Jedním z důsledků narůstající sociální nerovnosti ve vyspělých zemích je dramatický nárůst kriminality. Silně se tato staronová sociální patologie projevuje v kolébce neoliberalismu.

Článek využívá pro argumentaci kapitolu Kriminalizace chudoby z přepracovaného vydání publikace Tři sociální světy sociologa Jana Kellera. Jeho teze pak podporuje daty z dalších výzkumů [...]

Keller přirovnává současnou situaci v USA k zdánlivě překonaným společenským krizím z první poloviny 19. století. Téma důsledků chudoby a marginalizace lidských životů na okraji společnosti můžeme spatřit v klasických dílech Hugových či Balzacových: prostituce a spolu s ní epidemie pohlavních chorob, drogová závislost a pouliční loupežná kriminalita, charakteristiky divošství na pozadí první fáze tržního hospodářství, kdy velká francouzská a britská města poprvé přičichla k následkům extrémní společenské nesouměřitelnosti. Od osmdesátých let 20. století jsou stejné jevy znovu k vidění právě ve Spojených státech.

Dramatická je i krize kapacit amerických věznic. V roce 1970 čítaly americké věznice 200 tisíc vězňů, v roce 2000 jich už byly 2 miliony. V roce 1997 se v počtu uvězněných na 100 tisíc obyvatel poprvé v syrové kráse ukázal naprosto propastný rozdíl mezi Spojenými státy a zbytkem vyspělých zemí: v USA činil tento koeficient 648 (důkazem, že trend pokračuje, je současné číslo 754). Druhé místo obsadilo Portugalsko s číslem 145 a nechvalné stupně vítězů uzavírala Velká Británie s číslem 120. Už v devadesátých letech zaměstnával stát Washington více vězeňských dozorců než Norsko nebo Řecko.

„Tabulce ostudy“ vévodí právě země, které už řadu let takzvaně modernizují svůj sociální stát podle striktně neoliberálních šablon. Takzvaná liberalizace sociálního státu znamená přechod od pečujícího státu k trestajícímu. Úsporná motivace takového kroku je dnes na základě konkrétních studií prakticky vyloučena, neboť represe se ukázala být významně dražší než prevence. Paradoxem této situace je, že k liberalizaci sociálního státu dochází pod heslem „méně státu“, i když ve výsledku je tohoto nenáviděného státu o podstatný kus více.

Sociální nerovnost znamená rozšíření okrajového pásma měst směrem k centru, přičemž narůstá počet lidí vážně ohrožených nebo přímo postižených chudobou. To vede k nárůstu všech balzacovských patologií a na řadu přichází stát-bachař. Sociální výtah tak zpravidla míří za mříže, což musí stejně nakonec někdo zaplatit.

Kriminalizace a kriminalita

Řada ideologií tenduje k intuitivnímu vysvětlení nárůstu počtu uvězněných skrze patologii vězněných. Pro pochopení nedostatků takové teorie si stačí porovnat míru kriminality v USA s ostatními západními zeměmi. K tomu nám může posloužit tzv. ukazatel viktimizace (poškození trestnou činností). V této pomyslné tabulce trestné činnosti se Spojené státy pohybují až okolo sedmého místa mezi vyspělými zeměmi: z Wacquantova výzkumu vyplývá, že ve Spojených státech se stane jednou či vícekrát obětí trestné činnosti 24 procent obyvatel; pro srovnání například u Nizozemska bychom narazili na číslo o bezmála 8 procent vyšší.

Důkazem, že jde o problém v první řadě ekonomický, je pokles zločinnosti v devadesátých letech, tedy v době ekonomického růstu, kdy velké procento mladých získalo alespoň prekarizovanou práci. Musíme si uvědomit, že prvořadou a zdaleka nejvlivnější příčinou nárůstu kriminality je ekonomická kondice regionu. Ekonomickou kondici nelze měřit samotným hrubým produktem. Pokud chcete žít zdravě, musíte dbát o celé svoje tělo. Stejně tak k dobré ekonomické kondici nestačí pár kontaktních míst úspěšných firem, ale daleko spíše dostatečné množství pracovních míst pro zástupce všech vrstev společnosti. Nelze se pak divit, že největší světová ghetta obstarávají dvě hospodářsky velice silné aglomerace: Chicago a New York. V obou těchto proslulých ghettech je v současnosti nižší šance na dožití než v Bangladéši.

Takřečené kriminální živly existovaly vždy a vždy také existovat budou. Problém nastává ve chvíli, kdy se v důsledku nerovnosti zločinnost stane samotnou větví systému, přestane být patologií a stane se charakteristikou. Společnost funguje, pokud je kriminální akt deliktem. Pokud stát omezí svou funkci na represe a zároveň svou dietní sociální politikou umožní bujení fatálních nerovností, naráží společnost na svoje limity.

Pokud muž ve středním věku, žijící v newyorském ghettu, nemá zrovna k dispozici ani prekarizovanou práci, je na řadě hrubá síla. Podle Wacquantových sond si tato největší ghetta žijí zcela vlastním hospodářským životem: obchodovanou komoditou jsou zpravidla syntetické drogy, přitom násilí je vítaným a velice platným osobním kapitálem.

