V letošním roce si připomínáme již 25. výročí počátku restaurování kapitalismu v Československu, které započalo tzv. sametovou revolucí. Ta stála na počátku výrazných společenských změn. Většina lidí tehdejší změny u nás přivítala.

Mnozí se domnívali, že to dobré co v minulosti fungovalo, zůstane zachováno a to špatné a nefunkční nahradíme novým, lepším a výkonnějším. V roce 1989 také skoro nikdo nemluvil otevřeně o obnově kapitalismu, ale spíše o vylepšení socialismu [...]

---

Nebylo dříve vše jen špatné

Československo konce 80. let mělo samozřejmě své problémy, jako každá jiná země. Řada průmyslových podniků potřebovala investice a modernizaci výroby, modernizaci potřebovala i naše dopravní síť a bytový fond, vozový a strojní park. Severní regiony se potýkaly s výraznými ekologickými problémy. Také sektor obchodu a služeb vyžadoval větší pružnost vůči potřebám zákazníků. Zaostávali jsme za zeměmi západní Evropy například v produktivitě práce, v úrovni služeb i šířce sortimentu spotřebního zboží.

Na druhou stranu měla naše země poměrně malé zadlužení, všichni měli práci – povinnost pracovat byla uzákoněna, každý měl kde bydlet a nemusel mít strach, že nebude mít prostředky na lékařské ošetření. Naše školství i zdravotnictví bylo i ve srovnání se západní Evropou na velmi dobré úrovni, navíc dostupné skutečně všem, stejně jako například tuzemská rekreace, možnost rekreačního sportu či lázeňská péče. Měli jsme vyspělé podniky, které dokázaly dodávat velké investiční celky jako cementárny nebo zařízení pro těžbu apod. Světově známé české pivo, sklo, porcelán, automobily, stroje a další výrobky se dokázaly uplatnit i na konkurenčně náročných západních trzích.

Byli jsme téměř potravinově soběstační, naše družstevní zemědělství dosahovalo výborných výsledků. Například JZD AK Slušovice bylo známé svou široce založenou výrobní základnou, nápaditostí, inovacemi a produktivitou práce daleko za hranicemi země a přitahovalo pozornost odborné i laické veřejnosti. Bohužel zásluhou polistopadové moci byl tento vysoce produktivní podnik zničen…a nezůstalo jen u něj… Brzy jsme se na ulici mohli setkat s bezdomovci, žebráky nebo feťáky, což v době před rokem 1989 prakticky neexistovalo.

Lidé u nás na sklonku socialismu mohli být právem nespokojeni s poměrně malou možností cestovat na západ od našich hranic, s úrovní některých osobních svobod, ano i s nedostatkem banánů i jiného zboží a občasnými frontami v obchodech, stejně jako s omezenými možnostmi pro soukromé podnikání nebo stavem životního prostředí. Na druhé straně měli značné sociální jistoty právě v podobě dostatku práce pro všechny, bydlení a jisté penze ve stáří. Ostatně v každé zemi na celém světě lidé nadávají na vládu a přejí si vyšší životní úroveň. Nejinak tomu bylo před převratem i u nás. Naše hudební orchestry znal bez nadsázky celý svět, stejně jako mnohé naše spisovatele, básníky, umělce, vědce, techniky, lékaře nebo sportovce. Ti všichni šířili ve světě dobré jméno tehdejšího Československa. Ano, někteří z nich nebyli spokojeni s poměry v naší zemi a rozhodli se emigrovat. Emigrovali i další lidé, nejen ti úspěšní a slavní. Jak už to tak bývá, někteří v emigraci uspěli, jiní naopak spíše živořili.

Někteří z těchto emigrantů pak později rádi využili možnosti, aby se vrátili zpět do své vlasti. O tomto se už dnes příliš nehovoří. Stejně jako o tom, že předlistopadové Československo podle mezinárodních studií bylo na evropské špičce v družstevnictví. To se uplatnilo především v zemědělství, v bytovém hospodářství, ale i v sektoru výrobních družstev, ta mimo jiné často zaměstnávala i invalidní občany…co by za to dnes mnozí dali. Stojí za připomenutí i jeden předlistopadový vtip, který u nás koloval a vyprávěl se hlavně zahraničním návštěvníkům ze západu, aby lépe pochopili situaci v naší zemi: „Šest zvláštností socialismu – 1. všichni jsou zaměstnaní a nikdo nepracuje – 2. nikdo nepracuje a plán se plní na sto procent – 3. plán se plní na sto procent a v obchodech nic k mání – 4. v obchodech nic k mání a lidi mají všechno – 5. lidi mají všechno a nadávají na režim od rána do večera – 6. na režim nadávají všichni a ve volbách hlasují na sto procent pro.“

