Islámský stát v Iráku a Sýrii fakticky „jen“ zaplnil uvolněná místa, ta konkrétní i v abstraktním smyslu. Ještě minulý týden prezident USA Barack Obama přiznával, že pro boj proti Islámskému státu „nemá žádnou strategii“, ale dnes už ví: Bude se bombardovat.

A bombardovat nejen v Iráku, ale i v další zemi, tedy v Sýrii. V avízovaném projevu americký prezident slíbil, že „nebude váhat sáhnout k akci proti IS v Sýrii“, přičemž vysvětlil, že „dopadení teroristů, kteří ohrožují naši zemi, ať jsou kdekoli“ patří „klíčovým principům jeho prezidentství“ [...]

Americké ministerstvo vnitřní bezpečnosti sice konstatuje, že nemá žádné informace o tom, že by IS ohrožoval Spojené státy, ale Obama spolu s Kongresem mají IS za „největší hrozbu vlasti“. „Pokud ohrozíte Ameriku, nenajdete bezpečí nikde,“ vzkázal Obama Islámskému státu, přičemž dodal: „Tato strategie pronásledování teroristů, kteří nás ohrožují, při současné podpoře partnerů na frontových liniích, je táž, kterou úspěšně uplatňujeme celé roky v Jemenu a Somálsku.“ Jemen je ovšem i v důsledku pokračujícího amerického bombardování před zhroucením a Somálsko je už symbolem zmaru samo o sobě. A zmínka o „podpoře partnerů“ už navíc vyvolává obavy, že Washington dává svým vazalským blízkovýchodním diktaturám bianco šek k brutálnímu potlačování opozice – bude stačit, když ji oficiálně označí nálepkou „teroristů“.

Obamova administrativa připravuje „právní“ rámec pro útok proti Sýrii už dlouho, přičemž loni to měl být útok proti Asadovu režimu, nyní se má příslušný zákon jen pozměnit v kolonce „terč“. Americké bombardování v Iráku se přitom „opírá“ o pozvání dnes už neexistujícího režimu Núrího Málikího, přičemž se zdá být určitým problémem, že iráčtí sunnité se podle všeho vlády v Bagdádu (a jejích amerických a dalších západních „přátel)“ bojí víc, než Islámského státu, a k tomu „černý kůň“ irácké politiky, šíitský Muktada Sadr (se svými brigádami) varuje, že by Irák neměl „s okupanty“ spolupracovat… Bombardování v Sýrii se zatím neopírá o žádnou právní berličku; Asadova vláda sice naznačila ochotu koordinovat s USA boj proti IS, ale byla oficiálně odmítnuta. V praxi to samozřejmě nic neznamená, protože mnohé nasvědčuje tomu, že USA na Blízkém východě uzavírají tichá spojenectví i se silami, které ještě „včera“ označovaly za úhlavní nepřátele či rovnou Hitlery.

V případě syrské vlády ale může být situace jiná – Obama totiž oznámil, že zároveň s útoky proti IS začne financovat a vyzbrojovat „umírněné“ syrské rebely, aby dál bojovali proti Asadovu režimu, a to i přesto, že zbraně, které Západ „umírněným“ rebelům v Sýrii už v uplynulých třech letech dodal, skončily v rukou IS. Kdo mají být ti nynější „umírnění“ rebelové, není vůbec jasné, ale Saúdská Arábie prý už „naznačila“, že by výcvik a vše ostatní mohlo probíhat na jejím území. Za takové situace pak může přijít chvíle, kdy Damašek – vyzbrojený ruskou protivzdušnou obranou – naplní svá slova a bude americké útoky na své území plně v souladu s mezinárodním právem považovat za agresi. Ve výsledku by tak v Sýrii vznikla velmi komplikovaná válka, v níž budou USA nepřímo vyzbrojovat a financovat džihádisty, které budou samy na druhé straně zkoušet zlikvidovat, a přitom riskovat ztráty na svém letectvu. Případný „mír“ a odchod západních armád by pak nenastal dřív, než po úplném zničení Sýrie, jak už se stalo v případě Libye, Somálska a dalších…

Obama přitom ve svém projevu marginalizoval roli Kongresu s tím, že rozhodnout o nekonečné válce je plně v prezidentově pravomoci. Přesto ale Kongres vyzval, aby mu válku alespoň „posvětil“ a hlavně zaplatil, včetně zbraní, které přes „umírněné“ rebely nejspíš znovu poputují k IS. Kongres se nezdá být nijak zaskočený, že na něj nezbyla žádná role při schvalování války (přičemž válkychtivých zástupců lidu není mnoho), a veřejné diskuse o Obalově nové válce se v USA zatím také skoro nevedou.