Vrakoviště nekonkurenceschopných

Kriminalizace chudoby je jednou z hlavních strategií liberálního modelu sociálního státu. Slovy Jana Kellera: „Namísto války proti chudobě z let šedesátých nastoupila o deset let později válka proti chudým.“ Dlouholetá snaha separovat „tržní odpad“ tak nabízí poněkud bizarní panorama: počet vězňů v USA totiž narůstal i v období stagnace či dokonce poklesu kriminality. Možným důkazem skutečného záměru takové kriminalizace může být i fakt, že se stabilně zvyšují tresty odnětí svobody za drobné krádeže (více než 70 procent trestů odnětí svobody padá za nenásilnou trestnou činnost), zatímco stejně systematicky klesají tresty za úniky ve vysoké majetkové činnosti: jde o to separovat ty, kteří v tržním světě jednoduše neuspějí.

V osmdesátých letech, kdy v USA poklesly výdaje na sociální práci o 41 procent, vzrostly výdaje na vězeňství o 95 procent. Před nástupem Ronalda Reagana do úřadu (v roce 1980) putovalo na vězeňství méně než 7 miliard a na sociální bydlení více než 27 miliard dolarů. Po deseti letech Reaganovy administrativy se poměr obrátil: na vězeňství připadalo 26 miliard, na sociální bydlení 10 miliard dolarů.

Podle Wacquanta jsou Spojené státy jedním velkým neoliberálním experimentem. Řečeno s Kellerem: „Výsledkem je zvláštní politický režim, který je současně vrcholně liberální a krajně autoritativní. Blahosklonně liberální je vůči velkým firmám, horním vrstvám a úspěšným částem vrstev středních. Nesmlouvavě paternalistický až autoritářský je vůči těm dole, kteří jsou zasaženi restrukturalizací práce a úbytkem sociální ochrany. Neviditelná ruka trhu byla nahrazena železnou pěstí státu a stavba vězení se stala hlavním programem sociálního bydlení.“

První privatizace: bachaři hledají štamgasty

Je neoddiskutovatelným faktem, že původcem hrůzostrašných čísel ukazujících kulminaci počtu vězňů je praxe neoliberální politiky. Je smutné, že Američané se tento problém pokoušejí stejnou ideologií i řešit: v roce 1983 byla kompletně privatizována první věznice. Stačila jedna dekáda a z vězeňství se stal jeden z pěti nejvýnosnějších byznysů v zemi. Jedná se o fenomenální obchodní strategii – tržní využití „tržního odpadu“.

Zájmem státní věznice je z mnoha důvodů (v první řadě pochopitelně z důvodů morálně-společenských) vězně na čas izolovat a v ideálním případě převychovat a skrze sociální práci pokud možno zamezit rekrutování vězňů nových. Zájem soukromých věznic je z tržní logiky přesně opačný.

Austinova a Coventryho studie, zkoumající podmínky privatizace amerických věznic, vidí hlavní problém ve slabé motivaci soukromých provozovatelů k dodržování smluvních podmínek uzavřených se státem: privátní věznice se chová často jinak, než jak po ní vyžaduje stát. Stát by chtěl, aby zločinnost klesala, vězeňský živnostník doufá v její růst. Celá problematika je už od vzniku soukromého vězení vysloveně postmoderně zvrácená. Pokud by stát chtěl snižovat kriminalitu, proč by něco tak společensky zásadního, jako je resocializace vězňů, svěřoval do rukou soukromému sektoru, který v tomto případě svůj byznys na přílivu vězňů od začátku staví?

Odborníci dnes kroutí hlavou, jak jen je možné, že soukromá vězení nefungují, jak mají. Odpověď se skrývá už v principu samotného vzniku takové instituce. Privatizace věznic byla od začátku propagována stejnou argumentací jako výprodej ostatních složek sociálního státu: menší zatížení daňového poplatníka, zvýšení kvality služeb a levné navýšení kapacit.

V devadesátých letech začaly některé soukromé věznice vévodit tabulkám sebevražd a nepokojů. Ukázalo se, že soukromník coby majitel věznice primárně akceptuje odlišný smysl věznění: namísto nápravy nastupuje většinou systematická výchova „štamgastů“.

V současnosti jsou předmětem výzkumů vlastnosti nejen plně privatizovaných, ale rovněž polo-privátních (jinak také hybridních či tzv. PPP, tedy Public Private Partnership) věznic. Hybridní věznice mohou fungovat buďto jako polostátní instituce (soukromý manažer zodpovídající se federální smlouvě) nebo jako státní instituce podporované externě outsourcingem v oblasti jednotlivých služeb, které daný ústav poskytuje (stravování, lékařská či právní péče apod.).

