Tím oficiálně nejmenovaným zřejmě ano. Stačí, když si uvědomíme, jaké blesky vrhali „naši politici“ na známé rusofily, po dobrých radách, které věnoval z té nejlepší vůle pan Schapiro našemu prezidentovi. Naléhavě nepřímo doporučil, aby do žádné Moskvy nejezdil.

Nakonec to vychází na remizu. Prezident Zeman, jehož si vážíme, do Moskvy sice jede, ale vojenské přehlídky se nezúčastní [...]

Myslet si, že důvodem tohoto jeho rozhodnutí je přítomnost severokorejské hlavy státu na tribuně, je zpozdilost. Přehlídka je jedním z hlavních bodů oslav 70. výročí vítězství nad nacistickým Německem a jeho satelity. Její význam je dán i ruskou tradicí. Každý rok 9. května vojáci pochodují Moskvou. Bez nich si mnozí Moskvané nedovedou ani představit oslavy dne vítězství. Ale nejen Moskvané! Rusko zaplatilo za vítězství 27 miliony životů. V každé rodině po vítězství někdo chyběl, jeden či dva členové rodiny. Někde z celé rodiny nikdo nepřežil. A tak všichni vzpomínají na ty, kteří zaplatili vítězství svým životem. Je to přirozené, hluboce lidské.

I my jsme dlužní spojencům z druhé světové války alespoň vděčnost. Zachránili nás před genocidou. Po vítězství Německa náš národ měl být likvidován a naše města, vesnice, celá země, měly být osídleny Němci. Poděkování všem spojencům, především sovětům, za osvobození bychom neměli dluhovat ani jeden rok. A v žádném případě bychom neměli se propůjčovat k nenávistné protiruské propagandě a mimo jiné bourat pomníky, sochy našich osvoboditelů nebo odstraňovat památní desky. 144.000 jich spí u nás. Nezapomínejme na to!

V každé rodině, příbuzenstvu existují vzájemné vazby. Jsou přirozené. Ten, kdo je nectí nebo dokonce narušuje, je ostatními právem odsuzován. Existuje i velká rodina slovanských národů. Je v povědomí celých generací našich předků. Naši dědové, než aby zvedli zbraň proti bratrům Srbům, Rusům, raději se vzdávali. I to bylo hrdinství. Pokud by se útěk nepodařil, čekala by je šibenice nebo kulka. Když však vstoupili do čs. legií a bojovali proti odvěkým našim nepřátelům, kteří již tehdy plánovali naší likvidaci po vítězství ve válce, museli počítat i s horším zacházením než byla sama smrt.

My jsme v lehčí situaci, alespoň zatím, než byli naši předkové. Nemusíme za přátelství prolévat svou krev. Jde pouze alespoň o prosté přiznání se k našemu slovanskému původu, o srdečné a upřímné poděkování našim slovanským bratřím za vše, co pro nás udělali. Ano, je mezi námi rok 1968, stále ještě. Vážíme-li dobré a špatné na váhách spravedlnosti, pak toho dobrého pro nás Rusové udělali mnohem více.

I já jsem patřil dlouho do společenství obdivovatelů Ameriky. Její vojáci mne a mou rodinu v květnu 1945 osvobodili. To bylo radosti. Brzy jsme se seznámil s dvěma vojáky, americkými Čechy, kteří ještě češtinu celkem ovládali. Pamatuji si stále, kolik dobrot jsem od nich měl, chodil jsem s nimi i na oběd, jezdil jsme s nimi v džipu a když odjížděli z republiky, bylo mi strašně těžko. Jako kdybych ztratil někoho blízkého.

Když jsem byl na „rekreaci“ v jáchymovských dolech, tak jsme zpívali, abychom se i utěšili, písničku „Až k nám přijdou chlapci z Ju Es Ej, tak nám bude, bude nám všem hej..“ Na Američany jsem vzpomínal léta a léta jim fandil. Jaksi mi uteklo, že se hodně věcí ve světě změnilo a že američtí vojáci jsou již jiní, než ti v roce 1945.

Změnila se Amerika celá, nyní si myslím, že k horšímu. Změnilo se Rusko a jsem přesvědčen, že k lepšímu. Nelíbí se mi „mise mezinárodního společenství“, které končí jako zcela nezdařilé, např. v Iráku, Afghánistánu, Libyi, nebo propadák od samého počátku v r. 1999, kdy NATO začalo svoji agresi proti Srbsku. Nelíbí se mi americké vojenské základny, jež jsou rozseté po celém světě. Nelíbí se mi pohrdání Radou bezpečnosti OSN a vyvolávání dalších a dalších konfliktů, misí, válek.

Přijímám s nadšením tvrzení, že o otázkách války a míru by měla rozhodovat RB OSN, nikoliv někdo jiný. Líbí se mi důraz na dodržování principů mezinárodního práva, úcta k svrchovanosti jednotlivých států, nevměšování se do jejich vnitřních záležitostí a hlavně důraz na jednání států s cílem odstranit konfliktní plochy a nastolit vztahy vzájemné spolupráce na základě principu rovnosti. A to nabízí, jak jsem přesvědčen Rusko, nikoliv dnešní Amerika. K našim původním listopadovým ideálům, zrušení všech vojenských paktů, odzbrojení, mír a spolupráce, má opět blíže dnešní Rusko.

Funkce protektorů je pro nás nepřijatelná. Samozřejmě von Neurath a Heydrich, zastupující říšský protektor, se do našich pamětí zapsali nesmazatelně. Každý jiný protektor ve srovnání s nimi vypadá jako nebeský anděl. Nelíbil se nám v minulých letech ani sovětský protektor, ani současný americký. Co Amerika mohla ještě u nás zprznit, to byla „transformace“ velvyslance USA na neoficiálního protektora. Lze si přát, aby i tento pán odešel rychle do dějin a ČR se zbavila jakéhokoliv protektora. Protektoráty nebyly únosné ani v 19. století v Africe. Pokud by se instituce protektorství měla v Evropě zahnídit ve 21. století, znamenalo by to jednak afrikanizaci Evropy a jednak velký posun do minulosti, a to se vším všudy.

Jsem pro ČR, nezávislý a svrchovaný stát, který na bázi rovnosti a vzájemné výhodnosti spolupracuje s ostatními evropskými státy ve všech oblastech, samozřejmě i v té hospodářské. Toto pojetí postavení ČR vylučuje existenci současné zbyrokratizované a odcizené Evropské unie. Jako kdysi pro de Gaulle je pro mne Evropa kontinentem, který sahá od Lisabonu nejen k Uralu, ale dále přes široké prostory Eurasie až do Vladivostoku. A tak ta nová unie, která jednou přijde, musí přijít, bude evropsko-asijským společenstvím spolupracujících rovných národů a států, které války nebude znát. Rozvoj všech v míru, bez hledání nepřítele, bez nenávisti je naší společnou budoucností.

Autor: Dr. O. Tuleškov

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz