Eurasie, ohraničená Iberským poloostrovem na západě a Koreou na východě, čelí procesu epochálních proměn. Rozsáhlé turbulence v podobě kolabujících států a erupcí fanatismu nám ukazují, že postmoderní svět je čím dál více charakterizován návratem k šovinisticky vnímané národní identitě, podepřené hlubokou religiozitou v kombinaci s nejnovějšími vojenskými a komunikačními technologiemi [...]

Nejprve k Evropě. Transnacionální charakter Evropské unie ve spojení s ekonomickými problémy vede k nárůstu nacionalistických nálad uvnitř velkých evropských národů. Skotsko se chce osamostatnit od Velké Británie, Katalánsko od Španělska. Secese by v obou případech někdejší impéria oslabila. A i když budou tyto rozvody sametové, stěží lze to samé očekávat na Blízkém východě.

Bez ohledu na to, co tvrdí mapy, tři státy – Libye, Sýrie a Irák – již v podstatě neexistují. Jemen se vydává podobnou cestou, zatímco jsme současně možná svědky vzniku Kurdistánu. Ačkoli ke kolapsu zmíněných států výrazně přispěly americké intervence, v pozadí těchto geopolitických změn je něco mnohem hlubšího, a sice atavistické tribální a etnické energie, které byly podpořeny moderními komunikačními technologiemi, což vysvětluje dramaticky rychlý nástup změn, které by jindy trvaly desetiletí, až staletí.

Poprvé za třináct let hrozí, že se Afghánistán ocitne bez stabilizujícího faktoru americké vojenské přítomnosti. Mějme na paměti, že demokracie se svobodnými volbami bez stabilních institucí je slabý systém. A silné instituce je to, čeho se zrovna Afghánistánu nedostává. Pokud Afghánistán jako stát ještě více zeslábne, bude to znamenat jen další erozi toho, co je chápáno jako afghánsko-pákistánská hranice.

Střední Asie se skládá z několika států, ovládaných v sovětském duchu a ty budou nyní náchylné k narušení a domácím nepokojům ve stejné míře, jako kalcifikující vojenský režim v Myanmaru, jehož obyvatelstvo tvoří několik etnických skupin, z nichž každá disponuje vlastní armádou. Kamkoli oko dohlédne, jeví se stálost hranic jako čím dál méně samozřejmá.

Pak je zde Rusko a Čína, jejichž území představuje dominantní část Eurasie. Oba státy čelí společnému problému v podobě stále více vůči centrální vládě nepřátelských etnik, obývajících rozsáhlé prostory. Čína má problémy s Mongoly na severu, s turkickými Ujgury na západě a s Tibeťany na jihu. Rusko zase s muslimskými regiony na severním Kavkazu, nemluvě o riziku, že čínský živel kolonizuje rozlehlé prostory Sibiře.

Probíhající procesy v Eurasii nám ukazují, v jak velké iluzi nás udržuje věk elektronických komunikací a sociálních sítí. Jaké znalosti mají politické elity o chaosu v Jemenu, který ohrožuje sousedící saúdskoarabskou provincii Ásir? Pokud bude v budoucnu Saúdská Arábie nestabilním územím – s důsledky ve formě nejistoty na energetických trzích – můžete si být jisti, že provincie Ásir s tím bude mít něco společného.

Eurasijský ekonomický svaz (Wikipedie)

Kolik toho ve skutečnosti víme o situaci v hustě zalidněném a nestabilním Fergánském údolí, procházejícím klíčovými středoasijskými státy? Kolik toho víme o etnických milicích v Myanmaru, nebo o vztahu Moskvy k ruskojazyčné menšině v křehké Moldávii? Jestli by nás rozklad Libye, Sýrie a Iráku měl něčemu naučit, pak by to mělo být o stupni naší ignorace vůči regionálním společenským a kmenovým realitám.

Předvídání budoucnosti záviselo v 19. století na geografii, studiu krajiny, kulturní antropologie, přírodních zdrojů, obchodních cest, a tak dále. Geografie se dnes ukazuje jako důležitější, než kdy jindy. Technologie ji nepopírá, spíše ji činí cennější. Čím více se v zahraniční politice budeme spoléhat na abstraktní principy a méně na politickou geografii, tím více nás vývoj v Eurasii překvapí.

Z originálu Eurasia Ongoing Crackup přeložil a zpracoval Ondřej Šlechta

Zdroj: revuepolitika.cz | Foto: commons.wikimedia.org