Žijeme ve velmi těžké době a její složitost narůstá každým dnem. Ačkoli, vycházejíce ze znalosti historie – si jistě vzpomeneme, že již nejednou se mluvilo o blízkosti apokalyptických dob.

V roce 1984 se v rámci londýnského filmového festivalu uskutečnila retrospektiva všech filmů Andreje Tarkovského. Ten se právě v té době chystal k natáčení Oběti. Při této příležitosti přednesl následující text v jednom z londýnských kostelů [...]

Nejsem příliš zvyklý na vystoupení, podobající se tomu, ke kterému se právě chystám, na vystoupení v takovém místě, jakým je kostel. Trošku se ostýchám předstoupit se svojí světskou koncepcí. Protože však nehodlám přednést odborný výklad, ale chci se prostě zamyslet nad tím, co znamená Apokalypsa pro mne jako pro umělce, snad to poněkud zachrání situaci a vysvětlí, proč se k tomu chystám právě zde.

Sama moje účast na tomto festivalu má podle mne apokalyptický charakter. V tom smyslu, že ještě před několika měsíci bych v její možnost nevěřil. Avšak v poslední době se sám můj život utváří jaksi apokalypticky, a tedy tento fakt je přirozený a logický.

Apokalypsa je zřejmě největším básnickým dílem, které vzniklo na Zemi. Je to fenomén, vyjadřující všechny zákony, postavené před člověka zeshora. Víme, že v průběhu věků se vedou spory o způsobu výkladu jednotlivých částí Zjevení svatého Jana. To jest, zvykli jsme si na to, že je různě interpretováno. A to by se podle mne dělat nemělo, protože to je nemožné. Protože v Apokalypse nejsou symboly – je to obraz. V tom smyslu, že jestliže symbol iterpretovat lze, obraz nikoli. Symbol se dá rozšifrovat, přesněji řečeno, dá se z něj vytáhnout určitý smysl, určitá poučka, zatímco obraz nemůžeme pochopit, ale jsme s to ho procítit a přijmout. Protože poskytuje nekonečné množství interpretací, má neomezený počet spojení se světem, absolutnem, nekonečností. Apokalypsa je posledním článkem v tomto řetězu, v této knize, posledním článkem, kterým se končí v duchovním smyslu lidská epopej.

Žijeme ve velmi těžké době a její složitost narůstá každým dnem. Ačkoli – vycházejíce ze znalosti historie – si jistě vzpomeneme, že již nejednou se mluvilo o blízkosti apokalyptických dob. Bylo řečeno:

Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko

Přesto, relativnost doby je natolik zřejmá, že nemůžeme s přesností určit, kdy nastane to, o čem Jan píše. Může to být zítra, ale i za tisíc let. V tom spočívá i podstata duchovního stavu člověka, který musí pociťovat odpovědnost za vlastní život. Nelze si představit, že Zjevení vzniklo tehdy, kdy náš čas vypršel. Přesto nelze na základě jeho textu dělat závěry o době jako takové.

Jistě jste si všimli, že v Apokalypse je mnoho přesných údajů a dat. Uvádějí se počty obětí i počty pravověrných. Myslím si však, že to nic neznamená, je to jakési obrazné vyjádření, které se přijímá emocionálně. Nějaké přesné údaje jsou nutné pro procítění lidského osudu a poznání budoucnosti. Vysvětlím to na příkladu. Od dětství jsem miloval knihu Robinson Crusoe – vždy se mi velmi líbil a vzrušoval mne výčet všeho, co bylo vyvrženo na břeh a stalo se Robinsonovou kořistí.

Žijeme materiálně, uvědomujeme si existenci prostoru a času. Jsme k nim velmi vnímaví, tvoří jakýsi náš fyzický rámec. Ale vždyť, jak známo, člověk byl stvořen podle obrazu božího a má proto svobodu vůle a schopnost tvorby. V poslední, dost dlouhé době, si často klademe otázku – není tvorba vlastně hříchem? Kde se tu tato otázka bere, když víme, že tvorba nám připomíná, že jsme stvořeni, že máme jednoho Otce? Proč vzniká tato přímo rouhačská otázka? Proto, že kulturní krize v posledním století umožnila, aby se umělec mohl obejít bez jakýchkoliv duchovních koncepcí. Kdy se tvorba stala jakýmsi instinktem či něčím takovým.

