Jak už to tak bývá, západní mainstreamová média nepodávala tak zcela objektivní obraz reality. Obrázky masakrovaných studentů dokonce často vůbec nepocházely z Venezuely, jednalo se tak např. o fotografie protestů v Iránu, Egyptě, Chile nebo Bulharsku, které západní novináři bez jakéhokoli ověření přebírali z Twitteru a dalších sociálních sítí.[1] Se státním terorem a útlakem ve Venezuele to totiž zdaleka není natolik žhavé.
Ve skutečnosti se jedná o opakování stále stejného příběhu. Mediální manipulace je jedním z osvědčených nástrojů pravicové opozice [...]
Ta využila strategie cílené destabilizace země již několikrát. V dubnu 2002 se s tichou podporou Spojených států amerických pokusila o svržení prezidenta Cháveze, nicméně narazila na tvrdý odpor veřejnosti. Díky masivní podpoře většiny Venezuelců se Chávez po necelých 48 hodinách nezdařeného puče triumfálně navrátil zpět do úřadu. Na přelomu let 2002 a 2003 se opozice pokusila sabotovat ropný průmysl a destabilizovat tak zemi, nicméně ani tato její snaha se nesetkala s úspěchem. Rok nato vyvolala referendum o setrvání Cháveze v úřadu prezidenta. Chávez svůj úřad s 58% podporou obhájil, opozice okamžitě výsledky referenda zpochybnila (bez ohledu na přítomnost mezinárodních pozorovatelů, kteří potvrdili regulérnost hlasování). A v roce 2005 opoziční strany bojkotovaly volby do Národního shromáždění ve snaze podkopat legitimitu stávajícího politického systému. Přestože samy tímto aktem zajistily chávismu politickou hegemonii v parlamentu, obratem Cháveze označily za diktátora a jeho vládu za vládu „jedné strany“.[2]
V říjnu 2012 získal Chávez svůj čtvrtý prezidentský mandát. V březnu následujícího roku podlehl boji s rakovinou. Ztráta této výjimečné osobnosti, která fakticky stmelovala venezuelskou levici a v latinskoamerickém kontextu se stala živoucím symbolem podobné váhy jako Ernesto Guevara nebo Fidel Castro, představuje pro venezuelský bolívariánský politický projekt jednu z nejtěžších zkoušek. V dubnových prezidentských volbách sice zvítězil chávista Nicolás Maduro, nicméně jeho vítězství nad protikandidátem Henriquem Caprilesem za pravicovou stranu MUD (Mesa de la Unidad Democrática) bylo velmi těsné. Maduro zkrátka není Chávez.
Pravice se uchýlila k osvědčené strategii: zpochybnila výsledky voleb a vyvolala násilné pouliční protesty s výsledkem stovek zraněných a několika mrtvých osob. Cílem bylo destabilizovat zemi a využít nastávajících komunálních voleb pro definitivní delegitimizaci Madurovy vlády. Nicméně, k velké nelibosti pravice, v prosincových komunálních volbách opět zcela fenomenálně zvítězili chávisté, a to i přes to, že v tomto roce inflace vylétla na 56 % a Venezuelané začali pociťovat související ekonomické problémy.
Pravice se ale nevzdala. Vzhledem k tomu, že kontrolují z velké části řetězce zásobování potravinami a dalšími nezbytnostmi, využily opoziční síly této strategické pozice a podobně jako v Allendeho Chile se rozhodly zemi vyhladovět a připravit tak plodnou půdu pro další protivládní protesty. V obchodech začaly chybět základní potraviny, jako je mouka, olej, rýže nebo toaletní papír. První protestní akce se odehrála 12. února, v „Den venezuelské mládeže“. Zablokována byla východní část Caracasu (oblast obývaná převážně dobře situovanými příslušníky střední třídy), protesty se ale brzy přenesly i do bohatých čtvrtí dalších venezuelských měst.
A zatímco západní média, nekriticky přebírajíce videa a fotografie venezuelských twitterů, hovořila o vládním teroru a brutálních zásazích policie proti „poklidným demonstrantům za svobodu a demokracii“, ve skutečnosti to byli venezuelští „bohatí“, kdo se zabarikádoval ve svých vlastních čtvrtích a kdo vyvolával potyčky s bezpečnostními silami. Během následujících dní „poklidní protestující“ demolovali budovy státních institucí a autobusy veřejné dopravy, obsadili budovy Bolívariánské univerzity – vzdělávací instituce otevřené studujícím z chudých rodin, a fyzicky atakovali kubánské lékaře, pracující v rámci projektu Barrio Adentro, zajišťujícímu bezplatnou lékařskou péči lidem z chudých čtvrtí.[3]
Hlavní roli v protestech hráli studenti. Právě masivní mobilizací socioekonomicky dobře situovaných studentů převážně soukromých univerzit se únorové protesty výrazně odlišují od předchozích pokusů pravice o destabilizaci země. V letech 2002–2003 se hlavní opoziční síly, notně podporované ambasádou USA v Caracasu, rekrutovaly především z řad latifundistů a proponentů vysokého byznysu (představitelů státního ropného podniku PDVSA, obchodní konfederace Fedecámaras, privátních mediálních impérií a v neposlední řadě katolické církve). Po několika neúspěšných pokusech o svržení chávismu začaly tyto reakční síly hledat sociální subjekt, prostřednictvím nějž by mohly nadále prosazovat své zájmy na celonárodní úrovni. A nalezly jej v chronicky rozštěpeném studentském hnutí, jehož k pravici inklinující křídlo se proměnilo ve vlajkonoše antichávismu.
