Nejen v probíhající volební kampani do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, ale též v předcházejících, pokud si dobře pamatuji, kandidáti ucházející se o zvolení, velmi málo, nebo téměř vůbec, nemluvili a nyní též nemluví o českých zájmech.
Kdyby šlo pouze o současnou volební kampaň, pak bych se mohl domnívat, že jde o zvláštní shodu okolností, ale vzhledem k tomu, že jde o opakovaný fenomén, jsem přesvědčen, že nejde jen o nějakou náhodu, ale spíše o nějaký mocný zájem v pozadí, diktující nám určité chování [...]
Prezentovaný je však jako vyšší stupeň evropské „demokracie“, který dosud nechápeme, ale jemuž se podvolujeme. Před „vyšším zájmem“ se tedy musíme sklonit? Ale aniž bychom vše dále zkoumali, proč tomu tak je, snažme se alespoň v době, která do voleb zbývá, o českých zájmech mluvit. Otázkou, proč tomu je tak, jak tomu je, se můžeme zabývat i později. Pak zcela nepochybně budeme obviňováni, že rozvíjíme nějaké spiklenecké teorie. Ale to nám nezabrání, abychom se i touto předmětnou otázkou ve zralejší době zabývali.
Když se podíváme do naší minulosti, třeba na přelom 19. a 20. století, můžeme zjistit, že náš národ, byť byl v tu dobu ještě pod tvrdou nadvládou rakousko-uherské říše, část jejíž elity spřádala plány na jeho postupnou germanizaci, se všestranně rozvíjel. Především početně rostl, jeho kulturní, vzdělanostní a morální úroveň byla velmi vysoká. Byli jsme sebevědomí. Toužili jsme již dříve po vlastní správě, autonomii, po trializaci říše, a později i po vlastním státu. Právo na sebeurčení se vztahovalo i na nás. Bylo jen otázkou času, kdy se osvobodíme z německé nadvlády.
I v oblasti ekonomické jsme byli úspěšní. V českých rukou byly banky, pojišťovny, velké průmyslové i menší podniky. Byli jsme velkou továrnou Rakouska-Uherska i velkou spíží tohoto státu, který se k nám téměř 300 let choval hůř než macešsky.
Položme si nyní konkrétní otázku: Kde je to naše bohatství, které jsme dále rozmnožili v době Československé republiky a později? Před listopadem 1989 jsme bylo poměrně bohatým státem, bez dluhu, naopak u celé řada států, včetně SSSR a některých západních států, jsme měli značné pohledávky. Rusko nám nedávno doplatilo svůj dluh. Německo, které nám dosud zaplatilo na náš reparační účet jen několik set milionů korun, má doplatit „pouze“ několik set miliard korun našich předválečných korun. Zatím se k tomu nemá. Nechce platit ani Řecku.
Co se s námi od vítězství „pravdy a lásky“ stalo? Ztratili jsme všechny banky, pojišťovny a další finanční ústavy, jež kromě družstevních spořitelen jsou v zahraničních rukou. Kde jsou doly, podniky našeho těžkého strojírenství? Opět v cizích rukou nebo zlikvidované. A tak bychom mohli pokračovat. Důsledky jsou známé. Miliardové zisky plynoucí každoročně z uvedených subjektů jsou převáděny do zahraničí. Někteří ekonomové mluví o převodech ve výši 100 i více než 200 miliard korun ročně.
Uveďme jen jediný případ z dnešní doby. Jak hospodaří miliardář Bakala s privatizovaným majetkem? Spoluvlastníci jeho podniku si vyplatili na dividendách za rok 2012 šest miliard korun. Odcházející generální ředitel Beck dostal na cestu 300 milionů korun. Bohatství, jež si tito panové takto rozdělovali, bylo z uhlí a potu havířů. Nyní, když cena uhlí klesla, chtějí uzavřít důl Paskov, připravit o práci možná až několik tisíc lidí, a důl snad i zasypat. Dokud byla ruka Páně otevřená, baroni si peníze ve velkém nadělovali.