Možná i proto, že Obama slibuje, že USA de facto žádnou skutečnou válku nepovedou, protože nevyšlou do Iráku či Sýrie „prakticky žádné“ vojáky. Nově jich sice do Iráku odjelo 475, ale ti mají „pomáhat s výcvikem a vyzbrojováním“ iráckých a kurdských oddílů a nebudou se zapojovat do bojové činnosti – nebo, jak dodal ministr zahraničí John Kerry, „jen za mimořádných okolností“. Celkem je tak v Iráku už asi 1500 amerických vojáků, z nichž asi polovina hlídá americkou ambasádu a bagdádské letiště.

Když ale američtí vojáci „skoro“ válčit v Iráku a Sýrii nebudou, zbude podle Obamy boj na „koaliční partnery“, ale členové jeho „koalice zřetelně ochotných“ – tedy Británie, Francie, Austrálie, Německo, Kanada, Itálie, Polsko, Dánsko a Turecko – zatím žádný velký boj také neslibují, tím spíš, že po nich žádný konkrétní boj ani nikdo nechce. Francie a Británie si pohrávají s myšlenkou vyslat letectvo, ale odmítají vyslání pozemních jednotek, státy Perského zálivu svými armádami USA a NATO v Iráku a Sýrii zcela jistě nezastoupí, a tak lze předpokládat, že se do plnohodnotné války nakonec ponoří přece jen samy USA, neboť i Obama nyní letecké údery označil za pouhý „první stupeň“ konfliktu…

Tož tak.

Proč je IS na vzestupu?

Zatímco se tedy Spojené státy chystají zase bombardovat, libanonský Daily Star shrnuje příčiny nečekaného vzestupu Islámského státu: „Největším hybatelem tohoto typu zločinného islamistického extremismu je těžký osud několika set milionů arabských mužů a žen, které – generaci po generaci – žijí ve společnostech neschopných naplnit jejich potřebu lidství nebo potenciály, ve společnostech, v nichž nemohou uplatnit moc svých myšlenek nebo kreativity, nebo v mnoha případech ani naplnit životní potřeby svých rodin.

Slova zděšení, která dnes slyšíme z úst arabských a západních politiků nebo analytiků, kteří vysvětlují, proč IS tak sílí a co je s ním potřeba dělat, mají nulovou důvěryhodnost. Titíž lidé, kteří dnes kážou o hrozbě IS, často stáli u činů, které IS umožnili vzniknout (zkorumpované arabské policejní státy, invaze do Iráku a totální podpora Izraeli).

A Le Monde Diplomatique dodává: „Islámský stát ve skutečnosti jen zaplnil uvolněné prostory. Okupuje severovýchod Sýrie, protože syrský režim tuto oblast z valné části vyklidil, a opozice, která mohla vládu v této oblasti nahradit, nezískala na svou stranu žádného důležitého sponzora, především pak Spojené státy. V Iráku pak IS stanul ve městech jako Fallúdža nebo Mosul, protože centrální vláda v Bagdádu je přehlížela: irácký stát tam svou přítomnost udržoval jen prostřednictvím korupce a represí. Rychlý postup IS do oblastí na severu Iráku, které kontrolovaly kurdské síly, ale obývaly převážně křesťané a jazídové, nemohl překvapit, protože Kurdové, předpokládaní ochránci, se o minority nestarali a rychle se stáhli na svá území.

IS přitom zaplnil prostor i v abstraktnějším smyslu. Sunnitský svět se jen těžko vyrovnává se svou minulostí a s utvářením své budoucnosti. Fragmentovaná historie 20. století, která následovala po dlouhém období osmanské okupace symbolizované úpadkem, přinesla další selhání: antiimperialismu, panarabismu, nacionalistických hnutí, socialismu, různých forem islamistu, kapitalismu – všechny tyto proudy přinesly jen hořké či rozporuplné zkušenosti. S výjimkou Tuniska se tak naděje zrozené z revolt roku 2011 proměnily v prach. Kam se tedy mají sunnité obrátit pro inspiraci, sebedůvěru a hrdost? K reakcionářům v Perském zálivu nebo Egyptě? K Muslimskému bratrstvu, které je už v provazech? K palestinskému Hamasu, který se v rámci svého odboje proti Izraeli zacyklil v pokračujícím patu?“

Zkrátka, nové Obamovo bombardování nic z toho nemůže vyřešit. Skutečné řešení problémů ale beztak není cílem čerstvě ohlášené války.

Autor: Tereza Spencerová

Zdroj: literarky.parlamentnilisty.cz