Letos to bude v srpnu 20 let, co chorvatské vojsko, kolem 150 000 mužů, ilegálně masivně vyzbrojené přední „evropskou demokracií“, Německem, za letecké i politické podpory od NATO i USA, částečně i bosensko-hercegovských Muslimů, za zákulisní pomoci Vatikánu, oloupilo a vyhnalo z Chorvatska tamních snad až dokonce 250 000 Srbů-starousedlíků a povraždilo jich hodně přes 1 000, kteří včas neuprchli. Tak zvaná Srbská nebo-li Kninská Krajina (Lika, Kordun, Banija), kde v řadě oblastí žila absolutní srbská většina, byla zpustošena bombardováním [...]

Paradoxně to bylo v době jednání mezi tamními Srby a Chorvaty, pod záštitou OSN. UNPROFOR měl chránit tamní Srby v řadě oblastí pod kontrolou OSN, ale nechránil. Jen nepatrná část uprchlíků se vrátila a ti, co se vrátili, se setkávali, i když jim jakási rezoluce OSN měla umožnit mírovou reintegraci, s nemalým odporem úřadů a místních obyvatel Chorvatska. Chorvatsko se tak stalo téměř etnicky čistým státem. Nelze při tom vůbec zapomenout na genocidů Srbů ve fašistickém ustašovském nezávislém Chorvatsku NDH (1941-45), kde bylo povražděno, podle Hitlerova „létajícího diplomata“ pro Balkán Hermanna Neubachera, na 750 000 Srbů, z nemalé části právě v Kninské Krajině, čímž se neobyčejně zvýšila etnická „čistota“ Chorvatska vyhnáním Srbů. A NDH bojovalo na straně nacistického Německa do jeho trpké porážky v květnu 1945.

V té době se náš prezident Havel zachoval pokrytecky a proti té neslýchané etnické čistce nijak bouřlivě nezareagoval a nadále nazýval Karadžičovy a Mladićovy Srby hrdlořezy. A Chorvatsko se přes tento nevyřešený a zcela nedávný zločin, dostalo pod mohutnou ochranou Vatikánu a Německa, do Evropské unie. A při tom zločinecké ustašovské hnutí zažívá v posledních letech v Chorvatsku renesanci.

Dalším velikým hříchem Evropské unie, NATO, USA (a i trapného rozhodnutí našeho ministra zahraničí o uznání Kosova, Schwarzenberga, které vnutil vládě, bez schválení parlamentem) je násilné odtržení Kosova a Metohije od „zbytkové“ Jugoslávie (Srbsko+Černá Hora) v roce 1999 proti rezoluci Rady bezpečnosti OSN 1244. Po neuvěřitelném zločinu bombardování Srbska, Kosova i Metohije, bez povolení Radou bezpečnosti, 78 dnů a nocí NATO letectvem, i za použití raket s ochuzeným uranem a kazetových pum, NATO se v té době tak stalo zločineckou organizací. Následkem toho pak bylo vyhnání a oloupení dalších řádově 230 000 Srbů, Romů, Goranců a pro srbských Albánců z Kosova a Metohije, vyplenění až zničení několika dalších desítek chrámů a starobylých klášterů v této oblasti, v „srdci“ Starého Srbska.

