Nový záchranný balík pro Řecko je zase jen prodlužovací manévr řecké krize. Ani největší optimista nemůže předpokládat, že Řecko je schopno dluhy zaplatit. Bezradnost je očividná.

Řecká krize je modelovým příkladem celkové krize globalizace. Je to nezdařený univerzalismus. Krize by nikdy nevznikla, kdyby Řecko mělo vlastní měnu a oddělenou ekonomiku, kterou by bylo možno vnitřně řídit vlastní vládou [...]

V řecké krizi jsou zřetelné dva fenomény: liberální universalismus a nezodpovědný hédonismus. Oba se doplňují a jeden bez druhého by krizi nikdy nevytvořil.

Liberální univerzalismus hlásá otevřený svět, volný pohyb zboží, kapitálu a lidí. Předstírá, že stát není vlastně ani nijak potřebný. Dokládá to na různých příkladech, když státy zbytečně utrácí prostředky na rozmařilé projekty především sociální, zbytečně tím navyšují daně, zatímco podnikatelé by dokázali vytvořit daleko větší blahobyt bez zásahů státu. To je z velké části pravda, ale zakrývá to jednu podstatnou věc: Bez státu nemůže fungovat tržní ekonomika. Trh je soutěž jako každá jiná a musí mít vymahatelná pravidla. Pravidla nastavuje někdo stojící nad trhem. To může být jedině stát. Jinak by totiž trh nabral zhoubný charakter, to nejenom, že by se předmětem směny staly zhoubné předměty (drogy, hazard), ale nebyla by vymahatelnost závazků.

Otevřením trhu mimo dosah státu nastává určitý chaos, který prostor bez pravidel přináší. Tato otevřenost by nevadila, konečně volný obchod existoval vždy, ale musí tu být pouze výměna zboží – z ruky do ruky. A tak se ve volném obchodním prostoru vyvinulo platidlo, které ovšem muselo samo o sobě mít nějakou hodnotu. To bylo zlato nebo drahé předměty, časem bankovky, které ovšem byly kryty zlatem. Zavedením nekryté měny a zvláště potom velkým rozvojem mezinárodního obchodu se začaly projevovat určité problémy spojené se spekulací, která měla řešit problémy jednoho na úkor druhého.

Jestliže se stal dolar rezervní měnou a Obama vyrobí navíc nekryté dolary, okrade tím věřitele, protože dluhy se znehodnotí. Podobně se dá manipulovat se směnnými kurzy. Eurozóna je neúspěšný model liberálního mýtu o tom, že trh funguje sám od sebe a nadřízená pravidla si vytváří sám. Bohužel současná situace nás poučuje o tom, že to tak není. Pokud by byla nadřízená politicky nastavená pravidla, určitě by nemohly vzniknout tak velké dluhy.

Typickým příkladem nevymahatelností práva v globálním prostoru je zaplacení daní cizími firmami ve státě, kde zisky vznikají, placení v zemi sídla koncernu, a tunelování dceřiných společností apod. Liberální univerzalismus je tedy jakousi metodou vykořisťování právě těch zaostalejších a kapitálově chudších států, které se potom nikdy ze zaostalosti nedostanou. Absence pravidel v globálním prostoru je výhodná pro tyto silné hráče, zvláště pro ty, kteří vlastní holdingy světových společností. Řecko je slabou zemí, závislou na zahraničním kapitálu, jedinou výhodou je turistický ruch. Velké zisky zahraničních společností odchází do ciziny a dokonce ani daně se z nich v Řecku neplatí.

Dalším fenoménem přinášeným liberálním univerzalismem je chudnutí periférií a bohatnutí center. V zemích, odkud odešel průmysl, znamená většina zaměstnání ve službách. Služby jsou ovšem tam, kde jsou lidé a peníze, tedy ve velkých městech a bohatých zemích. Tyto země přitahují mladé kvalifikované lidi a kapitál. Řecko naštěstí má turistický ruch založený na přírodních podmínkách, takže příjmy ze služeb jsou poměrně vysoké. Přesto odchází mnoho mladých a zůstávají důchodci. To k prosperitě země nepřispívá.

To všechno jsou nepříznivé trendy, které zabraňují dostatečným příjmům státu.

Nezodpovědný hédonismus je charakteristickou nectností současné doby. Žít si nad poměry a neplatit je nešvar především populistických politiků. Ale banky samy nabízí půjčky, evropské dotace se musí vyčerpat, protože však musí být spoluúčast místních orgánů, je nutné si vzít úvěr. Dluhová past je otevřená, její zející tlamu nikdo nechce vidět a na špek nabízený v pasti se snadno naletí.

Celé paradigma pozdního kapitalismu to podporuje. Obchodníci chtějí prodat a tak jsou rádi, když si zákazníci půjčí. Banky potřebují, aby peníze zúročily, proto nabízí různé „produkty“, které jsou pro dlužníka na první pohled velice lákavé a mnohdy nemají krytí. Jsou to prostě lákadla, vábení světa k užívání a bezpracnému životu. Způsobuje to absence mravních ideálů, které by společnost vyznávala. Práva jednotlivce jsou nade vše, ale vztahy jednotlivců to neřeší. Jenže to všechno se jednou zhroutí, protože věřitelé přece nepůjčují peníze, aby prodělali, ale naopak.

Státy se chovají stejně jako občané. Mnozí nezodpovědní politici dokonce prohlašují, že „dluhy se přece neplatí“. Občané, jejichž morálka je narušena relativizačním prostředím, kde se už dávno neuznává poctivá práce, politikům rádi věří a volí právě ty slibovače „zářných zítřků“.

Krizový hospodářský mechanismus

Ze zadlužení není prakticky jiná cesta než bankrot. Proto tuto instituci ekonomové dávno zavedli. Všichni ekonomové přece vědí, že prodlužovat donekonečna úpadek firmy je neproduktivní, dluhy se jen navyšují, věřitelé stále více ztrácí a nikomu to neprospívá. Pokud se bankrot nemůže konat a dokonale se vyrovnat, potom je to velmi špatné, vlastně se krize jen prohlubuje a oddaluje se řešení. Státní bankrot se ovšem může konat jen, když má stát oddělenou měnu, jinak to není bankrot. Totiž na bankrotu musí prodělat občané státu, jejich úspory se musí znehodnotit oproti jiným měnám. Když ovšem mají Řekové úspory v eurech, potom o nic nepřijdou a stát sám se s věřiteli nevyrovná.

Ale to neříkám, že by snad Řecko teď mělo zavést oddělenou měnu, na to je pozdě, protože občané přece svoje eura nevymění za nějakou znehodnocenou měnu! Kdo mohl, má stejně svoje eura v zahraničí. Když to trochu přeženu, dá se na situaci, která ve státech eurozóny je, snadno vydělat: Stát si vezme velké půjčky v eurech, rozdá je občanům různými způsoby (důchody, neúměrné platy státních zaměstnanců, stavební projekty atd.) a potom vyhlásí bankrot. Občané ovšem o nic nepřijdou, eura jim nikdo nevezme. Je to jakýsi způsob krádeže. To dovoluje eurozóna tak jak je nastavena.

Co tedy s Řeckem, které normální bankrot udělat nemůže? Vlastně nic, musí se trvat na splácení dluhů. To se také dělá, jenže schopnost je zaplatit je stále mizernější. Potom je možnost dluhy odpustit. Tím se vlastně nějak potvrdí „krádež“ a bude to provokovat k následování další státy. Situace je opravdu neřešitelná.

Někdo se může domnívat, že různými „úspornými balíčky“ se situace vyřeší. Že snad by se mohly dluhy alespoň zčásti zaplatit, když se sníží výdaje státu. To je naprostý nesmysl. Úspory nastartují krizový mechanismus. Státní výdaje přece celá dlouhá léta živily mnoho firem a lidí. Tito lidé dnes nebudou mít peníze, nebudou utrácet, zastaví se výroba. Ostatní občané začnou šetřit a nekupovat. Vybere se daleko méně daní. Pokud se udělá ta hloupost, že se zvýší daně, potom je to katastrofa, podnikatelé odejdou do zahraničí, velké firmy tam přenesou svoje sídla a daně budou platit mimo.

Úspory ve státním rozpočtu mohou narušit funkčnost státu, státních úřadů, policie, soudů apod. Z tohoto krizového mechanismu není východisko. Když třeba dnes zvýšil řecký stát DPH, okamžitě se zvedly ceny. Mnozí turisté zauvažovali, zde nezměnit destinaci třeba na Itálii. Současný balíček EU nejenom neřeší celou situaci, ale celou řeckou ekonomiku zničí.

Závěr:

Shora uvedené skutečnosti přece nejsou nic převratného, aby je nebylo možno předem odhadnout. Protože eurozóna je politický projekt, který měl uspíšit integraci států v EU, je to všechno výsledek politických rozhodnutí. Ale kolik takových politických rozhodnutí se už udělalo špatně? Dnes máme na krku Řecko, jsme zavázáni pomáhat Ukrajině a migranti z Afriky se přijímají, aniž by byla jasná představa, jak dál řešit miliony zoufalých lidí připravené k transferu do Evropy. Všechno to jsou předvídatelné a jasné věci, nikdo se nemůže vymlouvat, že je nezná. Nikdo nic koncepčně neřeší, stále se jen hasí následky, o příčinách nikdo vědět nic nechce, celá politická garnitura EU žije ze dne na den, od jednoho řeckého balíčku ke druhému, od jedné uprchlické lodi ke druhé. Možná to ani nepřekvapí ve společnosti, která žije ze dne na den a budoucnost ji už dávno nezajímá.

Autor: Vlastimil Podracký

Zdroj: ceskenarodnilisty.cz