Léčba Klausem se příliš nepovedla

Po roce 1989 jsme se prý otevřeli světu a svět se otevřel sám. Vnikla k nám ve velkém i pokleslá západní kultura v podobě brakové literatury, nekonečných amerických seriálů a úpadkové hudební produkce. Brzy jsme poznali výdobytky kapitalismu, se vším co k němu patří. Začal masivní výprodej národního majetku, často doslova za babku, v řadě případů pochybným dobrodruhům, kteří chtěli pouze rychle zbohatnout, nikoliv vytvářet hodnoty pro tuto zemi. To způsobilo zánik stovek tisíc pracovních míst a vznik armády nezaměstnaných. Naše průmyslová základna byla mizernou privatizací výrazně utlumena, mnoho podniků se nechalo uměle zkrachovat, z jiných byly vybrány jen lukrativní obory. Začala se šířit nová víra, která pravila, že trh vyřeší vše a že neexistují čisté a špinavé peníze. Útlum průmyslu a nedostatek nových pracovních míst způsobil postupně až masivní nezaměstnanost.

Již první polistopadová léta přinesla mnoho nových a velkých společenských problémů. Není proto divu, že již v roce 1994 u nás vyšla dnes již bohužel téměř zapomenutá kniha, která na základě prokazatelných faktů hodnotila naši první kapitalistickou pětiletku. Autoři této knihy František Dvořák, Slavomír Ravik a Jiří Ternygel, která vyšla pod názvem „Žaloba aneb bílá kniha k 5. výročí 17. listopadu 1989“ objektivně zhodnotili dosavadní popřevratový vývoj a dali novému režimu zejména v ekonomice nedobré vysvědčení. Uvedli mimo jiné, že zatímco před listopadem 1989 bylo možno hovořit o stagnaci a postupném úpadku, za pět let od roku 1989 pak již přímo o krachu.

Tato i dnes užitečná kniha, by měla být povinnou literaturou zejména pro mladé lidi a studenty historie, politologie a ekonomiky. Především proto, aby slyšeli i názor z druhé strany a rozšířili si tak své obzory o důležitá fakta. Uvedená kniha (v žádném případě jí tímto nechci dělat reklamu) obsahuje totiž především průkazná fakta, čísla, statistiky, mezinárodní srovnání apod. To, že ji dnes neseženeme často ani v knihovnách, je jasným důkazem o tom, že se novým mocipánům tato pro ně krajně nepříjemná fakta ani trochu nelíbila a nelíbí. Ano, v roce 1994 bylo celkem odvážné veřejně říci, že tzv. léčba Klausem způsobila našemu hospodářství výrazné a většinou i nevratné škody.

Hudebník a bývalý politik F. R. Čech již v roce 1997, v době, kdy byl pražským zastupitelem, při pauze během natáčení jednoho hudebního dokumentu svěřil filmařům svůj pohled na věc, když prohlásil dle svých zkušeností z pražské politiky následující: „Rozkradli všechno za těch sedm let, všechno.“ Tento dobový záznam dodnes koluje po internetu a lze jej tedy dohledat. Již krátce po převratu se v centru Prahy i na jiných místech začaly objevovat nápisy „Karle Kryle už zase ryjem držkou v zemi“. I to o mnohém vypovídá.

F.R.Čech o korupci a tunelech – Video

V zemi totiž brzy vznikla novodobá elita, která svojí arogancí a papalášskými manýry dávno překonala manýry vysoce postavených předlistopadových soudruhů. Velmi brzy se začalo hovořit o ukradené či prodané revoluci a mnozí litovali, že vůbec chodili na ta listopadová náměstí zvonit klíči. Mnozí z nás také brzy začali mít existenční problémy kvůli ztrátě zaměstnání, nízkým příjmům, stále rostoucím cenám apod. Mnohé listopadové ideály, včetně morálky a obecného blaha rychle vzaly za své.

V kapitalismu totiž hraje dost podstatnou roli hlavně majetek. A to bez ohledu na to, jak byl získán. A stav bankovního konta, jelikož za peníze se dá dnes koupit téměř vše. Snad kromě zdraví. Řada lidí se dnes má co otáčet, aby uživili svou rodinu a provází je stálý stres z hrozby ztráty zaměstnání a existenčních nejistot, zadlužení či ztráty schopnosti splácet různé hypotéky, půjčky a úvěry. Když někdo dluží miliardy, zaplatí je nakonec stejně daňoví poplatníci, když někdo dluží tisíce, přijde na něj exekutor a zabaví mu majetek. Nově se u nás po roce 1989 začaly objevovat i sebevraždy ze sociálních a existenčních důvodů.

Mnohé problémy se nevyřešily

Náš Parlament dnes bohužel není tvořivou dílnou vysoce vzdělaných a charakterních osob, odkud vycházejí kvalitní a potřebné zákony, ale spíše žvanírnou, která slouží ke slovním exhibicím arogantních politiků. Dodnes není schválen zákon o referendu. Občané se tak od převratu nemohli osobně vyjádřit k žádné podstatné problematice jako bylo například rozdělení Československa, privatizace klíčových průmyslových podniků, vstup do NATO, církevní restituce nebo případné umístění vojenské základny na našem území. Naše země se stala ekonomicky až příliš silně závislá na Německu, vyklidily jsme trestuhodně východní trhy.

