Díky krizi na Ukrajině dnes mnozí komentátoři věří, že se nacházíme na prahu nové kapitoly v mezinárodních vztazích. Starý světový řád, alias systém vztahů, který nastal po skončení Studené války, se zhroutil.

To je senzační tvrzení, neboť to znamená, že zatímco všechna krev a tragédie v Afghánistánu a Iráku nestačily jako signál nové fáze dějin, poslední měsíce na Ukrajině ano. Jak je to možné? Odpověď zní – dějinné periody se rozvíjí pomalu a v průběhu desetiletí – v tomto případě na Blízkém východě – zatímco pozorovatel změny zaznamená až následně, zde konkrétně v situaci, kdy Rusko anektovalo Krym [...]

Definujme si blíže, co máme na mysli oním termínem „starý řád“, stejně jako to, kde si stojíme v současné době. V Asii starý řád po studené válce představovala americká námořní dominance, unipolární svět, kde Číňané rozvíjeli silnou ekonomiku, ale nikoli silnou armádu, zatímco Japonci byli bezpečně ukotveni v polopacifistické mentalitě. Tento řád se ve skutečnosti začal rozkládat již pouhých pět let po pádu Berlínské zdi, když bylo poprvé možno jasně poukázat na rozvoj čínského námořnictva. Za poslední dvě dekády čínská námořní moc setrvale rostla až do bodu, kdy americký unipolární vojenský řád vyklízí prostor řádu multipolárnímu, a kdy se Japonsko v reakci na čínskou hrozbu přiklání k nacionalismu. Starý řád se jedním slovem hroutí, ačkoli my jsme si toho všimli teprve nedávno.

Na Blízkém východě éru po Studené válce odstartovalo vyhnání Saddáma Husajna z Kuvajtu. Irák na druhou stranu udržoval íránské mulláhy v šachu. Americké kampaně v Iráku a Afghánistánu sice podkopaly americkou kredibilitu a posílily Írán, nicméně americká vojenská a námořní přítomnost v regionu stále představuje výzvu, s níž je neradno si zahrávat. Bezpečnost Perského zálivu, životně důležité tepny pro transport ropy, je zdůrazněna právě americkou přítomností a nestabilitou Iráku a Afghánistánu zůstává nedotčena. A i když vývoj v Libyi, Sýrii, nebo Jemenu oslabuje pozici všech zainteresovaných mocností, nikoli pouze Ameriky, přesto lze tvrdit, že se americký vliv v oblasti snižuje. Na Blízkém východě se starý řád však viditelně rozpadá nejpomaleji.

Pokud jde o Evropu, zde se starý řád začal rozpadat ke konci poslední dekády s nástupem fiskální krize eurozóny. Ale protože krize byla po léta médii definována jako ryze finanční, byla přirozeně považována za problém ekonomický a nikoliv už za problém geopolitický. Ve skutečnosti krize oslabila vliv Evropské unie v bývalých satelitních státech Střední a Východní Evropy a dovolila Rusku obnovit zde své postavení. Rusko vybudovalo prodloužené produktovody pro energetické suroviny a investovalo do různých infrastrukturních projektů v regionu. Starý řád byl rovněž postaven na expanzi NATO a Evropské unie na území bývalých satelitních států a tří pobaltských republik, nezávislosti Běloruska a vzniku Ukrajiny a Moldávie jako nárazníkových států, což  v zásadě posouvalo Rusko fyzicky na východ a pomáhalo jej zadržovat.

Situace vydržela v takovém stavu nejdříve díky slabé a chaotické vládě Borise Jelcina, ale to se začalo měnit na konci minulého tisíciletí, když se prezidentem stal schopnější Vladimir Putin a když se Střední a Východní Evropa staly závislejšími na ruských plynovodech. Anexe Krymu, vyvolaná pádem proruského režimu v Kyjevě, měla světu dát na vědomí, že Rusko už není zadržováno a všichni si mají uvědomit, že rovněž v Evropě vzal starý řád za své.

Ukrajinská krize má přitom zvláštní význam. Zatímco čínská hrozba v Asii už byla nějakou dobu patrná a nestabilita na Blízkém východě je považována za danou, evropská bezpečnost byla dlouhodobě považována za zaručenou.

Zbývá se zeptat, co tedy nahradilo nebo nahradí ten starý řád?

Někteří v minulosti navrhovali systém regionálních hegemonů: Spojené státy v Severní Americe, Brazílie v Jižní Americe, Německo v Evropě, Rusko v Eurasii, Čína v Asii a tak dále. Problémem tohoto scénáře je, že implikuje často neexistující rovnost mezi hegemony. Brazílie trpí hlubokými institucionálními problémy a sociálními nepokoji. Rusko do budoucna nebude tak suverénně dominovat energetickým trhům a navíc čelí hluboké demografické krizi. Německo je příliš závislé na ruské ekonomice a energetickém sektoru, než aby si mohlo dovolit silnou zahraniční politiku. Peking čelí ohromné strukturální ekonomické výzvě v podobě ohromné úvěrové bubliny, na níž sedí. Spojené státy mají nepochybně vlastní problémy: stranický pat, sektor zdravotnictví, rostoucí nerovnost mezi bohatými a chudými, a tak dále. Ale problémy, které zatěžují jiné hegemony, jsou v řadě případů horší a mnohem zásadnějšího charakteru.

Jinými slovy řečeno, někteří hegemoni se mohou v příštích letech dostat do potíží, například státy jako Rusko a Čína, které mohou čelit významným sociálním nepokojům. Je pravděpodobnější, že postputinovské Rusko bude více anarchické, než demokratické. Totéž platí pro Čínu, pokud by došlo k zásadnímu oslabení komunistické strany.

A i když Spojené státy mohou po řadu let zůstat v relativním smyslu nejsilnějším z hegemonů, jejich schopnost vměšování do světových krizí se nepochybně může snižovat. Americká moc je totiž závislá na schopné centrální autoritě, ale pokud centrální autorita sama vyklidí cestu slabým demokraciím a anarchii, kde ve skutečnosti nikdo nevládne, nebude existovat adresa, na které by Amerika požadovala akci. Existují významné důkazy o tom, že Američané jsou čím dál zdrženlivější, pokud jde o zajišťování bezpečnosti ve vzdálených oblastech, na rozdíl od Studené války, kdy se naopak považovali za bojovníky v existenciálním zápase vůči ideologickému protivníkovi.

Politické elity nemají problém představit si svět soupeřících hegemonů, který by měl nahradit americký systém, protože ve skutečnosti i svět soupeřících hegemonů implikuje jistý stupeň rozeznatelného řádu a organizace. Co si dokážou představit hůře je svět, v němž nikdo nic dostatečně neovládá a kde se samotná hierarchie rozložila. Tato anarchická beztvarost kombinovaná s postmoderní technologií nakonec může definovat svět, který nás čeká.

Převzato z originálu The Old Order Collapses, Finally

Republished with permission of Stratfor

Zdroj: revuepolitika.cz