Vždyť je známo, že i některá zvířata mají schopnost estetického cítění a mohou vytvářet něco dotvořeného ve formálním i naturálním smyslu. Řekněme plástve, které včely dělají, aby měly kam snášet med. Umělec se začal chovat k talentu, který mu byl dán, jako ke svému vlastnictví, a tady je příčina předpokladu, že nadání ho k ničemu nezavazuje. Tím se dá vysvětlit bezduchost, typická pro současné umění. To se mění buď v nějaká hledání formy nebo ve zboží, určené na prodej. Nemusím zdůrazňovat, že filmová tvorba je v čele tohoto trendu, vždyť se zrodila koncem minulého století na trhu s cílem čistého zisku.

Nedávno jsem navštívil Vatikánské muzeum. Je v něm mnoho sálů se současnou religiózní malbou. Chce to vidět, protože je to strašné. Nechápu, proč tato, s prominutím, díla, byla umístěna v tomto muzeu. Jak to může uspokojovat věřící, zejména církevní katolickou administrativu. Je to prostě hrozné.

A teď k současné krizi.
Žijeme v pochybeném světě. Člověk je zrozen pro svobodu a volnost. Ale naše historie spočívá v přání schovat se a zachránit se před přírodou, která nás stále více nutí, abychom se tísnili vedle sebe. Stýkáme se ne proto, že by se nám to líbilo, ale protože to přináší uspokojení a cítíme se jistější. Tato civilizace je pochybená, když naše vztahy jsou vytvořeny na tomto principu. Všechna technologie, celý tzv. technický pokrok provázející historii je ve své podstatě protézou. Prodlužuje naše ruce, bystří zrak, umožňuje rychlý pohyb. A to má principiální význam. Jsme teď mnohonásobně pohyblivější než v minulém století. Ale neudělalo nás to šťastnějšími.

Naše osobnost se ocitla v konfliktu se společností. Nerozvíjíme se harmonicky, náš duchovní rozvoj natolik zaostal, že jsme se stali oběťmi lavinovitého technologického rozvoje. Nemůžeme se z něj vytrhnout, i kdybychom chtěli. Výsledkem je, že když vznikla potřeba nové energie pro technický rozvoj a když byla objevena, ukázalo se, že člověk není mravně připraven, aby jí využil pro své blaho. Jsme jako divoši, kteří nevědí, co dělat s elektronickým mikroskopem. Je k zatloukání hřebíků či boření zdí? Každopádně je zřejmé, že jsme raby tohoto systému, tohoto soukolí, které už nejde zastavit.

Navíc jsme si natolik začali nedůvěřovat, nevěřit, že bychom si mohli pomoci (ačkoli se to všechno dělalo proto, abychom se společně zachránili), že my sami, každý z nás osobně, se ve své podstatě neúčastníme společenského života. Osobnost nemá žádný význam. Stručně řečeno, ztrácíme to, co nám bylo dáno na samém počátku – svobodu volby a vůle. Proto považuji naši civilizaci za pochybenou. Ruský filozof a historik Nikolaj Berďajev velmi výstižně určil v dějinách civilizace dvě etapy. První tvoří dějiny kultury, kdy je rozvoj člověka více či méně harmonický a je založen na duchovnosti. V té druhé se začíná řetězová reakce, vymykající se vůli člověka a stávající se nekontrolovatelnou, když společnost ztrácí kulturu.

Co to je Apokalypsa?
Jak už jsem řekl, podle mne je to obraz lidské duše s její odpovědností a povinnostmi. Každý člověk prožívá to, co je tématem Zjevení svatého Jana. To jest, nemůže neprožívat. Koncem konců proto, a právě proto, můžeme říci, že smrt a útrapy se svou podstatou liší, jestliže trpí a umírá jednotlivec nebo když se končí cyklus historie a umírají a trpí miliony. Protože člověk může vydržet jen tu bariéru bolesti, která je mu dostupná.

O našem konformismu.
Ve Zjevení svatého Jana je řečeno: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ Lhostejnost a netečnost se tady přirovnává k hříchu, k zločinu před Tvůrcem. Naopak: „Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.“ Stručně řečeno, to je pocit kajícníka, to je začátek cesty. Tyto pocity se dostavují k lidem různě a v různý čas.