Nemáme žádnou významnou českou banku, náš tisk ovládl až na pár vyjímek cizí kapitál. Po roce 1989 začal u nás nově také vycházet bulvární tisk, vznikly soukromé rozhlasové stanice a soukromé televize. Jejich úroveň je většinou dost mizerná, ale slouží svým majitelům jako slušný zdroj příjmu hlavně z reklamy, bez ohledu na úroveň svých zpráv a vysílání. Nastoupila také nová skutečně velká éra hazardu v podobě vzniku tisíců heren a sázkových kanceláří, různých loterií. Řada našinců v nich i dnes marně zkouší zbohatnout, jelikož vědí, že poctivou prací v našich poměrech zbohatnou většinou opravdu nelze a často žel ani důstojně žít.

Zdravotnictví se stalo byznysem, kde na první straně není zájem o zdraví pacienta, ale diktát zdravotních pojišťoven a zisk farmaceutických firem. Tyto rozhodují o kvalitě o rozsahu zdravotní péče, což je pro pacienty velmi špatná zpráva. Po roce 1989 skončilo na indexu mnoho levicových publicistů a spisovatelů. Knihy některých z nich byly dokonce narychlo vyřazeny z již připravovaného tisku, někdy i skartovány. Mnohé knihy, dnes nepohodlných autorů, zmizely i z veřejných knihoven. Začalo být v módě býti antikomunistou a hanět vše minulé.

Dnešní režim si dokonce vytvořil i zvláštní Ústav pro kádrování minulosti lidově zvaný ÚSTRK. Tato instituce není nezávislým vědeckým pracovištěm, ale značně zatuchlým ideologickým nástrojem jehož pracovní metodou je zejména antikomunismus a účelová skandalizace minulosti a vybraných osob. Toto nemá ani v rámci zemí EU obdoby. Dnes je namístě hovořit již o zločinech kapitalismu, jelikož údajné i skutečné zločiny minulého režimu byly již široce a mnohokráte popsány.

Je smutnou realitou, že současný režim nevyřešil žádný podstatný problém současnosti jako je vysoká nezaměstnanost, korupce, problematika sociálně nepřizpůsobivých osob, stále rostoucí veřejný dluh, cenově dostupné bydlení pro mladé rodiny apod. Ne, prostého člověka opravdu nezajímají uměle vytvářené pseudoproblémy, zda poslanec Filip měl či neměl jet do Ruska, že Zeman řekl do rádia pár vulgárních slov nebo že socani vytvořili v jednom městě v severních Čechách koalici s Dělnickou stranou, ani opilecké bláboly páně Kalouska a knížecí rady od lidí, kteří vůbec nechápou s čím vším se dnes potýká prostý člověk. Člověka dnes zajímá zda má a bude mít práci, zda bude dostatek školek pro děti, zda bude řádně fungovat místní nemocnice a škola nebo o kolik se zase zdraží základní životní potřeby či zda z důchodu poplatí všechny nutné životní náklady apod. – to jsou skutečné problémy, které lidi zajímají.

Karel Kryl stále aktuální

Karel Kryl řekl v roce 1993 na adresu listopadu 1989 následující: „Listopadová revoluce se rozjela neobyčejně sympaticky, byla to revoluce ducha a duší. Avšak vzápětí se z ní stala revoluce guláše a peněz. Nejvíce ji, podle mne, poškodily dvě věty: Nejsme jako oni a Špinavé peníze neexistují. Ten dnešní guláš je horší než ten husákovský, protože se odehrává pod pláštíkem demokracie a svobody. Ohrožuje charakter národa s dopadem daleko tragičtějším, než si dokážeme představit. Ono se v téhle zemi vyplácí být gaunerem, gangsterem, členem mafie a nevyplácí se být slušným člověkem“.

Pokud se kolem sebe rozhlédneme, zjistíme nepochybně, že tato slova jsou vlastně do značné míry stále aktuální, a to i s odstupem více než dvaceti let. Dnes již navíc došlo k přímému a jasně viditelnému propojení médií, byznysu a politiky v tak velkém měřítku, že ohrožuje i nezávislost veřejných institucí a svobodu slova. Dnešní poměry vyžadují v mnohém rychlou a zásadní nápravu. Současná garnitura toho ale podle všeho není schopna. Žádná změna nikdy nepřišla a nepřijde sama od sebe. Důležitá je především veřejná poptávka po změně. Jisté je, že nespokojenost veřejnosti s politikou a poměry obecně je dost velká. Cesta na Národní třídu je ale volná. Že by tedy opět zbývala již jen otázka, kdy to zase praskne?! Na to si ale každý musí odpovědět sám.

Autor: Bc. Miroslav Pořízek

Zdroj: Hranické listy