Nyní, pokud by se měla těžba na dole Paskov zachovat, natahují ruku po penězích od státu. Horníkům hodlají snížit platy asi o 20%. Lze takové jednání trpět nebo jej dokonce podporovat a z peněz nás všech rozhazovače třeba, byť jen částečně, dále financovat? A to nemluvím ani o 44.000 bytech, které si Bakala téměř přivlastnil. Snad není od věci si připomenout, že Bakala je hlavním investorem knihovny Václava Havla. Jeho peníze se léta kutálely do těch pravých stranických pokladen. Možná, že tam tečou ještě dnes. Vše je až k neuvěření! K pláči i k odmítání!
Položme si otázku, v jakém stavu je naše zemědělství? Již desetiletí v nerůznějších svých oblastech sleduje sestupnou dráhu ku prospěchu cizích států, které nám zemědělské produkty, jež v současné době pro náš trh nevyprodukujeme, zdárně a s radostí dováží.
Proto je zcela na místě podporovat programový bod ČSSD a KSČM o zřízení českého finančního ústavu. Je to správná cesta. Je třeba se do budoucnosti zamyslet, jak dále postupovat po načaté cestě. Doufejme, že po volbách, kde vedle zájmu sociálního zvítězí i ten národní, budou vytvářeny podmínky i pro další rozvoj českého družstevnictví, zemědělství i průmyslu.
Z hlediska hospodářského se nám v současnosti může Česká republika téměř zdát jako nějaká banánová země, někteří ekonomové dokonce mluví i o kolonii, snaživý Špidla pak v nás již téměř vidí 17. zemi Bundesrepubliky. Také častěji než stát označujeme naší republiku i my za zemi. Tou jsme byli za Rakouska – Uherska. Tehdy jsme měli pouze fragmentární suverenitu, tedy zlomkovou. Po vzniku Československé republiky jsme se zařadili mezi ostatní suverénní státy v Evropě a ve světě. Naši předkové, celé jejich generace, se o to zasloužili. Na nás je, abychom jejich dědictví získali zpět.
Pokud nám někdo bude namlouvat, že to vzhledem k probíhající globalizaci není možné, pak nevěřme. Podívejme se na takové Rakousko. Tento stát, jenž má méně obyvatelstva než my, vlastní řadu podniků v ČR. My však jen zlomek toho v Rakousku. Současné ekonomické postavení ČR nepovažujeme pro budoucnost za možné. Nesmíme být jen nějakou ubohou montovnou a velkým skladištěm, nesmíme být pouze nějakou zemí, ale skutečnou Českou republikou.
Svoji státnost si však musíme bránit, též i ve vztahu k tzv. sudetským Němcům. Podíváme-li se do některých zahraničních novin, např. Sudetenpost, Sudetendeitsche Zeitung, zjistíme, že je v nich řada článků, napadajících náš národ i republiku. Naši novináři, redaktoři, dokonce i ti investigativní, i naše státní vrchnost, všichni téměř bez rozdílu dělají jakoby o ničem nevěděli. Jen jednou za uherský rok některé naše médium utrousí o nějakém útoku sudetů pár větiček. Velmi pěkně zabalených a zpravidla někde upozaděných.
Jen nedej Bože, aby z nás se někdo začal bránit přívalům rad „rozumnějších“, návodům co máme dělat a jak dělat, koho máme milovat a kým opovrhovat a jak nově máme vnímat nejen současné děje, ale celou minulost našeho národa. Že jde o lživé převyprávění naší historie, nám nemá vadit. V tom přece je jádro celého smíření. Převezměme od sudetů nejen terminologií, ale i jejich dobré rady a cíle a smíření je na světě. To však nelze v žádném případě! Žádný národ si přece dobrovolně nezničí vlastní státnost. Ani my tak nemůžeme učinit a neučiníme!
Autor: Dr. O. Tuleškov
Zdroj: ceskenarodnilisty.cz