Rozptyl bomby KB-44 z Německého stíhacího bombardéru Tomado nad Jugoslávií

I když rezoluce OSN nařídila, aby byl umožněn návrat vyhnaným a navrácení jejich majetku, toto se zatím nestalo a uprchlíci jsou, jakož i část těch z Chorvatska, usídleni v těžkých podmínkách, v Srbsku a v Republice Srbské v Bosně a Hercegovině. Prakticky nikdo za zločiny albánské organizace UCK proti Srbům, Romům, Gorancům nebyl potrestán, ani za to, že zabíjeli srbské a romské zajatce a prodávali pak do zahraničí jejich orgány k transplantacím. Nikdo se na Západě nepozastavuje nad tím, že ve vládě Kosova a jeho parlamentu zasedají vlastně zločinci, např. Hašem Thaci, Ramuš Haradinaj, generál Agim Çeku. Nikdo se zatím z vládců Kosova a Evropy a kosovský kriminál chránící USA nepozastavuje nad vyloupením a zničením řady pravoslavných chrámů a klášterů, jejich majetků. Jak je možné, že letadla těch „hodných a tak zvaně demokratických států“ Evropské unie, které plnými ústy mluví o humanizmu (např.Holandska, Belgie, Francie, Itálie, Anglie, zase toto Německo jako před 50 lety, atd) ničila, mrzačila a zabíjela v Srbsku?

Jako na zavolanou se v uvedené dnešní době skrývání zločinů v Chorvatsku (ale i na Kosovu) objevila nečekaně mimořádná kniha Karlheinze Deschnera „S Bohem a Fašisty“, s podtitulem „Vatikán ve spolku s Mussolinim, Francem, Hitlerem a Pavelićem“ (vydalo ji Naše Vojsko, s.r.o., 2014), která líčí i hrůzné zločiny ustašovského režimu v Chorvatsku (1941-45), za výrazné podpory nemalé části katolického kléru, při rozsáhlé genocidě tamního srbského obyvatelstva, při jeho násilném pokatoličťování. Řada údajů odpovídá tomu, co napsal francouzský akademik Paris, z římsko-katolické rodiny již v roce 1962 (Edmond Paris: „Genocide in Satellite Croatia, 1941-1945“, The American Institute for Balkan Affairs, Chicago, 2.vydání), o zločinech ustašovské chátry v Chorvatsku. Je to hrůzu budící čtení. Nicméně tam mohlo být uvedeno i těch několik kladných postav kléru, které své „srbské bratry“ bránily, proti násilí mluvily, za násilí se omlouvaly, včetně biskupa Alfréda Pichlera z Banja Luky v 1963. Jinak v Parisově knize o ustašovských zločinech v NDH Chorvatsku, je i seznam 168 pravoslavných kněží a řádových bratrů, 3 biskupů povražděných ustašovci, jakož i seznam zahubených 47 rabinů. Mezi zavražděnými pravoslavnými knězi je i svatý kněz mučedník Bogdan Lalić, autorův strýček, popravený se svým synem Mirou v chorvatském ustašovském popravišti Jadovno, v pohoří Velebitu, 12.července 1941.

Jedná se tam i o chorvatském arcibiskupovi, pozdějším kardinálovi Aloiziji Stepincovi, kterého papež Jan Pavel II. v 1998 blahořečil a který se má prohlásit za svatého, tedy prostředníka mezi Bohem a lidmi. Stepinac sice nikoho nezabil, byl ale vikářem ustašovských zločinců, nic veřejně proti jejich vraždění Srbů nepodnikal, předsedal Výboru Tří, který řídil v Chorvatsku násilné pokatoličťování Srbů, který se denně s ustašovci stýkal, jejich chleba jedl, který podporoval zločinecký Pavelićův režim v Chorvatsku a který 18.května 1943 hlásil Německu tak vstřícnému papeži Piovi XII, že bylo 240 000 pravoslavných Srbů převedeno na katolictví, z toho 100 000 již v 1941! Je otázkou, zda si zaslouží svatořečení i jinak charismatický papež Jan Pavel II., který při svém charismatu a autoritě nijak významně nezasáhl ( a mohl!) proti vzmáhajícímu se násilí proti Srbům v Chorvatsku a Slovinsku, v Bosně a Hercegovině, v devadesátých letech, které vyvrcholilo v občansko-etnicko-náboženské válce. Proč neřekl slova nabádající k smíru katolickým biskupům v Pětikostelí 17. srpna 1991 a před tím 25. května 1991.chorvatskému prezidentovi F. Tudjmanovi, těsně před násilnou secesí Chorvatska 25.června 1991?

Autor: Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz