naznačuje, že upadá do krize, kterou Rusko potřebuje nyní ze všeho nejméně.

Kondice ruské ekonomiky

O její nedobré kondici svědčí řada okolností: zaprvé výrobní sektor dlouhodobě trpí podfinancováním, což se obráží v jeho konkurenční schopnosti, zadruhé oslabená průmyslová základna činí ekonomiku vysoce závislou na vývozu surovin, zejména ropy a plynu, a podstatné snížení světových cen ji může ochromit tak, jak se to stalo v době perestrojky, což přispělo ke kolapsu SSSR, zatřetí ukrajinská krize a korupce vyvolávají značný odtok kapitálu ze země. Od nového roku to bylo na 50 miliard dolarů.

Podle odhadu analytiků společnosti Goldman Sachs může tento odliv dosáhnout 130 miliard, začtvrté za této nejisté situace, komplikované možností zostření sankcí, se zahraniční investice do Ruska nehrnou, takže jejich přítok téměř přestal. V důsledku toho kurs ruského rublu výrazně poklesl. To donutilo centrální ruskou banku zvýšit úrokové sazby, což negativně ovlivňuje hospodářský růst, zapáté existuje nebezpečí, že sankce vůči Rusku se rozšíří, což dále sníží důvěru k ruskému trhu. Podle odhadů Capital Economics objem ruské ekonomiky v tomto roce to může znamenat propad ve výši pěti procent, což zavání známým rčením, že přání je otcem myšlenky.

Západ doufá, že slabost ruské ekonomiky zbrzdí aktivitu ruské strany. Ta se zatím soustřeďuje na osvojení Krymu a na jeho přípravu k turistické sezóně, která by měla jeho ekonomiku postavit na nohy. Zvýšení životní úrovně obyvatel poloostrova se tak může stát významným faktorem pro ovlivnění situace na Ukrajině. Obviňování Ruska v tom, že usiluje o odtržení východní Ukrajiny, se zdají být liché právě z ekonomického hlediska.

Znamenalo by to svalit na sebe břemeno rozvrácené ekonomiky této části Ukrajiny, což ruské regiony sledují s obavou, neboť si uvědomují, že by to nutně muselo jít na jejich úkor. Rusko má sice rezervní fond, avšak není bezedný a má své limity. To také vysvětluje, proč se Putin s Merkelovou dohodl na nutnosti účinného mezinárodního zásahu na Ukrajině v zájmu snížení napětí.

USA ztrácejí jako hegemon na váze

Z globálního pohledu ve světě dochází ke změnám v poměru sil, přičemž USA, ač stále ještě neobyčejně silné, jako hegemon ztrácejí na váze. Tento týden svět obletěla zpráva, že objem čínské ekonomiky již letos dosáhne americké úrovně. Sebevědomí Číny drásá nervy amerického establishmentu zvláště poté, co Peking odmítl v roce 2009 při oficiální návštěvě Číny Obamovu nabídku o vytvoření světového tandemu G-2 (Čímeriky).

Indie, jedna z nejvlivnějších zemí Asie, v dohledné době zvolí svého nového lídra, jímž se stane s nejvyšší pravděpodobností Naréndra Módi. Už prohlásil, že „nemá zájem o návštěvu Spojených států“. Na bodu mrazu jsou vztahy mezi USA a Brazílií, jejíž prezidentka Dilma Rousseffová zrušila návštěvu USA jako protest proti americké špionáži v její zemi. Když se USA spolu s dalšími západními státy pokusily vyloučit Rusko z účasti na zasedání skupiny G-20 v Austrálii, země BRICS se rázně postavily na odpor a odsoudily jako nepřijatelné pokusy rozhodovat o tom, kdo se smí nebo nesmí účastnit summitů dvacítky. Západ to musel spolknout, protože BRICS představuje tři miliardy spotřebitelů a gigantskou zásobárnu surovin. Ani jeden člen této skupiny nepodpořil při hlasování v OSN americkou rezoluci o Krymu.

Autor: Ladislav Balcar, analytik mezinárodních vztahů

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz