17. ledna 1966 se nad španělským městem Palomares srazila dvě americká letadla. Jedním z nich byl tanker KC-135, určený pro tankování paliva za letu, a druhým strategický bombardér B-52G se čtyřmi vodíkovými bombami na palubě.

Bomby v moři a na pobřeží

Bomby spadly na pobřeží a do moře, ani jedna z nich naštěstí nevybuchla. Dvě se však při pádu roztříštily, podle pozdějších vyšetřování příčinou bylo to, že se jim neotevřely padáky. Došlo ke kontaminaci poměrně velkého území. Při nehodě zemřelo sedm amerických vojáků, čtyřem se podařilo skočit s padákem, na zemi naštěstí nedošlo k žádným obětem [...]

Palomares se změnil z plážového turistického centra, ve kterém v té době byl jeden telefon a dvě auta, na základnu pro rozsáhlou vojensko-vědeckou operaci, které se zúčastnilo 700 amerických výzkumníků a zástupců armády. Na místech, zasažených radioaktivním materiálem, byly sejmuty tři palce (asi 7,5 centimetrů) půdy, pro jejich uskladnění Američané použili 4810 kontejnerů, které pak přepravili na 20 lodích do Spojených států.

Barbara Moran, americká novinářka zaměřující se na vědu a výzkum, uvádí ve své knize „The Day We Lost the H-bomb“ (Den, kdy jsme ztratili vodíkovou bombu, více zde), že armáda Spojených států měla pro takové případy připravené plány, ve kterých ale „…předpokládala, že k incidentu dojde ve Spojených státech. Nepočítali, že se to stane v zemi, kde nikdo neumí anglicky a kde kolem místa, na které spadla bomba, pobíhají farmáři a kozy“.

Práce na dekontaminaci začaly naplno, mezitím se Američané a Španělé snažili přesvědčit zbytek světa, že se vlastně nic nestalo. Osobním příkladem šel americký velvyslanec Biddle Duke, který přijel z Madridu do Palomaresu a vykoupal se v moři před zraky desítek reportérů. Ti mimochodem v tu chvíli podle všeho měli jen velmi mlhavou představu o tom, k čemu došlo. Jeden z nich se velvyslance zeptal, zda v moři našel nějakou radioaktivitou. Dukeova odpověď byla stručná: „Pokud je to, co jsem v moři objevil, radioaktivita, tak mám radioaktivitu rád“.

James Bond versus skutečný život.

Jedna ze čtyř bomb spadla do moře, což hrozilo rozsáhlou kontaminací vody. Američané vyčlenili na záchrannou misi více než 20 lodí. Konstrukce bomby byla v době studené války tajemstvím a armáda Spojených států měla velký strach, aby ji neobjevily sovětské ponorky, jelikož druhé tehdejší supervelmoci nehoda nad Palomaresem samozřejmě také neušla.

Po čtyřech měsících Američané nakonec bombu našli v hloubce 870 metrů. Podle Barbary Moranové americké námořnictvo nakonec vyčíslilo celkovou cenu operace na 10 milionů tehdejších dolarů, což byla v té době rekordní částka pro záchranné akce na moři.

Přibližně měsíc před nehodou světová kina oslnil čtvrtý film ze série o Jamesi Bondovi – Thunderball (Kulový blesk). Mezi událostmi ve Španělsku a scénářem nové bondovky byla poněkud překvapivě nalezena celá řada analogií.

„Bond měl za úkol najít jaderné bomby na dně moře….Téměř celý film pak bojuje se zloduchy v ponorkách, kteří ty bomby hledají také. Ve filmu měli k dispozici všechny potřebné technologie. Ale ukázalo se, že ve skutečném životě je najít bombu v moři velmi drahé a komplikované“, uvádí Moranová.

Španělská a americká vláda se dohodly na pravidelných kontrolách zdravotního stavu obyvatel Palomaresu a měření kontaminace půdy, vody, vzduchu a zemědělských plodin. Po letech průzkumy jasně ukazují, že nehoda neměla žádné zdravotní následky pro místní obyvatele a že radioaktivita místní vody a potravin nepřevyšuje povolené limity.

Zapomenuté plutonium

Dnes už na události nad Palomaresem zapomněl skoro celý svět kromě místních obyvatel. Důvodem je skutečnost, že Američané nedokončili očistu půdy a na některých místech zůstalo plutonium. Místní novinář José Maria Herrera, který se nehodou zabývá od konce 80. let, tvrdí, že přibližně 40 hektarů půdy v blízkém okolí města je stále kontaminováno.

„Vidíte ten kráter? Tam spadla jedna z bomb… Můžete tam nasbírat minimálně půl libry (asi 220 gramů) plutonia“, říká Herrera. Jeho slova však nikdo nemůže potvrdit ani vyvrátit, neboť Spojené státy dodnes neuveřejnili žádná data o množství plutonia, které mohlo uniknout, z důvodů ochrany národní bezpečnosti.

Španělský vyšetřovatel Carlos Sancho z místního oddělení ministerstva energetiky uvádí, že podle jeho názoru se do půdy po havárii dostalo 7 až 11 kilogramů plutonia. Tvrdí, že takové množství nijak neohrožuje zdraví lidí. Je možné podniknout novou dekontaminaci, otázkou podle Sancha je, zda spíš situaci nezhorší a nezpůsobí rozptýlení plutonia do ještě rozsáhlejších oblastí: „Pokud nebudeme do vrstvy obsahující plutonium zasahovat, vše bude v pořádku, jinak se rozšíří“. Postoj ministerstva energetiky je podobný a lze jej ve zkratce shrnout takto: „Nechme plutonium tam kde je a všechno bude v pořádku“.

Místní obyvatelé s tím nesouhlasí. Například barman Andres Portillo se bojí, že „plutonium ponechané tam kde je“ poškozuje obraz městečka v očích potenciálních návštěvníků: „Pokaždé, když se ta nehoda objeví v médiích, máme tu mnohem méně turistů. Lidé sem jednoduše nechtějí jet. Myslí si, že jsme chudí, s nízkou životní úrovní a že je to tady samá rakovina, ale to vůbec není pravda“.

Obyvatelé Palomaresu se tak bohužel dostali do začarovaného kruhu. Pokud se pokusí znovu upozornit na desítky hektarů pozemku, možná plných plutonia, jehož přesné množství nikdo nezná, opět se toho chytí média, což snižuje jak počet turistů, tak ceny produkce místních farmářů. Nyní se však na obzoru rýsuje možné řešení, Španělsko a Spojené státy jednají o dekontaminaci zbývajících zasažených pozemků.

Španělské ministerstvo zahraničí naznačovalo, že by k tomu mohlo dojít už v prvním období Baracka Obamy, ale američtí představitelé toto tvrzení odmítli. Jednání stále probíhají a obě strany se snaží dohodnout na hlavních bodech, jakým způsobem bude očista probíhat, kde bude uskladněna kontaminovaná půda, a samozřejmě kdo celou akci zaplatí.

Palomares však může proměnit dávnou leteckou tragédii ve výhodu. Zástupce starosty Juan Jose Perez plánuje vybudovat v městečku muzeum havárie a provádět turisty po místech, která jsou s ní spojena.

Zdroj: atominfo.cz