Vezměme Dostojevského. Je verze, že to je religiózní, pravoslavný spisovatel, který vyprávěl o svém hledání a o vlastnostech své víry. Zdá se mi, že to zcela tak není. Dostojevskij se dopracoval svých velkých objevů jen proto, že byl prvním z těch, kteří pocítili a popsali problém bezduchosti. Jeho hrdinové trpí, protože nemohou věřit. Chtějí, ale ztratili orgán, kterým se věří. Zakrnělo jejich svědomí. A každým rokem se Dostojevskij stával jakoby více srozumitelným, ba dokonce módním. Právě proto, že se tento problém stává problémem všeobecným. Protože věřit je to nejtěžší. Protože spoléhat na zjevení nelze. Ovšem, že je šťastný ten, koho postihl tento stav. Avšak zdaleka ne každý se tím může pochlubit. Nejdůležitějším pro to, aby se člověk cítil svobodným a šťastným, je odvaha.

Jakým zázračným způsobem jsou všechny tyto problémy zachyceny v Apokalypse?
Apokalypsa – to je vlastně vyprávění o osudu. O osudu člověka, který nepociťuje rozpor mezi sebou jako individualitou a společností. Když příroda zachraňuje druh před vymřením, živočichové nepociťují drama existence. Pokud si člověk vybírá sám svou cestu v souladu se svobodou vůle, nemůže zachránit všechny, ale jenom sám sebe. A právě proto může zachránit ostatní. Nevíme, co to je láska, proto se chováme sami k sobě se zrůdným pohrdáním. Nesprávně chápeme, co to je milovat sebe samého, dokonce se ostýcháme pochopit to. Protože si myslíme, že milovat sebe je být egoistou. A to je omyl. Protože láska, to je oběť. V tom smyslu, že člověk ji nepociťuje, tu je možno shlédnout ze strany, někým třetím. Je napsáno – miluj svého bližního, jako sebe samého. Milovat sebe sama je základem citu, jeho mírou. A nejen proto, že člověk si uvědomil sám sebe a smysl svého života, ale i proto, že začínat se má vždy u sebe sama.

Nechci tvrdit, že jsem uspěl v tom, o čem teď mluvím. A přirozeně jsem dalek toho, abych se kladl za vzor. Naopak, myslím, že všechny mé nezdary jsou způsobeny tím, že se neřídím vlastními radami. Problém je v tom, že jsou nám jasné i podmínky i důsledky našeho chybného rozhodnutí. Bylo by však chybou si myslet, že Apokalypsa v sobě zahrnuje jen koncepci trestu. Možná, že to hlavní v ní je naděje. Ačkoliv doba je blízká (pro každého z nás jednotlivě skutečně blízká), pro všechny spolu nikdy není pozdě. Apokalypsa je strašná pro každého jako jednotlivce, ale pro nás jako celek je v ní naděje. A v tom je smysl Zjevení. Koncem konců tato dialektika, vyjádřená obrazně, je pro umělce takovým inspirujícím zdrojem, že se až člověk diví, kolik je v něm opěrných bodů pro jakékoliv hnutí duše.

O zániku prostoru a času, jejich přechodu v nové dimenze, bylo vyřčeno již mnoho krásných slov. O zániku prostoru: „Nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstal na svém místě.“ Nebesa zmizela, jako když se zavře kniha – nic krásnějšího jsem nečetl. A ještě o tom, co se stalo po sejmutí sedmé pečeti. Co může říci kterýkoli umělec o způsobu, jak je to zachyceno. Jak je vyjádřeno nejen to napětí, ale i ten práh: „A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.“ Jak řekl můj přítel, tady jsou slova přebytečná. Je odstraněna sedmá pečeť – a co se stane? Nic. Nastává ticho. To je k nevíře. Tato absence obrazu je v daném případě nejsilnějším obrazem, který si lze představit. Je to zázrak.

Existuje kniha, ve které autor popsal příběh novináře, t. j. svou vlastní historii o tom, jak se učil u jednoho mexického čaroděje. Je to velmi zajímavá kniha. Ale o to nejde. Objevila se verze, že žádný čaroděj nebyl, že se nejedná o deník, ale že si to autor všechno vymyslel – i vlastní studium, kterým chce změnit svět, i čaroděje a jeho metodu. To však podstatu věci nijak nezjednodušuje, naopak, dělá ji to složitější. Pokud to bylo všechno vymyšleno, je to ještě větší zázrak, než kdyby k tomu opravdu došlo. Chci tím říci, že umělecký obraz je ve svém konečném výsledku vždycky zázrakem.

