Den 15. března (správně by mělo být rozmezí dnů 14.–16. 3.) je v našich dějinách tragicky spojen s rokem 1939. Je to pro naši zem mimořádně bolestné datum. Datum značící rozdupání Masarykova a Benešova Československa hnědou nacistickou botou. Značící dlouhé roky protektorátu, kdy byla systematicky vyhlazována česká inteligence a kdy bylo doslova znásilněno vše, co bylo po roce 1918 pracně budováno [...]

Čekal bych, že toto datum bude mediálně zmiňováno rozhodně více, než datum 12. března, tedy vstup České republiky do NATO.

Již minulé roky dávaly tušit, že mainstream příliš na patnáctý březen upozorňovat nechce. Ale letošek se překonal. Ticho bylo doslova ohlušující. Novinky.cz, iDnes či Hospodářské noviny – ani ťuk. V rubrice domácí zprávy mohl čtenář najít z domácí scény kromě zpráv o Ukrajincích tak leda zmínku o státním rozpočtu.

Zřejmě se nehodí, abychom si připomínali roli K. Henleina a spoluobčanů německého původu hlásících se k nacismu a Říši. Nehodí se, abychom si v tyto dny připomněli, že to nebyli Češi, kdo před válkou zabíjel Němce, ale nacističtí Němci, kteří vraždili české četníky a další občany. Češi tu skutečně proti německé menšině nevedli roky válku. Nezabíjeli jejich ženy a děti, neupírali jim volební právo, nevylučovali je z veřejného života.

Naopak, mnozí Češi byli nuceni opustit své domovy v pohraničí a se skrovnými zavazadly hledat útočiště ve vnitrozemí.

Byli nuceni žít několik let pod protektorátem. Ve strachu, že budou udáni a zabiti.

Nikde nepadne ani zmínka o obětech. O likvidaci českého vysokého školství. O ekonomických škodách, které jsou doslova nevyčíslitelné. O tom, že Německo nikdy za tato zvěrstva nezaplatilo České republice reparace.

Český rozhlas věnoval dnešnímu dni aspoň symbolickou zmínku. Zřejmě, aby se neřeklo: .

Radši ani nepátrám, jak se o tomto dni učí na našich základních a středních školách. Ještě by někdo mohl třeba chtít srovnávat dějinné události, mezi něž je mainstreamem kladeno rovnítko – a zjistit, že se ty události v ledasčem významném liší.

Tak pro jistotu zapomeneme, že zde kdy nějaký protektorát byl? Osobně se domnívám, že v takovém případě můžeme zapomenout i na budoucnost našeho státu.

Autor: Marek Řezanka

Zdroj: České národní listy