Rozhovor s Filipem Ilkowskim, který čtenářům mimojiné popisuje neutěšený stav parlamentní levice v Polsku. V rozhovoru se dále dotýká například působení církve na politické dění či vztahu tamějšího establishmentu k událostem na Ukrajině.

Filip Ilkowski je vysokoškolský pedagog, odborář a člen organizace Pracownicz Demokracja (sesterská organizace Socialistické Solidarity v Polsku). V minulosti byl jedním z představitelů protiválečné platformy Stop Wojnie [...]

Mohl bys popsat všeobecnou politickou situaci v dnešním Polsku?

Dnes nám vládne středopravicová liberální koalice. Je tomu tak od roku 2007. Popularita vládnoucích stran (Občanské platformy jako hlavního a Polské lidové strany jakožto menšího koaličního partnera – obě dvě jsou členkami Evropské lidové strany) klesá. Je tedy docela pravděpodobné, že v příštích volbách prohrají (jak v evropských volbách v květnu, tak hlavně v parlamentních volbách příští rok).

Problém je v tom, že hlavní opoziční stranou je pravicově populistická strana Právo a spravedlnost. Hraje si se sociálními požadavky a má srdečné vztahy s některými částmi odborového svazu Solidarita. Zároveň se hluboce angažuje v takové utopické představě střední třídy o „reálném“ kapitalismu očištěném od „postkomunismu“ a korupce. Její nacionalismus je hlavně protiruský se skeptickým postojem k Bruselu a silnou podporou USA. Oficiální levice je ubohá: sociální demokraté s kořeny v minulém režimu, ze kterých se stali neoliberálové na jedné straně, a na druhé straně antiklerikální „Vaše hnutí“ s dobrými postoji k církvi a útlaku, ale strašnými postoji k sociálním problémům. Obojí má podle posledních průzkumů podporu 5 – 10 %.

V Evropě se ve velkém měřítku pokračuje v prosazování neoliberálních reforem. Jak je tomu v Polsku?

Hlavní útok byl veden na dobu odchodu do důchodu – ten byl zvýšen z 60 let pro ženy a 65 let pro muže na 67 počínaje rokem 2013. Většinou jsou reformy zaváděny, jak říkáme, pomocí „tichých škrtů“. Tak například na samosprávu byla převedena řada odpovědností bez toho, aniž by zároveň byly poskytnuty odpovídající finanční prostředky. Tímto způsobem se útočí i na vzdělávací systém a zdravotnictví. Výsledkem je nakonec komercionalizace a privatizace nemocnic. Problém vyčerpaného zdravotního systému je vůbec jedním z hlavních problémů současného Polska.

Existuje odpor proti těmto neoliberálním reformám?

Probíhá řada místních bojů, ale všeobecná úroveň odporu je nízká. Loni v září byly hlavními odborovými svazy organizovány společné dny akcí (což samo o sobě je velká věc), které končily největší demonstrací od 80. let. Dokonce se hovořilo o generální stávce, znovu po víceméně symbolické dvouhodinové stávce v Březnu ve Slezsku. Nakonec z toho ale nic nebylo.

Jaká je role odborů v Polsku?

Existují u nás tři hlavní odborové federace. První je Solidarita. Ta je nejdůležitější jak z historického, tak ze současného pohledu. Hrála klíčovou úlohu v protestech proti „zákonu 67“ (o prodloužení věku odchodu do důchodu na 67 let – pozn. autora) v roce 2012 a ve dnech akcí v roce 2013. Je to největší svaz, organizuje nejvíce akcí a má nejefektivnější odborovou strukturu. Zároveň je jeho vedení neformálně napojeno na populistickou pravici, ačkoliv se v posledních letech objevila snaha odborový svaz od této politiky oddělit. Na místní úrovni dokonce některé základní organizace Solidarity spolupracovaly s fašisty! Nicméně to se netýká většiny členské základny, ta je velmi různorodá.

Druhou je OPZZ (Celopolský odborový svaz), odborová organizace fungující již za minulého režimu. Jeho součástí jsou některé velice důležité svazy jako je např. Svaz polských učitelů (ZNP), jednoznačně největší organizace ve vzdělávacím systému. V listopadu 2013 zorganizovala ZNP demonstraci o 20 000 učitelích a podařilo se jí zastavit některé vládní plány.

Třetí je Fórum odborů, nejmladší a nejvolněji organizované, ale také s důležitými členy jako je odborový svaz zdravotních sester založený v 90. letech, což je příklad úspěšného zorganizování odborového svazu uprostřed transformace.

Pronikají zprávy o nové levicové straně v Polsku, Hnutí za spravedlivou společnost (HSS). Jaké má tento projekt vyhlídky?

HSS má být oficiálně ustanovené 2. května, po prvomájové demonstraci. Klíčovou postavou je Piotr Ikonowicz, bývalý levicový poslanec, který se následně velmi angažoval v otázkách bydlení a pomoci s bydlením. V souvislosti s privatizací a reprivatizací se odehrávala skutečná lidská dramata. Ikonowicz byl na podzim na krátkou dobu ve vězení za údajný útok na majitele pozemku během blokády při vystěhovávání, což jemu a celému problému přineslo velkou mediální pozornost. Zcela správně toto téma využil k vybudování skutečně levicové strany v Polsku. Jako revolucionáři nesdílíme s Ikonowiczem nebo dalšími zapojenými lidmi všechny názory, ale chápeme to jako velkou příležitost rozšířit organizovanou levici a proměnit politické spektrum. Vrháme se do toho projektu se vším nadšením a pokusíme se, aby uspěl. To samozřejmě není nikde zaručeno.

Jaká je role církve v Polsku?

Stále velmi silná, ačkoli na veřejnosti oslabuje. To dělá vrásky na čele církevním hodnostářům. V minulých letech proběhlo několik sexuálních skandálů, což na církev vyvolalo velký tlak. Pokusila se zorganizovat částečně účinný protiútok v kritice „gender ideologie“, kterou vinila z ničení rodiny atd. Dlouhodobě vzato se však církev podle všeho svým problémům nebude schopna vyhnout.

Jak silní jsou fašisté a jak je na tom antifašistický odpor?

Fašisté se zjevili jakoby odnikud a s pomocí některých pravicových medií a politiků se jim podařilo do roku 2011 zorganizovat několikatisícové „Pochody nezávislosti“ vždy na Den polské nezávislosti v listopadu. To je samozřejmě vysoce znepokojivý vývoj, ačkoli většina účastníků jejich akcí se nepovažuje za tvrdé fašisty. Nedávno se pokoušeli uchytit se v politice, ale s mizivými výsledky. Podle posledních průzkumů k eurovolbám získalo jejich „Národní hnutí“ 0 %.

Antifašisté, včetně nás, vždy organizují protiakce. Minulý rok se podařilo uspořádat dvě relativně úspěšné demonstrace. Fašisté také byli poprvé v médiích ostře napadáni, protože jejich pochod skončil útoky na varšavské sqautty, ruskou ambasádu a pálením duhových symbolů, protože ty jsou znakem LGBT.

Jaká je vaše pozice k událostem na Ukrajině? Jednímz hlavních hráčů se zdá být polský ministr zahraničních věcí Sikorski.

Naše pozice je „ani západ, ani Rusko“. Pravdou je, že polský „žebrácký imperialismus“ se snaží hrát klíčovou roli ve Východní Evropě. To je také důvod, proč nejen Sikorski, ale celá plejáda západních politiků navštěvovala Majdan. Samozřejmě nijak nebaštíme mainstreamovou verzi, že imperialistické je jen Rusko a západ (včetně Polska) je nevinný. Zásadně odmítáme nejen angažmá v ukrajinských válečných hrátkách, ale také s tím spojenou snahu umístění více amerických vojáků a jejich zařízení na naší půdě, nebo plány na zvýšení armádního rozpočtu kvůli její „inovaci“.

Zdroj: solidarita.socsol.cz