Rusům v současnosti Češi vytýkají především rok 1968. Zejména antikomunisté události z tohoto roku vždy použijí a překroutí podle svých potřeb, když jim dojdou všechny ostatní argumenty. Těží z toho, co se tehdy stalo, a neustále se snaží tyto události využít k pošpinění myšlenek komunismu, a k vyvolání protiruských nálad.

Přitom Rusové v historii byli k českému národu převážně vstřícní a přátelští, což se nedá říci o Němcích, Polácích, Maďarech a Rakušanech, tedy našich ostatních sousedech [...]

Každý z výše jmenovaných národů český stát někdy okupoval, nebo ho vojensky napadl, někteří z nich, se dokonce snažili vyhladit celý náš národ, označujíce nás za méněcenný lidský poddruh!!!

My sami jsme ublížili Rusku a jeho lidu mnohem více, než kdy oni nám, když naše legie bojovali jako součást cizích invazních armád od roku 1917 do roku 1920 na jeho území, a sebrali část jeho zlatého pokladu.

Přesto nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila za cenu velkých ztrát od nacistů, a odešla, aniž by se nám nějak mstila za invazi do jejich vlasti, nechávajíce naší zemi svobodnou a volnou.

Rok 1968 byl pak jediným, o kterém se může říci, že došlo k nějakému konfliktu mezi naším národem a Ruskem. Je směšné, jak je nám to stále připomínáno, přihlédneme-li, k tomu, co všechno nám udělali Ti, které dnes označujeme za přátele a spojence.

Události z tohoto roku jsou navíc antikomunisty překrucované, zveličované a nepravdivě podávané.

Antikomunisté se nám snaží namluvit, že národ měl tehdy již dost socialismu a komunistů, že se toužil vrátit ke kapitalismu, a skočit do náruče nadnárodním korporacím, a všem těm zbohatlíkům bez morálky a bez skrupulí, kteří nám vládnou dnes.

Snaží se lidem namluvit, že vojska Varšavské smlouvy k nám vpadla bez varování, a že nikdo netušil, že něco takového přijde.

Pravda je zcela jiná a to taková, že Dubček a část vedení státu, se tehdy obklopili našeptávači, řízenými a placenými stejně jako o dvacet let později v listopadu 1989 ze západu, kteří získali podporu prodejné části tzv. umělců a inteligence, kterým se nelíbilo, že nejsou smetánkou společnosti, a nikdo s nimi nezachází jinak a lépe než třeba se zedníky, nebo soustružníky.

Tito lidé, toužící po mamonu, lesku zlata a pozlátku popularity, se snadno nechali přemluvit, aby se v médiích zapojili do antikomunistické propagandy a slibovali lidem, jak se bude mít za kapitalismu každý dobře (jaká je pravda jsme poznali v současnosti sami).

Také Alexander Dubček se nechal těmito lidmi zviklat a obalamutit a uvěřil jejich pochlebování, jak je on sám úžasný, oblíbený a schopný provést reformy, které učiní socialismus jiným (kapitalističtějším), oblíbeným všemi na východě i na západě.

Není jisté, jestli Dubček uvěřil těmto nesmyslům, nebo si uvědomoval svou zradu, a šlo mu jen o vlastní prospěch a popularitu, ale každopádně se rozhodl v rozporu s mezinárodními smlouvami a dohodami vystoupit z Varšavské smlouvy a RVHP a přijmout finanční půjčky na spotřební zboží ze západu, aby se zalíbil veřejnosti.

Ještě den před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, volal Dubčekovi z Moskvy Leonid Brežněv a doslova ho prosil, ať dá ostatním zemím socialistického bloku aspoň nějaké záruky, že v zemi zůstane socialistické zřízení, a že československý lid nezaprodá zpět do rukou kapitalistických vykořisťovatelů.

To se však nestalo, a Dubček a jeho přizvukovači, se rozhodli svévolně opustit cestu socialismu a národního hospodářství, za níž umírali stovky a tisíce komunistů a jiných poctivých lidí, kteří se zasloužili o to, že země byla vyrvána po Druhé světové válce z područí s nacisty kolaborující katolické církve a nadnárodního cizáckého kapitálu.

Antikomunisté a západní agenti moc dobře věděli, že Sovětský svaz a ostatní socialistické země nedovolí, aby se něco takového stalo, znali dobře tzv. Brežněvovu doktrínu status quo, a věděli, že komunista jako on nedovolí, aby se pracující lid ČSSR dostal zpět do kapitalistického otroctví. Přesto západní agenti a antikomunisté stále Dubčekovi namlouvali, že se nic nestane.

Stačila trocha selského rozumu, méně arogance a troška dobré vůle, a ke vstupu vojsk na území ČSSR nemuselo vůbec dojít. Západ celou situaci pouze využil ke zničení do té doby silného přátelství mezi našimi národy, a udělal ze sovětských osvoboditelů a hrdinů v očích části národa okupanty. Byl to promyšleně vražený klín do srdce socialistického společenství.

Rok 1968 nebyl ničím jiným, než přípravou na listopad 1989, byl to počin, který vnesl rozpory mezi jednotlivé státy socialistického bloku. Pak již západ jen čekal, až se jejich agentům povede do čela SSSR dosadit člověka, který nebude bránit kontrarevolucím v členských zemích Varšavské smlouvy (Gorbačova), a který nakonec přivede k zániku samotný Sovětský svaz, z kterého si západ plánoval udělat svou surovinovou kolonii (což jim nakonec díky Putinovi zatím tak úplně nevyšlo).

Autor: Ladislav Kašuka

Jinde →

Ruská okupace 1968: Mýtus, který se nestal. Rusko nás neobsadilo. Kolaboranti jsou stále mezi námi. Až přijde „nový osmašedesátý“, půjdou nám po krku. Jdou už dnes…