V současnosti stále čteme v tisku sudetoněmeckého landsmanšaftu, jak jsme Němce oloupili, vyhnali, jak jsme s nimi zle zacházeli, dokonce Posselt mluvívá i o tom, že jsme se na nich dopustili genocidy, když jsme jich před odsunem a v průběhu odsunu údajně vyvraždili na 250.000, jak pan mluvčí i další funkcionáři SL lživě tvrdí.

Němci chtěli Prahu proměnit v trosky tak, jak to udělali s Varšavou. Také chtěli utéct před Rudou armádou. Věděli proč. V SSSR vypálili a zničili tisíce a tisíce vesnic, měst, zavraždili miliony lidí [...]

Ruští vojáci, jak osvobozovali své území, vše viděli na své vlastní oči. Některým z nich Němci vyvraždili celé rodiny. V Polsku osvobozovali vězně koncentračních táborů. To, co viděli, připomínalo jim peklo na zemi. I jednotky naší východní armády byly svědky všech uvedených ohavností. Na Volyni již zjistili, že mnozí z jejich nejbližších Němci vyvraždili.

Proti květnovému povstání českého lidu v r. 1945 zasahovaly nejen německé vojenské jednotky, ale i civilisté, muži i ženy, zvláště pak mládež. Členové Hitlerjugend se účastnili na vraždách českých lidí jak v Praze, tak i jinde v republice. Našich lidí v květnové dny bylo postříleno, povražděno na téměř 8000.

Do poslední chvíle stříleli naše lidi, ničili naše města. Němečtí generálové hrozili, že Prahu, hnízdo povstalců, zničí. Prahu bombardovalo německé letectvo. Bylo vůbec možné, aby ze dne na den se stali z Němců, kteří nás do poslední chvíle hubili, beránkové, kterým nesměl být zkřížen vlásek na hlavě?

Jistě ne! Osvědčovali to výhrůžkami, že až se vrátí, že nás budou věšet, dokonce že našimi lebkami budou dláždit silnice a česká města.

To byla ona strašná situace, kdy po německých excesech, došlo i na naše vybočení. Naši lidé se vraceli z koncentračních táborů, z gestapáckých mučíren. Náš národ žil 6 let pod teroristickou nadvládou Němců. Sám jsem viděl, jak esesáci v jednom západočeském městě skládali pod dozorem Američanů uhlí. Najednou se k nim prodral Čech, nedávný koncentráčník, a začal esesáky bít. Američané chtěli zasáhnout. Včas se však dozvěděli o osudu Čecha trestajícího Němce. Poodešli dál. V chumlu lidí, který se vytvořil kolem trestaných Němců, se nenašel jediný, který by Němce hájil. Naopak bylo slyšet hlasy povzbuzují trestajícího.

Viděl jsem i skupiny Němců a českých kolaborantů, jak šly do práce a z práce. Zpočátku padla ještě nějaká facka, ale brzy je nahradili jen nadávky a pak již jen nezájem o ně. Neznal jsem v tu dobu Čecha, který by se Němců zastával. Lidé v nich viděli zrádce, vrahy a proto podpora odsunu byla všeobecná.

Samozřejmě, že naše výstřelky nebyly hezké. Všude v Evropě však, kde Němci byli okupanty, dostávali současně s místními kolaboranty na frak. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Naši lidé se ve zdrcující většině záhy uklidnili. Němci již výprask nesklízeli. Postupně šli do odsunu. Z vazby byli propuštěni i ti Němci, kteří se dopustili zločinu s trestní sazbou nižší než 10 let, aby mohli být se svými rodinami společně odsunuti. Všichni šli „heim ins Reich“, domů, jak chtěli.

Zatímco čeští kolaboranti „seděli“, Němci odcházeli. Tak tomu bylo i v polovině 50. let minulého století. Československý stát propouštěl německé zločince, kteří pak odjížděli do západního Německa. Řada českých retribučáků ve vězení však dále zůstávala. Myslím si, že za tyto postupy by nám Němci měli být dodnes vděční. Pokud vím, tak od nich slova díků nezazněla.

Autor: Dr. O. Tuleškov

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz | Foto: commons.wikimedia.org