Pomocnou ruku v tomto podniku ochotně podaly Spojené státy americké. V roce 2008 předal Cato Institute cenu Miltona Friedmana (spolu s 500 000 USD) studentskému aktivistovi Yonu Goicoecheaovi za jeho roli v organizaci protestů proti zrušení licence soukromé televizní stanice RCTV ze strany venezuelské vlády. Následně USA věnovaly každoročně nezanedbatelnou sumu 45 milionů dolarů venezuelské opozici, tyto peníze měly být určeny na „mládežnické programy“. Jedním z výsledků této podpory byla konsolidace mládežnické organizace JAVU (Juventud Activa Venezuela Unida, Sjednocená aktivní venezuelská mládež), která se začala angažovat v protivládních aktivitách a v současnosti se otevřeně hlásí k ultrapravicové opoziční frakci zosobněné duem Maria Corina Machado a Leopoldo López. Studentské hnutí se stalo opozičním silám velmi užitečným nástrojem: jednak díky možnosti permanentního aktivismu (dobře socioekonomicky situovaní studenti nemají zpravidla starosti s obživou, a jsou tak kdykoli připravení k mobilizaci), jednak díky „pozitivnímu image“, které destabilizačním kampaním opozice studentské hnutí dodává v západních mainstreamových médiích (jež protestující studenty ráda prezentují jako oběti státní tyranie).[4]
V reakci na násilnosti, které si vyžádaly 11 obětí na životech a na 150 zraněných, svolal prezident Maduro na konec února Národní mírovou konferenci (Conferencia Nacional de Paz), během níž se pokusil otevřít dialog s představiteli opozice a cestou kompromisních dohod a ústupků obnovit stabilitu v zemi[5] V dubnu pak zorganizoval Mírovou ekonomickou konferenci (Conferencia Económica de Paz), jejímž klíčovým tématem byla strategie přechodu od závislosti na ropné rentě k naprosté ekonomické soběstačnosti Venezuely.[6]
Jak trefně poznamenává ekonom Manuel Sutherland, hlavní chybou venezuelské vlády je to, že dosud naivně věří v existenci patriotické buržoazie, která bude ochotna vzdát se enormních zisků, jež jí plynou z ilegálního dovozu a měnových spekulací, a bude se aktivně podílet na přerozdělování akumulovaných ekonomických statků. Mezi hlavní ekonomické problémy současné Venezuely patří pašování a černý trh s americkými dolary (v jehož důsledku se mimo jiné neúměrně zvyšují ceny běžného spotřebního zboží, které se tak stává pro sociálně nejslabší prakticky nedostupným). Madurova vláda se snaží smířlivě vyjednávat s podnikateli, jejichž ekonomické aktivity sabotují hospodářský rozvoj země, a marně doufá, že pod tlakem vlasteneckého svědomí budou ochotni radikálně přehodnotit své dosavadní strategie.[7]
Socialistická vlna (Marea Socialista), radikální kritická frakce chavistické PSUV (Pardido Socialista Unido de Venezuela – Spojená socialistická strana Venezuely), naopak požaduje zcela odlišné řešení v duchu postoje „s kapitálem se nevyjednává“. Navrhuje okamžité zavedení antikapitalistických opatření: zavedení státního monopolu na veškerý zahraniční obchod a ujištění, že stát bude výhradním dovozcem základních potravin a nezbytností, centralizaci veškeré dolarové měny v zemi, striktní státní a sociální kontrolu soukromého bankovního sektoru a okamžité vyvlastnění největších korporací, jež jsou zapleteny do nelegálních měnových spekulací, pašování zboží a záměrného zadržování základních potravin. Pokud bude Maduro politikou kompromisů ustupovat sílícímu tlaku pravice, dovede podle Socialistcké vlny zemi do další krize, jež, stejně jako ta únorová, postihne v první řadě nejchudší a nejzranitelnější skupiny Venezuelců.[8]
Po tragickém odchodu Cháveze tak Venezuela stojí před klíčovým rozhodnutím. Buď bude mít odvahu pokračovat v započatém kurzu a pokusí se stávající státní kapitalismus přeměnit na bolívariánský socialismus 21. století, nebo podlehne tlaku kapitálu a stane se jednou z mnoha zemí, v níž kapitalismus stále bezostyšněji ukazuje svou reálnou brutální tvář. Pro latinskoamerickou levici je Venezuela dosud zemí naděje. Doufejme, že nepohasne.
Autor: Jana Jetmarová
1. http://upsidedownworld.org/main/venezuela-archives-35/4728-manufacturing-contempt-for-venezuela
3. http://newpol.org/content/february-traumas-third-insurrectionary-moment-venezuelan-right
7. http://www.aporrea.org/ideologia/a182254.html
8. http://www.aporrea.org/trabajadores/a182015.html
Zdroj: solidarita.socsol.cz
Ukrajinský konflikt [Klikni]