Podle všech indikátorů, jež je možné vyčíst ze současných výzkumů, podléhá kompletní privatizace vězeňského zařízení neúnosnou měrou tržnímu prostředí a po pár letech fungování se v důsledku agresivního stlačování nákladů potýká kromě obecného poklesu kvality poskytovaných služeb i s exodem kvalitního personálu z platových důvodů. Tyto firemně koncipované věznice si obchodně vedou na výbornou a my jim můžeme jen pogratulovat. Stát šetří, manažer profituje a je-li snad někdo na celém tomhle velice lukrativním byznysu škodný, jsou to dvě skupiny lidí: každá z nich žije na jedné straně plotu s ostnatým drátem.

V konkurenčním prostředí není prostor pro kompromisy. Strategie masivního snižování nákladů ihned po nástupu do funkce je z podnikatelského pohledu jedinou správnou variantou. Ideologům privatizace sociálních služeb však stále uniká, že samotný trh se nedokáže vypořádat s každým společenským neduhem; trh sám naopak jako vedlejší efekty honby za prosperitou většinu z těchto neduhů tvoří. Redukce nákladů v sociálně-nápravném zařízení není to samé jako redukce nákladů na provoz kanceláře desetičlenné firmy. V očích podnikatele je podíl na věznici však stále podílem ekonomickým, tedy absolutně podléhajícím tržním zákonům.

Privatizovaná věznice: logická nesoudržnost

Kompletně privatizovaná věznice je útvar, který vzniká na zásadním střetu zájmů. U soukromého vězení z logiky trhu zcela mizí původně zásadní rehabilitační funkce vězení. Rehabilitovat vězně z pozice vězeňského soukromníka je jako odrazovat nocležníky z pozice hoteliéra: obojí ubírá vaší živnosti na konkurenceschopnosti, a tržní logika, jak známo, mezi charakterem podniků nerozlišuje. Člověk by byl špatný podnikatel v oboru vězeňství, pokud by své vězně resocializoval. Spojené státy jsou naopak příkladem země s markantní převahou segregační funkce vězení. Ta se původně měla týkat nenapravitelných delikventů. V USA se však soukromé věznice přidávají k trendu plošné segregace chudých.

Trh práce podobným strategiím těchto svérázných podnikatelů vychází paradoxně vstříc: příjem propuštěného černocha v USA dosahuje v průměru pouhých 44 procent jeho příjmu před nástupem do vězení. Pro některé skupiny obyvatel je tato sociální propast takřka nevyhnutelnou realitou. A jestliže jste příslušníkem nižší příjmové skupiny a jednou vás tenhle neúprosný moloch pohltí, máte jen velmi malou naději se z jeho spárů někdy vysápat. Pokud jste se kromě chudoby nějakým nedopatřením provinil ještě ke všemu černošstvím, ocitáte se téměř automaticky v neúprosné spirále sociálního vyloučení (ve Spojených státech jsou černoši všeobecně považováni za málo poddajné a mezi menšinami je jejich pozice na trhu práce až hluboko pod Asiaty a latinsko-americkými přistěhovalci).

Co všechno může soukromý věznitel dělat se svými „zákazníky“? Takového vězně lze na trhu práce využít i jako spolehlivou a velice levnou pracovní sílu. Vězeň vykoná tu nejtěžší práci, je kdykoli plně k dispozici (z hlediska požadavků moderního trhu práce je vysoce flexibilní – není zatížen rodinou, nemá právo na dovolenou a nestojí za ním ani odbory) a navíc jej lze vyplatit v mnohých případech méně než dolarem na hodinu. Ve výsledku davy flexibilních vězňů zaberou práci tisícům nezaměstnaných na svobodě. Ti se pak dostávají do zoufalé situace, kdy na vlastní oči vidí, že kriminalizovaný člověk má k dispozici všechno, o čem se jim samým může často jenom zdát: jistou střechu nad hlavou, pravidelnou stravu, ba dokonce i – byť směšně placenou – práci.

Střední třídy a neoliberální rétorika

Spojené státy mohou světu sloužit jako odstrašující případ jedné strategie v politice sociálního státu. Středostavovská veřejnost je často podrážděná, když je postavena před částky, které stát vynakládá na sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti či bydlení nejchudších. Neoliberální rétorika v takové chvíli dokáže střední třídu snadno přesvědčit o nadbytečnosti sociálního státu, přičemž zamlčuje narůstající míru nových sociálních rizik, která se nad střední vrstvou stahují jako mračna.

Několikaletý neoliberální experiment v USA navíc jasně ukázal, že odstranění některých opor sociálního zabezpečení vede nutně k mnohdy daleko bolestnějším výdajům na straně státní represe: trh plodí se strukturální nutností masy chudých, zároveň stát přichází o staleté demokratické výdobytky v oblasti solidarity vůči těmto potřebným.

Za řešení se považuje onu ekonomickým statusem jasně definovanou třídu neúspěšných jednoduše zavřít. V grafech národního hospodářství ji lze už prezentovat pouze jako nepřizpůsobivou kastu, která nejenže není schopná se uživit, ale vinou vlastní nepřizpůsobivosti i nadále stát drze vysává zpoza mříží.

Autor: Petr Bittner

Zdroj: socsol.cz