A teď ještě kousek z 10. kapitoly. O času je zde také krásně řečeno:
„Potom Anděl, kterého jsem viděl stát na moři i na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahou při tom, který je živ na věky věků, který stvořil nebesa, moře a všecko, co je v nich, potvrdil, že lhůta je u konce.“ Působí to jako slib, jako naděje. A přesto zůstává tajemstvím. Protože v Apokalypse je jedno místo, které působí velmi podivně ve Zjevení: „jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění a nic nepiš!“ Je zajímavé, co chtěl Jan před námi utajit. A proč uvedl, že to utajil. Čemu sloužil tento divný mezičlánek, tato poznámka?

Tyto peripetie vzájemných vztahů mezi Andělem a Janem? Co to bylo, co nemá znát člověk? Vždyť smysl Zjevení je právě v tom, aby člověk znal. Že by nás snad sám pojem vědění dělal nešťastným?

Vzpomínáte si: „A vědění násobí bol“. Proč? Nebo bylo třeba před námi utajit náš osud? Nějaký jeho moment? Já, například, bych určitě nemohl žít se znalostí proroctví o svém životě. Život ztrácí smysl, když vím, jak skončí (ovšem mám na mysli svůj vlastní osud). V tomto detailu je nějaká nepravděpodobná, zcela nelidská šlechetnost, před kterou se člověk cítí jako dítě – bezbranným a současně chráněným. Je tomu tak proto, aby naše poznání bylo neúplným, aby nebyla potřísněna nekonečnost, aby zůstala naděje. V lidské nevědomosti je naděje. Nevědomost je ušlechtilá, poznání je vulgární. Proto mi starost, která je obsažena v Apokalypse, dává víc naděje než strachu.

A teď si kladu otázku; co mám dělat, když jsem si přečetl Zjevení. Je zcela jasné, že nemohu být dřívějším proto, že jsem se změnil, ale proto, co mě bylo řečeno. A když vím to, co jsem se dozvěděl, musím se změnit – mám povinnost se změnit.

V souladu s tím si začínám myslet, že umění, kterým se zabývám, je možné pouze tehdy, pokud vyjadřuje mne samého a akumuluji v sobě to, co mohu vstřebávat při styku s lidmi. Umění se stává hříšným, když ho začnu využívat pro své cíle. A co je hlavní, přestávám být sám sobě zajímavým. Možná, že právě tady začíná má láska k sobě samému.

Chci poděkovat těm, kteří mě pozvali na toto dnešní setkání, ačkoli jsem vám nechtěl objevit nic nového. Chtěl jsem – a dosáhl jsem toho – svou úvahou ve vaší přítomnosti pocítit důležitost tohoto momentu a procesu. Umožnili jste mi dojít k určitým závěrům a myšlenkám, kterých se nelze dobrat o samotě. Teď, když se chystám natočit svůj nový film, udělat nový krok v tomto směru, je mi jasné, že ho nemohu pojmout jako svobodnou tvorbu, ale jako závažný a vynucený čin, kdy práce nepřináší uspokojení, ale stává se těžkou, tíživou povinností. Po pravdě řečeno, nikdy jsem nechápal, že umělec by mohl být při své tvorbě šťasten. Nebo je to nepřesné slovo – šťasten? Ne, nikdy. Člověk nežije proto, aby byl šťasten. Jsou věci mnohem důležitější, než je štěstí.

(Podle přání Andreje Tarkovského byla magnetofonová nahrávka proslovu předána v Moskvě jeho synovi)

přeložila -es-,
citováno podle ekumenického překladu Bible,
Praha 1979

Andrej Arseňjevič Tarkovskij (Андрей Арсеньевич Тарковский) (1932 – 1986) byl ruský režisér, scenárista a herec. Dnes považovan za jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry a světové kinematografie vůbec. Za sovětského režimu natočil řadu skvělých filmů, Válec i housle, Andrej Rublev, Solaris, Stalker, Nostalgia. Trvale konfliktní se sovětským filmovým vedením vyřešil emigrací do Itálie. V roce 1963 režíroval v londýnské Covent Garden Musorgského operu Boris Godunov. Zemřel na rakovinu ve Francii.

Doporučujeme: Zrcadlo – http://www.nostalghia.cz/tarkovsky/zrcadlo/index.php

Zdroj: inuru.com